Zážitek, na který nikdy nezapomeneme

Po brzkém probuzení v kempu Huon jsme si udělali bleskovou snídani. Ráno jsme neměli ani mokrý stan a tak jsme vyrazili na nedaleký kopec, abychom si prohlédli okolí. Byla to opravdu podivuhodná krajina. Čekali jsme tu mnohem více lesů. Okolo se rozkládaly kopce pokryté Button grass (Gymnoschoenus Sphaerocephalus). Měli jsme výhled, jak na Lake Pedder, tak na pohoří Arthur Range. Mraky byly nízko a tak jsme výstup na Mt. Anne odložili. To jsme ale netušili, na jak dlouho. Ani ne o kilometr od vyhlídky Bomba zase ztratila proud. Zkontroloval jsem kontakty a vše vypadalo v pořádku. Kontakt byl utažený dobře, kapalin bylo taky dostatek a tak jsme jeli dál. O další kilometr začaly budíky na otáčky motoru a na teplotu chlazení kmitat nahoru a dolů. Za chvilku to bylo v pořádku, ale neuběhla ani minuta a znova se zbláznily. Rozhodl jsem se sjet kopec, abych mohl zastavit na přehledném místě. Bomba mě předběhla.

Vyrazil jsem tedy otevřít zase kapotu. To, co jsem uviděl mě vyděsilo. Kontakt na baterce byl rozteklý a kov kapal okolo baterky. Bylo mi jasné, že s tím se svými zkušenostmi nic neudělám. Bál jsem se, že začne Bomba hořet. Trochu jsme se zklidnili a promysleli si situaci. Zůstali jsme bez auta na nejodlehlejším místě Tasmánie, kam vede jen jedna cesta. Poslední město Maydena bylo vzdálené několik dní cesty. Zabalili jsme si tedy vše potřebné na pět dní a doufali, že dorazíme zpátky do civilizace, kde je signál.

Měli jsme velké štěstí. V tento nepříliš hezký den sem zavítaly i dvě holčiny ze Singapuru. Tak se nám ten několika denní pochod změnil na hodinu chůze a pohodlnou jízdu autem. Když jsme dorazili do Maydeny, tak Lada začala obvolávat strýčky. Vašek, jemuž Bomba pařila, tak měl čas nás zachraňovat až další den a tak nás přijel vysvobodit strejda Harry. To jsme ale netušili, že ta pravá sranda teprv začíná. Harry nás vzal zpátky k Bombě. Když otevřel kapotu tak se začal smát. Tohle v životě neviděl. Vzal si svoje elektrikářské náčiní a začal opravovat.  

Nejdříve zkoušel připojit kabel ke zbytku záporného terminálu pomocí svírácích kleští. Zkusil jsem nastartovat a Bomba se probudila k životu. Ujel jsem pár metrů a znova pohasla. Štěrková cesta byla hodně hrbolatá a tak kontakt vypadl. Zkoušeli jsme to mnohokrát, ale vždy to po chvilce vypadlo. Jednou se kleště dokonce zatavily do baterky, vypadalo to neuvěřitelně. Po tom, co je Harry vyrval z baterky nastal čas na šroub. Při šroubování si všiml, že jeden z drátů připojených na kladném terminálu je přetržený. Po tom, co ho opravil pokračoval ve šroubování. Zase jsme zkoušeli popojet a zase to vypadávalo. Především, když jsme jeli do kopce. Jednou dokonce začaly lítat z pod kapoty jiskry. Kontakt mezi kabelem a baterkou se také roztekl a Harry se i trošku popálil. Dal jsem Ladě do ruky hasící přístroj a řekl, ať si načte návod, aby byla připravená na všechno.

Nastal čas na kladivo. Harry zatloukl šroub do zbytku záporného terminálu. Po několika pokusech byl kontakt mezi drátem a baterkou stále špatný, i když šroub byl na místě solidně ukotven. Začalo se stmívat a také přicházel déšť. Neměli jsme mnoho času. Harry vzal nůž a začal očišťovat zbytek záporného terminálu od plastu. Jak se tavil kov, tak se tavil i plast a udělal takovou směsici, která asi nebyla nejlepší vodič. Po tom, co si s tím chvilku hrál a opět řádně zašrouboval a zamlátil kladivem šroub do baterky, se to konečně podařilo. Lada mi poradila ať Bombu držím ve vysokých otáčkách. A tak jsme jeli zpátky do civilizace, jak o závod.

Silnice byla mokrá a já jel s Bombou jako nikdy. Pro strýčka Harryho, který nás následoval to byla asi rychlost slimáka, ale pro mě to byla rychlost blesku. Až do Hobartu to nechcíplo a zaparkovali jsme u strejdy před barákem. Ten nás pak vzal na večeři k místním Číňanům. Měli jsme speciální menu a nosili jeden talíř přeplněný skvělým jídlem za druhým. Za chvilku už jsme neměli ani myšlenky na patálii, která se nám stala s autem. Snažili jsme se rozdýchávat to neuvěřitelné množství jídla, které se stále hrnulo na stůl. Byl jsem přeplněn ze 120% a ještě k tomu jsem si dal výborný dezert. Lada tak přejedená nebyla, ale mě nedalo nevyslyšet výzvy strýčka Harryho, abych dokončil zbytky jídla na několika talířích.

Ráno jsme ani nesnídal a pustil jsem se do psaní prvních řádků o Tasmánii. Ten den jsme nic nedělali a jen relaxovali. Další den strejda Harry zařídil setkání u večeře s panem Holobrátekem a s jeho tatínkem. Byli to automechanici a měli pro nás pár možností ohledně nového auta. Ten den Lada i s mojí malou pomocí, začala překládat příběh o jejím pradědečkovy Jinřichovi Nermuťovi. Ten musel uprchnout z Československa v roce 1948, protože byl poslancem za Lidovou stranu. Nebral si servítky s komunistickými ministry, především s ministrem zemědělství. To byl důvod, proč se dostal ho hledáčku komunistické strany a byl uveden na seznamu „nebezpečných“ lidí. Nastolující se komunistický režim se s ním chtěl po únorovém převratu patřičně vypořádat. Tou dobou ale už byla skoro celá rodina v uprchlickém táboře ve městě Regensburg. Z Československa také utekla jeho žena Anna Nermuťová a synové Jindřich a Vašek. Vaškovi nebyl tehdy ani rok a matka ho musela nést v ubruse přivázaném na krku, zatímco téměř čtyřletý Jindřich už zvládl následný noční pochod lesem přes hranice sám. Nejstarší dítě manželů Nermuťových, pětiletá dcera Marie, zůstala na přání prarodičů v rodné Leštince.

A to je důvod proč má Lada příbuzné na druhém konci světa.

17. 6. - 19. 6. 2017