Národní park Eduardo Avaroa Andean Fauna v Bolívii

Brzo ráno jsme vstali a vyrazili na náš první a poslední organizovaný výlet. Bohužel jsme neměli dost odvahy, si půjčit auto a jet na vlastní pěst. Politická situace v Bolívii byla stále dosti nestabilní. Čekali jsme asi tři čtvrtě hodiny před hotelem, než nás vyzvedl velice nesympatický řidič. Obratem jsme vyjeli k bolivijským hranicím. Stoupali jsme do kopce vstříc vulkánům Licancabur a Juriques. Za hodinu jsme byli o dva kilometry výše. Dali jsme si snídani a šli bojovat s úředníky na hranici. Fronta byla dlouhá a zima nám pomalu zalézala do morku kostí. Přeci jenom jsme byli 4 500 metrů vysoko. Byli jsme rádi, že jsme neměli problémy jako spolucestující z Jihoafrické republiky. Ti museli zaplatit ještě tučnou částku za vstup do země.

V okolí nebylo nic živého. Jen lidé a bordel po nich. Nad námi se tyčily skoro šest kilometrů vysoké vulkány. Hrály mnoha barvami, tak jsme měli alespoň co pozorovat. Koukali jsme, jak z bolivijské strany jede jeden jeep za druhým. U jednoho jsme si říkali, že byl rád, že vůbec dojel. Samozřejmě si přijel pro nás. Řidič Santos byl malinký človíček, který neuměl ani slovo anglicky. Na první pohled to nebyl žádný průvodce. Jen člověk, kterému dali auto a řekli jeď. Naše zavazadla dal na střechu a pořádně zabalil do plachty. Byli jsme připravení se vydat na prašné cesty náhorní plošiny.

Nasoukali jsme se v sedmi lidech do auta a vyjeli. Jelikož jsme jeli se dvěma staršími páry, tak jsme je nechali sedět vepředu. My jsme se tísnili na sedačkách vzadu. Seděli jsme bokem, jelikož jsme neměli kam dát nohy. Měli jsme před sebou čtyři dny velice nepohodlného cestování.

Když jsme projeli dalšími hranicemi a následně hranicemi národního parku Eduardo Avaroa Andean Fauna, tak jsme konečně vyrazili poznávat Bolívii. Jako první jsme jeli k Laguna blanca. U pobřeží rostlo pár rostlinek, ale jinak byla pustá. Měla nádhernou barvu. Hladina se skoro ani nehnula a odrážely se v ní vulkány a duhové hory v okolí. Popojeli jsme k dalšímu jezeru. Laguna Verde byla úplně bez života. Doufali jsme, že tu uvidíme plameňáky, ale nic tu nebylo. Prý to tu nemají rádi. Voda je velice bohatá na olovo a arzén.

Byli jsme překvapení, že jsme tu potkali lamy vicuñi (Vicugna vicugna). Mnoho na pastvu toho neměli. Jeli jsme dál okolo skalních útvarů vynořujících se z písečné duny. Nazývají je tu Desierto Salvador Dalí, podle slavného umělce. Nám jsou tyto přírodní umělecká díla bližší nežli umělcova práce. Bohužel jsme od nich byli hodně daleko.

Další zastávkou byly Termas de Polques, rozkládající se na břehu jezera. Bylo to úchvatné místo. Rychle jsme vběhli do horkých bazénků. Byli jsme dokonce tak rychlí, že nás nestihli ani s kasírovat. Bazénky nebyly příliš horké, a proto jsme v nich vydrželi docela dlouho. Na dně byla spousta kamínků, které příjemně hřáli do chodidel. Jen když jsme vylézali, tak jsme si málem na schodech vymlátili zuby, jak to klouzalo.

Výhled na hladinu jezera a hory za ní byl k nezaplacení. Když nás výhled trošku omrzel, tak jsme pozorovali malou skupinu plameňáků, která se procházela mělkým jezerem. Nastal čas oběda. Uvařili výtečný oběd, což nám zlepšilo náladu. Nasoukali jsme se opět do auta a vyrazili.

Nastalo odpoledne a sluníčko prohřívalo náhorní plošinu. V autě začalo být nesnesitelné vedro. Spolucestující původně z Indie, který nikdy nezavřel ústa se dožadoval klimatizace. A tak jí náš řidič Santos zapnul. Během chvilky se vyvalil z klimatizace písečný mrak, který nás začal všechny dusit. Dobrá nálada po obědě nás rychle opustila. Jeli jsme tedy náhorní pouští s otevřenými okénky. Prášilo se nám neustále do auta, ale nic jiného nám nezbývalo. Naštěstí jsme zanedlouho zastavili u Sol de Mañana. Což byla aktivní oblast, jaké známe z Islandu. Ze země se kouřilo a také tu bublalo bahénko. I tady měla Laděnka problém udržet v sobě obsah žaludku. Smrdělo to tu pěkně.

Začalo nám být trochu špatně. Byli jsme ve výšce 4 960 m.n.m. Pravidelně jsme si šňupali vodičku od šamanky, ale moc to nepomáhalo. Zkusili jsme tedy žvýkat kokové listy, které nám dal řidič. Byl to hnus! Ale co by člověk neudělal pro zdraví. Pod námi se tyčil jeden z hlavních cílů Laguna Colorada. Měli jsme na ní krásný výhled. Její rudá barva se vymykala standardnímu vnímání krajiny. Byl to obraz z jiného světa.

Sjeli jsme půl výškového kilometru k jezeru. Vyrazili jsme pomalinku na procházku. Spolucestující Zubejda ani nevylezla z auta, jak jí bylo špatně. Byli jsme rádi, že se pohybujeme ve vysokých nadmořských výškách už delší dobu. Kochali jsme se jezerem a poté jsme sešli dolů k plameňákům. Byly jich tisíce. Nádherná zvířata v nádherné krajině. Byla to pastva pro oči. Je neuvěřitelné, jaké odstíny barev dokáže příroda vytvořit a zkombinovat. Co víc k tomu napsat, prostě jeden z deseti nejlepších zážitků během naší tříměsíční cesty Jižní Amerikou.

Pozorovali jsme zde tři druhy plameňáků, kteří se od sebe lišili barvou a zobákem. Byli jimi plameňák andský (Phoenicoparrus andinus), plameňák chilský (Chilean flamingo), plameňák Jamesův (Phoenicoparrus jamesi). Bylo krásné pozorovat zamilované tanečky párů. Jak se jejich krky proplétají. Sedli jsme si u břehu a pozorovali jejich ladný let nad hladinou. Přistávání bylo okouzlující. Za letu šlapali na prázdno až se dotkli hladiny. Udělali pár rychlých kroků a stáli vele ostatních. Řidič už na nás čekal, a tak jsme šli do naší prašné sauny na čtyřech kolech. Jen jsme otevřeli dveře, tak Santosovi uletěla skoro všechna zásoba koky. Nebyl z toho nadšený.

Dojeli jsme do městečka Mallcu a ubytovali jsme se. Pokojík byl hezký, na to, v jaké pustině jsme byli. Akorát nám jaksi zapomněli říct, že krom vody si máme s sebou vzít i toaletní papír. To je tady tuze vzácná komodita. Naštěstí se naši spolucestující nad námi slitovali a podělili se.

11. 12. 2019

San Pedro de Atacama

Ráno jsme si půjčili kola a vyrazili do Valle de la Luna. Vyráželi jsme brzy, jelikož jsme se báli pouštního slunce. Název „měsíční údolí“ v nás nevzbuzoval mnoho nadějí. Opustili jsme městečko plné vzrostlých stromů a vyrazili do pouště. Již kousek za oázou nám začalo být pěkné vedro, kopeček jsme málem nevyjeli. Kolem silnice byly občas malinké keříky a sem tam trs trávy. Naštěstí jsme jeli převážně po rovině. Po půl hodině jsme se přiblížili k údolí. Živé rostliny vystřídala krusta soli. Někde byla silná jinde chyběla. Toto místo sloužilo jako lom pro těžbu soli, než se stalo rezervací.

Zahnuli jsme do kaňonu a rovinu vystřídaly kopečky. Jelikož byly strmé, tak jsme kola tlačili. Vymlouvali jsme se na to, že po písku a šotolině se nedá jezdit, když pneumatiky neměly skoro žádný vzorek. Byli jsme za to moc rádi, mohli jsme pomalou chůzí pozorovat různorodé solné útvary. Jedny byly jako perly vystupující z povrchu, jiné jako zamrzlé rozbouřené moře. Byla to úchvatná plejáda geologických zajímavostí.

Před námi se vynořila první velká duna. Byla velice zajímavá, ještě jsme nikdy neviděli propojení ladné duny a skalních útvarů. Nechali jsme kola na parkovišti a šli se projít. Krása úchvatných skalních útvarů gradovala, každým novým výhledem.

Slunce začalo pálit, a tak jsme si dali další vrstvu opalovacího krému. Popojeli jsme dál. Zase jsme nechali kola na parkovišti a šli prozkoumat další část kaňonu. Výhledy ani solné struktury tu nebyly tak úchvatné, ale bylo tu něco jiného, co nás naprosto odrovnalo. Už jsme se pohybovali po této pustině několik hodin. Nezahlédli jsme tu nic živého. Najednou jsme uslyšeli hukot. Vešli jsme do roje blanokřídlého hmyzu, pravděpodobně drvodělky (Xylocopa spp.). Desetitisíce jich kopulovaly, létaly nebo zalézaly do děr, kde měly hnízda. Bylo to opravdu nezvyklé vidět taktovou hojnost života na tomto místě.

Další zastávkou byla stará těžební jáma. Mocnost solné krusty byla několikametrová. Jeli jsme dál, až jsme narazili na konec cesty u solných sloupů. Dál se jet nesmělo, ale věděli jsme, že je tam cesta k hlavní silnici. Shodou okolností tam dorazili i jiní turisté na kole a měli stejné informace. Navzájem jsme se podpořili a vyrazili. Byli jsme rádi, že máme horská kola. Tohle to by auto neprojelo. Bylo vidět, že je cesta delší čas zavřená. Cestu na některých místech přehrazovala vrstva vykrystalizované soli.

Sjeli jsme do pouštní pánve, kde sem tam vzdoroval kus trávy. Slunce pálilo a naše zásoby vody se ztenčovaly. Když jsme konečně dojeli na hlavní, čekal na nás dlouhý táhlý kopec. Málem jsme tam nechali duši. Střídavě jsme jeli nebo tlačili kolo. Podle toho, kolik sil jsme měli. A hlavě tak abychom vyšli s vodou. Když jsme vyjeli na vrchol, tak jsme už žádnou vodu neměli. Naskytl se nám ale úchvatný výhled na oázu San Pedro de Atacama. Ani nevíte, jak rádi jsme viděli tohle pouštní městečko.

Nasedli jsme na kolo a svištěli z kopce dolů. Za pár minut jsme byli na náměstí a hltali litry vody. Odpočinuli jsme si pod stromy a vyrazili ještě na jeden menší výlet. Tentokrát jsme mířili do údolí s názvem Valle de la Muerte tedy údolí mrtvých. Opět povzbudivý název. Když jsme dojeli k údolí opět nás čekal nekonečný táhlý kopec. Moje zadnice už toho měla dost a začínala stávkovat. Takže jsem často kolo tlačil. 

Údolí se nám líbilo méně nežli měsíční údolí, a proto jsme se moc nezastavovali. Na konci jsme zaparkovali kola a chvilku pozorovali mladíka, jak sjíždí dunu na snowboard. Pokračovali jsme dál pěšky na vyhlídku, která stála za to. Uteklo nám to hezky, jelikož jsme si pokecali s německým párem o cestování. Naprosto ožehnutí jsme dorazili na hotel. Měli jsme toho dost. Ujeli jsme okolo 50 kilometrů, a ještě jsme se museli připravit na cestu do Bolívie. Mysleli jsme si, že si tam odpočineme. Realita byla dosti odlišná.

10. 12. 2019

Noční přejezd do San Pedro de Atacama

Přesun z města Arica do města Calama probíhal v pohodě. Seděli jsme si na předních sedačkách a užívali si jízdu. Když jsme šli spát, tak jsme si sedačky dali do pohodlné polohy na spaní. Nečekali jsme, že tu zažijeme mnohem pohodlnější cestování nežli v Čechách. Bohužel nám nebyl dopřán dlouhý spánek. Uprostřed noci jsme zastavili u hranic mezi dvěma Chilskými regiony. Kontrola proběhla vcelku rychle a jeli jsme dál. Za pár hodin jsme dojeli k dalším hranicím. Netušili jsme, co se děje. A tak jsme zůstali sedět v autobuse. Nakonec nás z autobusu vyhodili i se všemi věcmi. Museli jsme podstoupit kontrolu dokladů i zavazadel. Prostě jako na letišti. Docela nás překvapilo, že jsou zde takové tvrdé kontroly v rámci jednoho státu. K ránu jsme dojeli do města Calama, počkali jsme si hodinu a jeli dál do pouště. Konečně jsme dorazili do San Pedro de Atacama.

Trošku jsme měli problém se ubytovat, jelikož paní nám furt něco povídala španělsky. Nic jsme nerozuměli, a proto jsem poprvé vyzkoušel aplikaci na překládání ze španělštiny do angličtiny. Chvilku to zabralo, ale domluvili jsme se. Užitečná věcička, pokud je tedy k dispozici internet. Šli jsme do výtečné restaurace La Franchutería na jídlo. Takhle skvělou bagetu jsem snad v životě neměl. Na druhou stranu takhle drahou taky ne. Bylo znát, že jsme vstoupili do turistické destilace. Na každém kroku bylo mnoho lidí, kteří nás lákali na ty zaručeně nejlepší zájezdy po okolí. Bylo to otravné. Zařídili jsme pár věcí, jako výlet do Bolívie a směnu peněz. Směnit peníze byl tedy porod, byli jsme asi v 10 směnárnách a všude měli lichvářský kurz. San Pedro de Atacama je prostě ztělesněním turistické pasti.

Nicméně je tu co obdivovat, pokud máte peněženku plnou. V okolí je krásná příroda a městečko má také své kouzlo. Malé domky z nepálených cihel se vyjímají v pouštním slunci. Líbil se nám kostelík, který měl úžasný krov. Až později jsme zjistili, že prapodivné dřevo z krovu pochází z kaktusů. Pozdě odpoledne jsme vyrazili k pevnosti Pukará de Quitor. Byla vzdálená jen 3 kilometry, ale pouštní slunce nám dávalo zabrat. Naštěstí tu byla nadmořská výška jen dva a půl kilometru, takže to plíce zvládaly dobře. Když jsme došli prašnou a rozestavěnou cestou k pevnosti, tak jsme zjistili, že je zavřeno. Naštěstí nás jedni turisté vzali zpátky do města. Skoro jsme tedy nedojeli, jelikož slečna, která řídila, najela autem na velký šutr. Málem prorazila nádrž. Došli jsme do hotelu a užívali jsme si zasloužený odpočinek. Další den nás čekalo jedno z největších líbánkových bláznovství. 

9. 12. 2019

Národní park Lauca

Ráno jsme vyrazili do národního parku Lauca, který se nachází na Andské náhorní plošině. Museli jsme tedy vyjet ještě výš. Doufali jsme, že jsme se přes noc trochu aklimatizovali. Bohužel tomu tak nebylo, začala nás bolet hlava, a proto jsme šňupali léčivou vodičku z místních bylin. Na chvilku ulevila, ale více nám pomáhala příroda kolem. Začala se měnit. Přibývalo druhů trav i keřů. Nejvíce nás zaujaly zelené polštáře obrůstající kameny. Chtěli jsme se na ně posadit a odpočinout si, ale byla by to velice bolestná zkušenost. Zelené polštáře byly dosti ostré, a tak jsme si na azorelu nahloučenou (Azorella compacta) jenom sáhli.

Projížděli jsme krajinou, které dominovaly vulkány. Některé vypadaly jako duhové hory, bylo to opravdu kouzelné. Netrvala dlouho a byli jsme na plošině. Naše touha po poznávání všeho nového nás vyléčila z výškové nemoci.

Ujeli jsme jen kousek a už jsme viděli první lamy. Byla to ochočená stáda lamy krotké (Lama glama), ty jsou hlavě na nošení věcí, maso a kůži. Jeli jsme dál po Andské plošině. Nebyla to oáza života, sem tam rostl jen trs trávy. Na svazích hor a vulkánů nerostlo prakticky nic.

Bylo zde velké množství vodních ploch. Okolo kterých bujel život. Tam jsme poprvé viděli vicuñi (Vicugna vicugna). Je to divoký druh lamy, který je poměrně malý. Ale je velice vzácný. Málem vyhynul, nebýt programů na záchranu druhu.

Jeli jsme dál, přibližovali jsme se k dominantě plošiny. Byl jím vulkán Parinacota 6 348 m.n.m. Díky své výšce si stále uchovával sněhovou čepičku. V kombinaci s jezerem Chungará v němž se zrcadlil, to bylo ztělesněním kýče. Ale nebylo to všechno, ještě k tomu na břehu jezera pochodovali plameňáci chilští (Phoenicopterus chilensis). Naprosto neuvěřitelný obraz se nám navždy vryl do paměti.

Nedaleko se z jiného vulkánu kouřilo. Je to stále aktivní oblast. Jeli jsme dál a obrátili jsme to před hranicemi s Bolívií. Neměli jsme potřebné papíry pro přechod. Byly totiž dražší nežli půjčení auta na několik dní. Vyrazili jsme tedy zpátky k jezeru a dali si čaj od šamanky. Moc nám nezabral. Byli jsme ve výšce 4 500 m.n.m. docela dlouho a začalo se to projevovat. Popíjeli jsme čajík a pozorovali jsme vicuñy u potůčku, jak se pasou. Pod námi byli plameňáci a mezi nimi giant coot (Fulica gigantea) což je taková přerostlá lyska. 

Cestou zpátky nás příjemně zdržel další druh lamy, byla jím alpaca (Vicugna pacos). Tyto roztomilé huňaté koule by člověk hned obejmul, ale radši jsme to nezkoušeli. Jeli jsme zpátky okolo Jezera Cotacotani až do vesnice Parinacota. Neviděli jsme ani živáčka. Byla to vesnice duchů. Šli jsme se alespoň projít k řece Lauca, která na plošině pramenila. Tady jsme našli dvojici husic andských (Neochen melanoptera). Obou nám už bylo špatně. Bolest hlavy se stupňovala. Zamířili jsme tedy níž. Dojeli jsme skoro až k vesnici Putre, kde jsme zatočili k pramenům Termas de Jurasi. Vyjeli jsme do strmého kopce a potkali stádo vicuñí. Byly nádherné, konečně jsme si je mohli prohlédnout z blízka.

V lázních jsem zjistil, že se mi vylil džus do plavek a zanechal tam moc pěkné oranžové šlemy. Vymáchal jsem tedy plavky v sudu. Který jak sem posléze zjistil sloužil na splachování záchodu. Po této trapné situaci jsme se naložili do horkých pramenů. Slunce žhnulo a voda měla minimálně 45 stupňů. Kombinace nadmořské výšky čtyři kilometry a horké vody nám udělala zle. Moc dlouho jsme si to nevychutnávali a jeli půl kilometru níž do vesnice Putre. Dorazili jsme do hotelu a během deseti minut jsme oba spali.

 

Večer jsme si zašli na oběd a dali si lokální maso. Lama je poněkud tužší maso, ale chutnalo nám. Laděnka nebyla úplně spokojená, protože na jejím kousku, byly stále stopy po srsti. Takže na 100% bio kvalita.

Ráno jsme si udělali procházku okolo říčky, sledovali jsme, jak si prohlubuje koryto v mocné vrstvě popílku. Kolem nás proudila voda v nedávno vybudovaném akvaduktu. Přesto všechny zídky okolo nebyly obhospodařované. Musel to být drsný život. Teď se radši všichni věnují turistům či něčemu jinému.

Cesta zpátky byla horší, šli jsme do kopce a Laděnka to nedávala. Zamotala se jí hlava a nebyla schopná jít. Naštěstí se ji udělalo za chvilku lépe. Původně jsem měl v plánu v okolí nachodit mnoho kilometrů, ale nadmořská výška nám dávala zabrat. Začali jsme trochu smrkat krev, a tak jsme jeli rychle dolů. Každým výškovým kilometrem ubývalo života kolem nás a teplota prudce stoupala. Chtěli jsme se někde zastavit a dát si oběd ve stínu. Bohužel je zde tato komodita nedostatkové zboží, a proto jsme dojeli až do Ariky na pláž. Trošku jsme se osvěžili v moři a jeli na letiště, kde jsme nechali půjčené auto. Jelikož byla neděle a v neděli se zde skoro nikde nepracuje. Vzali jsme si taxíka, který nás odvezl zpátky do města na autobusové nádraží. Byli jsme připraveni na noční přesun do pouštní oázy.

7. 12. - 8. 12. 2019

Putre

Ráno jsme si došli půjčit auto. Na silnicích tu byl o dost větší zmatek, než na co jsem zvyklí na vylidněném Islandu. Jeli jsme tedy přes město opatrně a vyzvedli jsme si věci v hotelu. Konečně jsme vyrazili do And. První zastávku jsme měli nedaleko. V údolí řeky Lluta byly geoglyfy. Lidé je vytvářeli na úbočí kopců, kudy vedly obchodní stezky. Některé geoglyfy měly důležitý účel. Pomáhaly v orientaci, či označovaly místa s vodou. To se v poušti docela hodí. Některé mohou být staré i tisíce let.

Pokračovali jsme dál údolím. Trochu jsme vystoupali a naskytl se nám neuvěřitelný pohled na zelené údolí obklopené tou nejpustější pouští. Místní zde pěstovali kukuřici, cibuli či vojtěšku na krmivo. Závlahový systém tu měli zvládnutý velmi dobře.

Opustili jsme údolí řeky a stoupali dál. Okolo nás nebylo nic živého. Jen písek a kamení. Náš malinký golf pomalu, ale jistě stoupal. To se nedalo říct o nekonečném proudu náklaďáků mířících do Bolívie. Ty se krokem sunuly do kopců. Předjíždět je nebylo moc bezpečné, ale nedalo se nic dělat.

Když jsme vystoupali do dvou kilometrů nad mořem, tak se krajina trošku zazelenala. Na svazích jsme zpozorovali první kaktusy. Často jsme se zastavovali a obdivovali jsme je. Bohužel v rezervaci Quebrada de Cardones nebyla žádná turistická infrastruktura. A tak jsme zaparkovali na prvním plácku u silnice a vyrazili do svahu za kaktusy (Browningia candelaris). Byly krásně rozvětvené. Tak velké jsme ještě neviděli. Dorůstají do výšky až 6 metrů. Jejich trny byly obrovské, neodolal jsem a utrhl jsem si jeden na památku.

Pokračovali jsme dále v jízdě a zastavili u pevnosti Pukará de Copaquilla, kterou vystavěli v 12.st, aby chránila údolí pod ní. Byla obrovská na rozdíl od malinkého údolí pod námi. Tady má každý úrodný metr čtvereční diametrálně jinou hodnotu než u nás. Byli jsme rádi, že jsme se zastavili a odpočívali. Už jsme byli ve výšce přes tři kilometry.

Začali jsme se dostávat k více obydlené části hor. Zde vlhkost přicházející od oceánu vytváří mlhy. Je tu tedy větší vlhkost, na kterou se adaptoval místní ekosystém. Jeli jsme do první malinké vesničky jménem Socoroma. Sjeli jsme necelý půl kilometr do údolí. Cesta byla naštěstí asfaltová, ale i tak to byl slušný šupec dolů. Bohužel jsem nedojeli až do města, protože se opravovala hlavní silnice. Mohli jsme alespoň obdivovat nesčetné terasy na kopcích. Mnohé byly zpustlé. Zjevně zažili svou slávu někdy v časech Inků. Ti zde také nějaký čas vládli. Jeli jsme dál do kopců.

Konečně jsme zahlédli náš cíl. Malinké městečko Putre se choulilo pod stratovulkánem Taapaca, který dosahuje úctyhodné výšky 5860 m.n.m. Díky bohu jsme nebyli tak vysoko. Nebylo nám moc dobře, a proto jsme jeli rovnou do ubytování. Zalezli jsme si na chvilku do postele a přehodili přes sebe mnoho dek ušitých z lamí vlny. V hostelu totiž šla elektřina jenom večer a topení nevedli. Jelikož jsme byli 3500 m.n.m. tak tu moc teplo nebylo. Potom co se nám přestala točit hlava, tak jsme si šli prohlédnout městečko.

Sotva jsme udělali pár kroků hned se nám příznaky výškové nemoci vrátily. Laděnka na tom byla o poznání hůř. Zašli jsme do malého obchůdku s místními výrobky z vlny. Pokecali jsme s místní paní, jako obvykle rukama nohama. Obdivovali jsme její zručnost, se kterou splétala lamí vlnu do nití. Úplně tím Laděnku okouzlila, až si z toho koupila pár věcí z vlny lamích mláďat. Vlna z nich je totiž nejjemnější. Já sem si sní zas pokecal o šamanech a dostali jsme medicínu na výškovou nemoc. První byly nějaké bylinky, z kterých se připravuje čaj. A to druhé byla vodička. Tu jste si nalili na dlaň, promnuli v ruce a pak z plných plic vdechli nosem. To byla bomba. To nám dalo takovou ránu, že jsme zapomněli na výškovou nemoc. Jen škoda, že to nemělo delší účinek.

