Přesun z města Arica do města Calama
probíhal v pohodě. Seděli jsme si na předních sedačkách a užívali si jízdu.
Když jsme šli spát, tak jsme si sedačky dali do pohodlné polohy na spaní.
Nečekali jsme, že tu zažijeme mnohem pohodlnější cestování nežli v Čechách.
Bohužel nám nebyl dopřán dlouhý spánek. Uprostřed noci jsme zastavili u hranic
mezi dvěma Chilskými regiony. Kontrola proběhla vcelku rychle a jeli jsme dál.
Za pár hodin jsme dojeli k dalším hranicím. Netušili jsme, co se děje. A tak
jsme zůstali sedět v autobuse. Nakonec nás z autobusu vyhodili i se všemi
věcmi. Museli jsme podstoupit kontrolu dokladů i zavazadel. Prostě jako na
letišti. Docela nás překvapilo, že jsou zde takové tvrdé kontroly v rámci
jednoho státu. K ránu jsme dojeli do města Calama, počkali jsme si hodinu a
jeli dál do pouště. Konečně jsme dorazili do San Pedro de Atacama.
Trošku jsme měli problém se ubytovat, jelikož
paní nám furt něco povídala španělsky. Nic jsme nerozuměli, a proto jsem poprvé
vyzkoušel aplikaci na překládání ze španělštiny do angličtiny. Chvilku to
zabralo, ale domluvili jsme se. Užitečná věcička, pokud je tedy k dispozici
internet. Šli jsme do výtečné restaurace La Franchutería na jídlo. Takhle
skvělou bagetu jsem snad v životě neměl. Na druhou stranu takhle drahou taky
ne. Bylo znát, že jsme vstoupili do turistické destilace. Na každém kroku bylo
mnoho lidí, kteří nás lákali na ty zaručeně nejlepší zájezdy po okolí. Bylo to
otravné. Zařídili jsme pár věcí, jako výlet do Bolívie a směnu peněz. Směnit
peníze byl tedy porod, byli jsme asi v 10 směnárnách a všude měli lichvářský
kurz. San Pedro de Atacama je prostě ztělesněním turistické pasti.
Nicméně je tu co obdivovat, pokud máte
peněženku plnou. V okolí je krásná příroda a městečko má také své kouzlo. Malé
domky z nepálených cihel se vyjímají v pouštním slunci. Líbil se nám kostelík,
který měl úžasný krov. Až později jsme zjistili, že prapodivné dřevo z krovu
pochází z kaktusů. Pozdě odpoledne jsme vyrazili k pevnosti Pukará de Quitor.
Byla vzdálená jen 3 kilometry, ale pouštní slunce nám dávalo zabrat. Naštěstí
tu byla nadmořská výška jen dva a půl kilometru, takže to plíce zvládaly dobře.
Když jsme došli prašnou a rozestavěnou cestou k pevnosti, tak jsme zjistili, že
je zavřeno. Naštěstí nás jedni turisté vzali zpátky do města. Skoro jsme tedy
nedojeli, jelikož slečna, která řídila, najela autem na velký šutr. Málem
prorazila nádrž. Došli jsme do hotelu a užívali jsme si zasloužený odpočinek.
Další den nás čekalo jedno z největších líbánkových bláznovství.
9. 12. 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat