Ráno
jsme si došli půjčit auto. Na silnicích tu byl o dost větší zmatek, než na co
jsem zvyklí na vylidněném Islandu. Jeli jsme tedy přes město opatrně a vyzvedli
jsme si věci v hotelu. Konečně jsme vyrazili do And. První zastávku jsme měli
nedaleko. V údolí řeky Lluta byly geoglyfy. Lidé je vytvářeli na úbočí kopců,
kudy vedly obchodní stezky. Některé geoglyfy měly důležitý účel. Pomáhaly v
orientaci, či označovaly místa s vodou. To se v poušti docela hodí. Některé
mohou být staré i tisíce let.
Pokračovali
jsme dál údolím. Trochu jsme vystoupali a naskytl se nám neuvěřitelný pohled na
zelené údolí obklopené tou nejpustější pouští. Místní zde pěstovali kukuřici,
cibuli či vojtěšku na krmivo. Závlahový systém tu měli zvládnutý velmi dobře.
Opustili
jsme údolí řeky a stoupali dál. Okolo nás nebylo nic živého. Jen písek a
kamení. Náš malinký golf pomalu, ale jistě stoupal. To se nedalo říct o
nekonečném proudu náklaďáků mířících do Bolívie. Ty se krokem sunuly do kopců.
Předjíždět je nebylo moc bezpečné, ale nedalo se nic dělat.
Když
jsme vystoupali do dvou kilometrů nad mořem, tak se krajina trošku zazelenala.
Na svazích jsme zpozorovali první kaktusy. Často jsme se zastavovali a
obdivovali jsme je. Bohužel v rezervaci Quebrada de Cardones nebyla žádná
turistická infrastruktura. A tak jsme zaparkovali na prvním plácku u silnice a
vyrazili do svahu za kaktusy (Browningia candelaris). Byly krásně rozvětvené.
Tak velké jsme ještě neviděli. Dorůstají do výšky až 6 metrů. Jejich trny byly
obrovské, neodolal jsem a utrhl jsem si jeden na památku.
Pokračovali
jsme dále v jízdě a zastavili u pevnosti Pukará de Copaquilla, kterou vystavěli
v 12.st, aby chránila údolí pod ní. Byla obrovská na rozdíl od malinkého údolí
pod námi. Tady má každý úrodný metr čtvereční diametrálně jinou hodnotu než u
nás. Byli jsme rádi, že jsme se zastavili a odpočívali. Už jsme byli ve výšce
přes tři kilometry.
Začali
jsme se dostávat k více obydlené části hor. Zde vlhkost přicházející od oceánu
vytváří mlhy. Je tu tedy větší vlhkost, na kterou se adaptoval místní
ekosystém. Jeli jsme do první malinké vesničky jménem Socoroma. Sjeli jsme
necelý půl kilometr do údolí. Cesta byla naštěstí asfaltová, ale i tak to byl
slušný šupec dolů. Bohužel jsem nedojeli až do města, protože se opravovala hlavní
silnice. Mohli jsme alespoň obdivovat nesčetné terasy na kopcích. Mnohé byly
zpustlé. Zjevně zažili svou slávu někdy v časech Inků. Ti zde také nějaký čas
vládli. Jeli jsme dál do kopců.
Konečně
jsme zahlédli náš cíl. Malinké městečko Putre se choulilo pod stratovulkánem
Taapaca, který dosahuje úctyhodné výšky 5860 m.n.m. Díky bohu jsme nebyli tak
vysoko. Nebylo nám moc dobře, a proto jsme jeli rovnou do ubytování. Zalezli
jsme si na chvilku do postele a přehodili přes sebe mnoho dek ušitých z lamí vlny.
V hostelu totiž šla elektřina jenom večer a topení nevedli. Jelikož jsme byli
3500 m.n.m. tak tu moc teplo nebylo. Potom co se nám přestala točit hlava, tak
jsme si šli prohlédnout městečko.
Sotva
jsme udělali pár kroků hned se nám příznaky výškové nemoci vrátily. Laděnka na
tom byla o poznání hůř. Zašli jsme do malého obchůdku s místními výrobky z
vlny. Pokecali jsme s místní paní, jako obvykle rukama nohama. Obdivovali jsme
její zručnost, se kterou splétala lamí vlnu do nití. Úplně tím Laděnku okouzlila,
až si z toho koupila pár věcí z vlny lamích mláďat. Vlna z nich je totiž
nejjemnější. Já sem si sní zas pokecal o šamanech a dostali jsme medicínu na
výškovou nemoc. První byly nějaké bylinky, z kterých se připravuje čaj. A to
druhé byla vodička. Tu jste si nalili na dlaň, promnuli v ruce a pak z
plných plic vdechli nosem. To byla bomba. To nám dalo takovou ránu, že jsme
zapomněli na výškovou nemoc. Jen škoda, že to nemělo delší účinek.
6.
12. 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat