Práce v kavárně

Ze začátku jsem pracovala, jak v hostelu, tak v kavárně, abych případně mohla pomáhat Markovi. Naši šéfové totiž po týdnu odjeli na 10 dní na dovolenou. Hodili nás do vody a my museli plavat. Každé ráno jsme začínali přípravou snídaní pro lyžaře, kteří byli ubytováni v hostelu, následovalo uklízení hostelu a pak se naše kroky s Markem rozdělovaly. Já jsme pomáhala v kavárně, kde jsem byla s Caro. Ta mě posupně ukazovalo, co a jak. Hlavní oříšek byl se naučit s mašinou na kávu (musím říci, že i po 6 měsících mám někdy pomalý rozjezd po ránu a cappuccino se mi povede až na podruhé).

Postupně jsem si všechno osahávala a přicházela na to kde co je, kam co patří. Moje šéfová je velká sběratelka úplně všeho a podle toho některé části café vypadají. Občas, když člověk něco chce použít, tak se k tomu musí probojovat. Hostům se ale zřejmě ta všehochuť líbí. Není to žádná uhlazená chladná kavárna. Na zdech je spousta obrázků o místní povídačce o třech bratrech, po které je naše café pojmenováno Gisli Eirikur Helgi Kaffihûs Bakkabrædra.

Často hostům povídám několik příběhů, aby si udělali představu o jejich životě. Většinou začínám tím, že bratři nebyli moc chytří a vyprávím příběh třeba o stavbě domu. Bratři se rozhodli, že si postaví nový dům, chtěli to mít rychle hotové, a tak jim připadalo zbytečné se zabývat takovými detaily jako jsou třeba okna. Po několika dnech, kdy už v domě bydleli jim, ale přišel takový tmavý. Přemýšleli nad tím, jak tento problém vyřešit, ale nechtěli nic bourat. Tak vyšli z toho domečku ven a začali chytat sluneční paprsky do dlaní a rychle s nimi běželi do domečku. Otevřeli dlaně, ale po slunečních paprscích nebylo ani památky, a tak to zkoušeli znovu a znovu třeba s klobouky nebo vědrem, ale stále bez úspěchů. A takovýchto příběhů vyprávíme několik.

Někdy se pak hostů zeptáme, jestli mají také tahové podobné příběhy v jejich zemích. Občas se nám dostane zajímavých odpovědí, jako že takových lidí mají spoustu. Třeba, že všichni sedí v parlamentu v té a oné zemi.

Jak se pomalu rozjížděla sezona, tak přicházeli a docházeli noví kolegové a kolegyně. S některými jsem pracovala ráda a s chutí a s některými jsem počítala každou minutu do konce směny.

Jak postupně čas plynul, tak jsem se učila nové a nové věci, jako peci vyhlášený chleba z místního piva. Čepujeme pivo z lokálního minipivovaru Kaldi, na jehož zakládání se podílel český sládek. Vařit vyhlášenou rybí polévku, po které se skoro každý turista ptá, co v ní je za ingredience. No, co si budeme povídat, kokosy na Islandu nerostou, tak mnoho lidí nečeká, že v ní je kokosové mléko nebo, že má svoji specifickou barvu po kurkumě. Ze začátku jsem si tuto polévku s čerstvou treskou dávala ráda, ale jak jsem ji vařila celé léto minimálně třiceti litrů den za dnem, tak jsem ji už nemohla ani cítit. 

Docela jsem si užívala bavit se s lidmi odkud jsou a kam se chystají v příštích dnech. Někdy se člověk zapovídal a pak ten den utekl mrknutím oka. A tak se dny měnily v měsíce a postupně se sezona zpomalovala a naši šéfové si odjeli na čtyři týdny na dovolenou a zase jsme měli všechno s Markem na triku sami. Šéfové si mysleli, že bude sezona končit, ale skoro každý den jsme stále měli skupiny z pozorování velryb a hotelu pro boháče. Opravdu jsme byli šťastní, když přijeli a my si mohli vzít pár dní volna a regenerovat naše unavená těla. Já hlavně nohy po tom neustálém běhání do schodů a ze schodů.

Během listopadu už byl v kavárně docela klid, a proto začínalo kolečko neustálého uklízení po letní sezoně a pečení na Vánoce. Některé dny jsem se opravdu nezlobila, že dostávám zaplaceno za pečení lineckého cukroví nebo vanilkových rohlíčků. Byla to zasloužená odměna po chaotickém létě a příprava na lyžařskou sezonu.

Markova práce

Moje práce byla daleko více rozlítaná nežli ta Lady. Ta přišla do kavárny a bylo. Já měl práci jak v kavárně, tak i v hostelu. Do kavárny jsem chodil většinou, když potřebovali pomoct. Jelikož ne vždy stíhali. A tak to bylo vždy hektické. Klidné chvilky jsem tam zažíval, jen když jsem měl s Ladou noční. Byla to zajímavá změna, být na druhé straně baru. Nikdy jsem si nemyslel, že bych byl v hospodě já ten nejstřízlivější. V kavárně jsem dělal i některé projekty, abych zdokonalil vizáž či praktičnost kavárny. Nejvíce mě bavila práce v divadle. Ano i to tady máme. Nejdříve jsem ho připravoval pro sledování fotbalu na plátně. Poté jsem i zdemoloval část pódia a položil místo něho plovoucí podlahu. To jsem sice dělal poprvé, ale šlo to.

Čím dál více času mi ale zabíralo starání se o ubytování. Majitel totiž měl hostel, tři chatky, jeden starý farmářský dům a také lyžařskou chatu. Dokázal tak mít místo až pro 60 lidí. A to nepočítám s domem, který měl v Siglufjörður a také menším domem v Akureyri. Nebudu se tu rozepisovat, jak se správně myje hajzlík nebo stele poset. Můj úděl byl jasný, postarat se o to, aby hosti měli čisté a uklizené pokoje a společné prostory. Ne vždy to bylo jednoduché, protože se vždy najde nějaký kretén. Jeden se opije a pozvrací záchody, jiný si rozhodne prát spodky ve dřezu. A nechá to v něm odmočit půl dne. Asi ho nenapadne, že by společnou kuchyň mohl využívat i někdo jiný. A tak se občas nad někým rozčílím. Ale většinou je to v pohodě. A tak pendluji mezi čtyřmi místy v Dalvíku a občas i mezi dvěma sousedními městy.

Když je hostů málo, tak mám většinou nějakou alternativu co dělat. Nejčastější je asi sekání trávy u zmíněných objektů. A ta tady roste neuvěřitelně rychle, jelikož je tu světlo 24 hodin denně. Ale dělal jsem i jiné věci, jako bylo stavění sauny, nebo řezání dřeva. Šéf má totiž ještě jeden barák, který chce zrekonstruovat. A na tom je práce jak na kostele. Takže když neví, kam se mnou, tak mě pošle tam.

Pomalu, ale jistě, jsem se naučil vše potřebné, a tak je ze mě i pradlenka. Ale nejen to, uvádím hosty, nebo je kasíruji. Takže pokud jde o postarání se o hostel, tak umím skoro vše. A tak není problém, aby si majitel mohl vyjet někam na dovolenou. Lada má v malíku kavárnu, tak se skvěle doplňujme.  Aby mohli majitelé společně někam vyrazit. Ale vždy když někam odjedou, tak pociťuji, jak moc práce můj šéf má. Lada v kavárně stále něco potřebuje došel plyn, došlo pivo, došel salát, odvez odpad. A do toho všechno to ubytování a čekání na hosty až dorazí.

Během zimy se některé dny stává, že celý den trávím venku, abych odházel sníh. Nejdříve v café, aby se do něho mohli hosté dostat a pak následně kolem všech objektů na ubytování. Co Vám budu povídat, je to pořádná rozcvička. Jednou se i stalo, že během noci napadl skoro metr sněhu a v některých místech se vytvořily třímetrové závěje sněhu. Proházet stezičku může trvat i několik hodin.

Konec kapitoly jménem Nový Zéland

 

Bylo to jedna dvě. Byli jsme na správném místě ve správnou dobu. Na tom jediném při shánění práce na sedech záleží. Druhý den už jsme vyfasovali vaky na jablka. Byly o něco menší nežli na kiwi, ale jinak stejné. Také jsme každý vyfasoval žebřík, abychom se mohli dostat k těm nejčervenějším kouskům na špičkách stromů. Opět jsme dostali instrukce co můžeme sbírat a co ne. Například jablka musela mít určitou velikost, a ty co byly menší se nechávali na stromech. Stejně to bylo i s barvou. Jelikož kolem nás nechodilo milion supervizorů, tak jsme trhali skoro všechno. Našli jsme si hezký hostel, abychom měli kde složit naše unavená těla. Bylo krásně, proto jsme byli na sadu každý den a rukama nám prošlo několik tun ovoce. Bohužel jsme zjistili, že sezona je velice špatná. Jablka byla malá a tak sen o dobrém výdělku se rozplynul. Jako vždycky, když se jedná o práci na sadech. 

