Ráno jsme si půjčili kola a vyrazili do Valle
de la Luna. Vyráželi jsme brzy, jelikož jsme se báli pouštního slunce. Název
„měsíční údolí“ v nás nevzbuzoval mnoho nadějí. Opustili jsme městečko plné
vzrostlých stromů a vyrazili do pouště. Již kousek za oázou nám začalo být
pěkné vedro, kopeček jsme málem nevyjeli. Kolem silnice byly občas malinké
keříky a sem tam trs trávy. Naštěstí jsme jeli převážně po rovině. Po půl
hodině jsme se přiblížili k údolí. Živé rostliny vystřídala krusta soli. Někde
byla silná jinde chyběla. Toto místo sloužilo jako lom pro těžbu soli, než se
stalo rezervací.
Zahnuli jsme do kaňonu a rovinu vystřídaly
kopečky. Jelikož byly strmé, tak jsme kola tlačili. Vymlouvali jsme se na to,
že po písku a šotolině se nedá jezdit, když pneumatiky neměly skoro žádný
vzorek. Byli jsme za to moc rádi, mohli jsme pomalou chůzí pozorovat různorodé
solné útvary. Jedny byly jako perly vystupující z povrchu, jiné jako zamrzlé
rozbouřené moře. Byla to úchvatná plejáda geologických zajímavostí.
Před námi se vynořila první velká duna. Byla
velice zajímavá, ještě jsme nikdy neviděli propojení ladné duny a skalních
útvarů. Nechali jsme kola na parkovišti a šli se projít. Krása úchvatných
skalních útvarů gradovala, každým novým výhledem.
Slunce začalo pálit, a tak jsme si dali další
vrstvu opalovacího krému. Popojeli jsme dál. Zase jsme nechali kola na
parkovišti a šli prozkoumat další část kaňonu. Výhledy ani solné struktury tu
nebyly tak úchvatné, ale bylo tu něco jiného, co nás naprosto odrovnalo. Už
jsme se pohybovali po této pustině několik hodin. Nezahlédli jsme tu nic
živého. Najednou jsme uslyšeli hukot. Vešli jsme do roje blanokřídlého hmyzu,
pravděpodobně drvodělky (Xylocopa spp.). Desetitisíce jich kopulovaly, létaly
nebo zalézaly do děr, kde měly hnízda. Bylo to opravdu nezvyklé vidět taktovou
hojnost života na tomto místě.
Další zastávkou byla stará těžební jáma.
Mocnost solné krusty byla několikametrová. Jeli jsme dál, až jsme narazili na
konec cesty u solných sloupů. Dál se jet nesmělo, ale věděli jsme, že je tam
cesta k hlavní silnici. Shodou okolností tam dorazili i jiní turisté na kole a
měli stejné informace. Navzájem jsme se podpořili a vyrazili. Byli jsme rádi,
že máme horská kola. Tohle to by auto neprojelo. Bylo vidět, že je cesta delší
čas zavřená. Cestu na některých místech přehrazovala vrstva vykrystalizované
soli.
Sjeli jsme do pouštní pánve, kde sem tam
vzdoroval kus trávy. Slunce pálilo a naše zásoby vody se ztenčovaly. Když jsme konečně
dojeli na hlavní, čekal na nás dlouhý táhlý kopec. Málem jsme tam nechali duši.
Střídavě jsme jeli nebo tlačili kolo. Podle toho, kolik sil jsme měli. A hlavě
tak abychom vyšli s vodou. Když jsme vyjeli na vrchol, tak jsme už žádnou vodu
neměli. Naskytl se nám ale úchvatný výhled na oázu San Pedro de Atacama. Ani
nevíte, jak rádi jsme viděli tohle pouštní městečko.
Nasedli jsme na kolo a svištěli z kopce dolů.
Za pár minut jsme byli na náměstí a hltali litry vody. Odpočinuli jsme si pod
stromy a vyrazili ještě na jeden menší výlet. Tentokrát jsme mířili do údolí s
názvem Valle de la Muerte tedy údolí mrtvých. Opět povzbudivý název. Když jsme
dojeli k údolí opět nás čekal nekonečný táhlý kopec. Moje zadnice už toho měla
dost a začínala stávkovat. Takže jsem často kolo tlačil.
Údolí se nám líbilo
méně nežli měsíční údolí, a proto jsme se moc nezastavovali. Na konci jsme
zaparkovali kola a chvilku pozorovali mladíka, jak sjíždí dunu na snowboard.
Pokračovali jsme dál pěšky na vyhlídku, která stála za to. Uteklo nám to hezky,
jelikož jsme si pokecali s německým párem o cestování. Naprosto ožehnutí jsme
dorazili na hotel. Měli jsme toho dost. Ujeli jsme okolo 50 kilometrů, a ještě
jsme se museli připravit na cestu do Bolívie. Mysleli jsme si, že si tam
odpočineme. Realita byla dosti odlišná.
10. 12. 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat