Národní park Cradle Mountain – Lake St Clair

Následující ráno, po vrácení Bomby nás strejda dovezl do soutěsky v Laucestonu. V mezičase, než jsme došli k jeho domu, měl v plánu opravit auto. Vyrazili jsme od přehrady Trevallyn po proudu řeky South Esk. Lada si užívala okolní krajinu zrcadlící se na hladině řeky. Čím jsme scházeli níže, tím se říčka zařezávala hlouběji do skal, které vystupovaly na povrch. Sešli jsme do údolíčka a navštívili elektrárnu, která zásobovala elektřinou Lauceston v minulém století. Bylo to jedno z prvních elektrifikovaných měst v Austrálii. Motory pro onu elektrárnu byly z tehdejšího Československa. Prošli jsme městem a došli ke strejdovi. Bomba už měla nový startér a tak jsme vyrazili za dalším dobrodružstvím.

Jeli jsme do Kentish Park Campground u jezera Barrington. Vztyčili jsme stan a najedli jsme se. Uložili jsme se ke spánku a vtom začali vedle řezat motorovou pilou dřevo na oheň a zanedlouho opodál střílet. Doufali jsme, že další den bude o něco klidnější. Vyrazili jsme brzo ráno. Byl krásný den a chtěli jsme ho využít. Nejdříve jsme jeli do informačního centra zjistit, jestli můžeme jít na tůru v národním parku Walls of Jerusalem. Tam nás odkázali na jiné místo a tak jsme chtěli jet tam. Nastartoval jsem a uslyšel ten randál. Zase upadl výfuk. Hned vedle motoru. Chvilku jsme se rozmýšleli, co budeme dělat. Nakonec jsem se rozhodli, že využijeme den. Bomba to bez takové maličkosti jako je výfuk vydrží. Dojeli jsme na další místo dychtící po informacích. Po půl hodině a několika telefonátech neinformovaných lidí s neinformovanými lidmi jsme se dozvěděli, co už jsme tušili. Trek je sice otevřený, ale příjezdová cesta k treku se stále opravuje po loňském sesuvu půdy. Takže jsme se rozhodli přesunout na jiné místo, než se spoléhat na to, že dokážeme přebrodit dravou řeku.

Dělal jsem vše možné, abych jel co možná nejtišeji. Když jsem šlápnul na plyn, tak Bomba prděla dost nahlas. Dojeli jsme na parkoviště u vstupu do národního parku Cradle Mountain – Lake St Clair. Po konzultaci v místním centru jsme se šli sbalit na tůru. Měli jsme na to asi jen 15 minut, než nám pojede autobus do nitra národního parku k jezeru Dove Lake. Moc času to nebylo, ale museli jsme ho stihnout, protože jsme měli akorát 5 hodin světla a cesta k horské chatě měla trvat 4 a půl hodiny. Byli jsme moc rádi, že jsme autobus stihli a nemusíme se prodírat úzkými zatáčkami s prdící Bombu. Aspoň jsme si v klidu vychutnávali jízdu. Ukvapené balení si vybralo svou daň. A tak jsem šli nakrást toaletní papír na záchody u jezera. Já jsem se dal do řeči s místním horalem, který mi řekl, že na horskou chatu dojdeme v klidu za 3 hodiny a tak jsme neměli kam spěchat. Krom jiného mi řekl, že pár dní nazpátek nahoře málem umřel člověk na hypotermii. Ta je tu velice častá. Stačí se zpotit, a když přijde studený vítr může podchlazení přijít během hodiny. A změna počasí je zde na denním pořádku.

Počasí už nebylo jako ráno. Mraky už přišly a usadily se na vrcholu hory Cradle Mountain. Ale i tak bylo krásné teplé počasí. Hora jako by dělala zeď mezi pěkným a hnusným počasím. Naštěstí jsme měli cestu naplánovanou na straně s hezkým počasím. Šli jsme okolo jezera Dove a pomalu se šplhali nahoru. Obdivovali jsme, jak ohlazené skály ledovcem tak místní dřeviny. Potkali jsme tu King Billy pine (Athrotaxis selaginoides), jenž obývá místní nadmořské výšky. Nečekali jsme, že si tu i zalezeme po řetězech, ale jinak se vylézt na Hanson's Peak nedalo. Po tom šlo vše z kopce. Nejen terén, ale i počasí. Začalo poprchávat a tak jsme přidali do kroku.

Cestou jsme viděli místní ojedinělou dřevinu. Je to místní pabuk Deciduous beech (Nothofagus gunnii). Jediná dřevina v Austrálii, které opadává listí. Najdete ji v nejvyšší horách Tasmánie. Opravdu jsme si užívali procházku na severním okraji Přírodního dědictví UNESCO, jenž zabírá skoro 20 procent Tasmánie s rozlohou 14000 kilometrů čtverečních.

Popošli jsme dál a na místním eukaliptu hrála kůra všemu barvami Snow gum (Eucalyptus coccifera).

Došli jsme do horské chaty. Nebyli jsme tu první. Předběhla nás Novozélanďanka, která roztápěla kamínka do ruda. Při dělání večeře Lada zjistila, že nevzala těstoviny a tak jsme byli jen na dvou čínských polívkách a toustovém chlebu. Užili jsme si klidný večer a dokonce jsme viděli i Pademelona s malinkatým klokánkem ve vaku. Bylo to opravdu roztomilé pozorovat, jak se vyklání z vaku a uždibuje trávu. Před spaním jsme si říkali, jestli se vyplní předpověď, která přislibovala další nádherný den. Ze spánku nás jen vytrhli dva lidé, kteří dorazili do chaty okolo půlnoci. Říkali jsme si, že to jsou pěkní blázni chodit v zimně v noci po horách.

1. 6. - 2. 6. 2017