 

Po jablkách jsme chvilku ještě sbírali broskve. To nám chutnalo víc, ale práce byla horší. Hodě toho bylo shnilého. Museli se vybírat jen ty největší, takže se toho moc nenasbíralo. Což je hlavní, když jste placení na kontrakt. Já sem to i odstonal, protože jsme pracovali i v dešti. V takovém broskvovém sadu to vypadalo už jako v lese, takže všude větve a spousta listí. To člověk jen prošel a byl mokrý. Když máte ruce stále nahoře a voda vám stéká po předloktí do podpaždí a pak dál až k pasu tak to není příjemné. A lezení po žebříku v zabahněných botách taky nebylo úplně bezpečné. 

 

Když jsem stonal, tak Lada jezdila sbírat sama a dost si polepšila. Jelikož jsme vždy plnili biny v páru, tak neměla šanci plnit biny stejně rychle jako ostatní. Z tohoto důvodu se dostala na pozici kontrolora kvality. To obnášelo chození okolo binů a vybírání shnilých kousků. Dokážete si asi představit, jak museli broskve rychle hnít, když poprchávalo několik dní v kuse. Také dostala speciální kolečko, kterým se určovala požadovaná velikost kategorií broskví. V praxi to vypadalo, že přišla k binu a několik minut vyhazovala na zem jednu broskev za druhou. Tuto práci nedělala sama, ale ještě s jedním „mistrem vyhazovačem“. Lada se snažila být poměrně mírná, protože věděla, co to obnáší nasbírat v takových podmínkách jeden bin. 

 

Vyhodili nás s hostelu, protože vše bylo zarezervované na obří akci, kterou tento region pořádá. Byla to výstava koňů. A tak jsme se uchýlili do jiného hostelu. No byly to takové chaoticky rozházené bungalovy v lesíku, kde bylo jen kousíček místa, tam byl stan nebo místo na zaparkování obytného auta. Kuchyň byla šílená, prostě strašně moc lidí na pár vařičů. O sprše ani nemluvím. Do lednice jsme si radši nic ani nedávali. Zalezli jsme si do našeho bungalovu za 300 dolarů na týden a přečkali noc a šli zas monotonně do práce. Byla to po práci docela nuda, protože internet spíš nešel než šel. Naštěstí jsme měli už domluvené bydlení někde jinde a tak týden uběhl vcelku rychle. Obrovský majitel se s námi rozloučil mocným obětím. Ladu i mně zvedl do vzduchu se slovy „opouštíte domov moji přátelé“. No radši jsme mu neřekli, že to děláme strašně moc rádi. Opustili jsme podivína a dokončili sběr a začali se hádat o peníze jak tomu bývá s kontraktory. Bohužel poctivý člověk kontraktora na Zélandu nedělá nebo velice vzácně. 

 

Měli jsme štěstí a během několika dní jsme našli práci v továrně. Pro Ladu to bylo poprvé, kdy šla na „uvedení“ do pracovního zařazení u pracovní agentury. Což obnášelo shlédnutí několika videí a následně vyplnění stohů papírů a testů. Vyplňování testu bylo snad jedno z nejnudnějších věcí, které jsme na Novém Zélandu prožili. Počítání příkladu jak pro druhou třídu (kolik je 7+2?, nebo 9-3=?). Ale pro jistotu lektor každou otázku přečetl a řekl i odpověď. Tři hodiny neskutečné nudy. Jen zpestření bylo, když jeden uchazeč o práci tento systém nevydržel, vybouchnul, proč tyto „důležité věci“ musíme vyplňovat a lektorka ho vyrazila ze sezení.

 

Pohoda nastala, dobrá práce a úžasné ubytování. Nejdříve o místu odkud píšu tyto řádky. Dívám se z okna rodinného domu na Hospital Hill mám před sebou výhled na obrovské území. Ráno se paprsky odrážejí od oceánu. Za zpěněnými vlnkami se tyčí 150 kilometrů pobřeží. Někde jsou útesy vystupující z moře, jinde kamenité pláže. Mladí si užívají vlny na surfech, starší se prohánějí na svých plachetnicích a motorových člunech. Občas sem zavítá zaoceánská výletní loď. Jsou to obří plující zábavní parky. Když dorazí na pevninu bohatí lidé se vyřítí do ulic s veterány. Jsou i patřičně oblečení do oděvů ze začátku dvacátého století. Tehdy bylo město Napier znovuvybudováno po obrovském zemětřesení do stylu Arc Deco. Když jsme tu byli poprvé tak se nám tu hodně líbilo. Žije to tu, je tu prostě krásně. Dovedl bych si představit zde žít. Máme přátelské spolubydlící, s kterými si rádi popovídáme o všem možném. Rádi se scházíme v kuchyni a prostě si užíváme ten výhled. Strašně se nám líbí i dekorace, které tu jsou. Má nejoblíbenější je v kuchyni. Ta je celá prosklená a tak můžete plně vychutnávat onen nádherný výhled. Před jednou z tabulí skla je přiložen starý rám obrazu. Často se jím díváme na ozářené moře. Takový nádherný obraz by nikdo nenakreslil. 

  

Během posledních týdnů jsme si udělali jen několik malých výletů po okolí. Navštívili jsme Maorskou vesnici, která dominovala oblasti před příchodem bílých lidí. Zaujal nás článek, který popisoval, jak se za těch pár set let proměnila okolní krajina. Místo lagun a bažin ve kterých měli útočiště rozmanité druhy ptáků, dnes obývají krávy , ovce nebo sady. Také jsme si udělali auto výlet na místní vrcholek zvaný Te Mata. Měli jsme z něho výhled na místní zemědělskou krajinu. Byla to hezká procházka, protože tento vrcholek byl vyzvednut z mořského dna a místy na povrch vystupovaly škeble. Zbytek volných chvil jsme věnovali přípravě na další cestování a řešili resty. Ovšem jedné noci jsme i zažili pořádné vzrůšo. Pán, který bydlel pod námi v bytě totiž byl přistižen při nevěře. Manželka, která na to přišla v pozdních večerních hodinách měla dost slušnou zásobu pikantních slov. Jelikož byla k neuklidnění, tak celý konflikt přijela řešit i policie.

 

Práce v továrně na konzervy začala úplně pohádkově. Lada dělala kontrolorku kvality a já strojního operátora. Byla to pohodová práce. Mě bavilo opravovat stroje starší nežli můj otec. Občas je vyčistit, namazat něco vyměnit. Lada zase kontrolovala jestli ony stroje a následně skupina lidí hrušky dobře zbaví slupky, jadřince a dalších věcí co byste v konzervě nechtěli najít. Také chodila ven z továrny a kontrolovala, které hrušky mohou jít na zpracování a které ještě musí několik hodin počkat. Hrušky byly totiž uskladněny ve velkých lednicích a musely mít správný tlak, aby mohly jít na zpracování. Tato práce Ladu bavila, protože to obnášelo chození na čerství vzduch, píchání hrušek speciálním tlakoměrem a povídání si s řidiči ještěrek.

Měli jsme tak dost energie na to si brát přesčasy. Pomáhali jsme čtyři hodiny na pásu na hruškách, kde se dočišťovali nebo na broskvích. Bohužel to netrvalo dlouho a po pár týdnech hrušky došly. Začali jsme pracovat všude možně. Ale byli jsme rádi, že nějakou práci máme. Většinu lidí vyhodili, ale my jsme se udrželi. Jsme pracovití, spolehlivý a nejsme blbý. Tak jsme pracovali s kukuřicí, rajčaty a nakonec s řepou. Bohužel většinou na páse, kde vybíráme ty špatné kusy. Ale stále pohoda oproti sběru jablek. Hlavně že je práce, i když je špatné počasí. Pokaždé, když projíždíme okolo bungalovů, kde jsme trávili týden kroutíme hlavou. Někdo platí stejně jako my za to, že přespává ve stanu pod stromem a my máme takový božský pokoj s nádherným výhledem a neomezeným internetem. Bohužel máme odpolední směny a tak dorazíme domu až po západu slunce, ten bychom si taky dokázali užívat každý den. Slunný Napier nikdy nezapomeneme. 

  

28. 2. - 20. 5. 2017 

Cesta za prací do Napier

Vydali jsme se hledat práci do největšího města na jižním ostrově. Cesta byla dlouhá, a tak jsme vyrazili poměrně brzo. Qeenstown jsme jen projeli a mířili rychle na východ. Je zajímavé, jak se podpora turismu liší region od regionu. Tady jsme jeli dvě hodiny a nenarazili jsme ani na jedno odpočívadlo, kde bychom se mohli nasnídat. Narazili jsme až u jezera Dunstan na veliké odpočívadlo. Bylo přeplněno lidmi, kteří zde žili a hledali práci v místních sadech. Ještě, že nežijeme v autě. Asi jsme nějací zhýčkaní, ale to byl na nás moc veliký squat. Najedli jsme se a jeli dál.