6. 12. 2019

Azapa aneb údolí plné nejstarších mumií na světě

Opět brzo ráno, než začalo sluníčko pálit, jsme vyrazili objevovat okolí. Plán zněl jasně, vylézt na útes nad hotelem. Skalní masiv dominuje celému městu a je významným místem pro všechny Chilany. Což v místních poměrech znamená, že z něho původní obyvatelé tak nadšení nejsou.

Vyšplhali jsme tedy na kopec, který byl kdysi strážní pevností. Procházeli jsme kolem hradeb a děl. Snažili jsme se porozumět nedávné historii. Arika se nacházela hluboko na území Peru. Což se změnilo po Druhé tichomořské válce (1879–1883), která se může nazývat jako válka o ledek. Válku o tuto surovinu vyhrálo Chile nad Peru a Bolívií. Proto nemá Bolívie přístup k moři a místní obyvatelstvo je odlišné od toho v centrálním Chile.

Stáli jsme na útesu a nad námi létaly desítky kondorů krocanovitých (Cathartes aura). Nejsou to tak velcí kondoři jako kondoři andští, ale i tak mají rozpětí skoro dva metry. Výhled na moře byl úchvatný. Viděli jsme i náš hotel pod útesem.

Pohled na město byl velice rozporuplný. Některé části byly hezké, jiné vypadaly spíše jako smetiště. Na střechách byl neuvěřitelný bordel, stejně tak i mezi domy. Jediná čistá místa byly cesty a náměstí. Také pár moderních budov nevypadalo špatně, ale i tak byl pohled smutný. 

Procházeli jsme okolo hloučku lidí, kteří prováděli vykopávky. Všude pod námi se totiž skrývala historie o hodně delší nežli pár staletí. Vydali jsme se proto do muzea v nedalekém údolí mumií. Muzeum San Miguel de Azapa bylo pěkné, jen škoda, že tam toho neměli více anglicky. Historie tu totiž sahá více jak 10 000 let nazpátek. A my jsme se přišli podívat na nejstarší mumie na světě. Dokázali tu přečkat tak dlouho díky místnímu suchému podnebí. Bylo zajímavé pozorovat, jak se způsoby mumifikace měnily v čase. Stáří mumií určovaly materiály, které byly použity jako kamínky v očích, dřevěné nebo hliněné masky. Měli hezky znázorněno, jak se v jednotlivých obdobích měnily postupy využití surovin a jak se zdokonalovali v jednotlivých procesech. Třeba u zpracování rouna z lam.

Když jsme zjistili, jak se některé mumie preparovaly, tak už se nám tolik nelíbily. Především, když jsme se dívali na mumii miminka a představovali si, jak jí uřízli hlavu, ruce a nohy. Vyndali tkáně a do nich nasypali rozpálený popel nebo kamení. Potom zbytek vycpali a dali zpátky dohromady.

Nebyli tu ale jenom mumie. Místní kultura byla bohatá. Líbili se nám mnohé výrobky z lamí vlny, keramika nebo nástroje. I tady se rozkládala říše Inků, a proto jsme byli zvědaví, jestli uvidíme v horách terasy. Ale na to si musíme ještě počkat.

Samotné údolí Azapa bylo úžasné. Všude okolo byla poušť a jen místa, která byla zavlažovaná důmyslným systém se zelenala. Tady opravdu voda znamená život. Začalo pražit slunce, tudíž jsme se rozhodli jet zpátky do centra. Taxík jsme nenašli a nezbývalo nám nic jiného než stopovat. Sotva Lada zvedla ruku už vedle nás stálo auto. Nějak jsem ani nepobral, že nám fakt někdo během půl minuty zastavil. Skvěle jsme si s pánem pokecali, jelikož uměl anglicky. Dovezl nás blíž k centru, kde jsme si vzali normální taxi. Nakoupili jsme si a vyrazili na pláž.

Byly to žiletky. Odteď už chápeme, co znamená studený Humboldtův proud. Jestli jsou místní zvyklí na takovouto teplotu vody, tak se nedivíme, že nám ta v bazénu připadala až moc osvěžující. Měli jsme to čekat, když mnohem severněji žije tučňák galapážský. Jelikož jsme splnili všechny věci, které jsem v Arice naplánoval, tak jsme se následující den jenom váleli u bazénu a užívali si naše šesté výročí randění.

4. 12. - 5. 12. 2019