Zastávka v Lindiss pass nás očarovala. Byl to parádní pozůstatek vnitrozemí stepi, jenž se zde tvořila ve srážkovém stínu mohutných Novozélandských Alp. Všude byla akorát travina Chionochloa tussocks. Byl to poslední druh ekosystému, který jsme zde neviděli. Koukali jsme se, jak slunce ozařuje tussockové pláně. Byli jsme naplněni. Konečně jsme si mohli říct, že jsme viděli všechno co jsme chtěli. Ano mohli bychom tu trávit celá desetiletí a stále bychom neviděli vše z téhle úchvatné rozmanité biosféry okolo nás. Ale v rámci možností jsme byli nad míru spokojení.

Jeli jsme dál a kochali jsme se naším posledním putováním v rozlehlém údolí. Najednou Lada zahlédla podivuhodné geologické útvary. Bohužel jsme je viděli jen z dálky, ale i tak nás trojrozměrné jílové struktury omámily. Jeli jsme planinou, kterou se kdysi proháněli velcí ptáci Moa.

Zastavili jsme se až u jezera Tekapo, kde jsme si udělali malou procházku okolo břehu a šli se podívat na místní kostelík.

Dorazili jsme až na předměstí města Christchurch, kde jsme si našli kemp zadarmo. Skoro celý týden jsme chodili do knihovny a hledali práci. Nikdo se neozýval a nám už docházeli peníze. Zajeli jsme proto do místního bazénu s vířivkami a při relaxaci jsme se rozhodli jet dál. Nevím, co nás to popadlo. Ještě jsme nezačali ani pořádně hledat práci a už jsme měli zase myšlenky putovat dál. A tak se i stalo. Kočovali jsme na sever.

Bohužel to nešlo přímo, protože cesta byla stále zavalená po obrovském zemětřesení a tak jsme si udělali několikahodinovou objížďku vnitrozemím. Jeli jsme mnoha údolími a přejeli několik sedel. Až jsme dorazili do údolí řeky Wairau jenž nás dovedla až k Tichému oceánu. Tam už to bylo kousek k našemu dobře známému kempu u přístavu Picton, odkud jsme druhý den jeli na severní ostrov. Bohužel jsme měli lístky na noční přesun a tak jsme toho moc neviděli. V hlavním městě jsme také nepobyli ani pět minut a jeli dál na sever. Mířili jsme k městu Napier, které slibovalo okamžitou práci na sadech. Jeli jsme v noci, abychom stihli další den ještě sehnat práci. Bohužel už jsem byl unavený a tak jsme to zatočili k jednomu kempu u pohoří Ruahine. Ráno jsme nemohli absolutně vstát a tak jsme nestihli nic zařídit.

Byl před námi víkend a tak jsme se rozhodli, že ho využijeme. Kousek od Napier bylo místo zvané Cape Kidnappers, kde jsme se již jednou neúspěšně snažili pozorovat Tereje Australského (Morus serrator). Byl nádherný den a tak jsme se vydali na mnohakilometrový pochod po pláži. Ten den jsme neměli sebemenší problémy s velkými vlnami, které by nám znemožňoval cestu podél útesů. Ani útesy na nás nepadali prostě pohoda. Jen kolem nás prosvištělo pár lidí na motorkách a čtyřkolkách. Vzápětí nás o dost pomaleji předjel traktor s valníkem plným lidí. Když pomineme toto byla to příjemná procházka po pláži pod vysokými útesy. Došli jsme k první kolonii. Byli překrásní. Bylo vidět, že se jim tu daří. Spousta mláďat se snažila vzlétnout a odpoutat se od zemské gravitace. Máchali křídly jak smyslů zbavení a připravovali se tak na první let. Šli jsme ještě dál na okraj Cape Kidnappers, kde byla hlavní kolonie na vysokém útesu. Byli tu opravdu ve velkém počtu přitom tahle kolonie tu vznikla poměrně nedávno. První přiletěli okolo roku 1870 a teď je jich tu přes 8000 párů. Vzali jsme si pár peříček a šli zpátky po pobřeží. Víkend nám končil a začali starosti se sháněním práce.

18.2. - 27. 2. 2017

Lady práce a výlety okolo Aucklandu

Lada od začátku dělala pokojskou v hotelu. Čili vyfasovala uniformu, prodělala dvoutýdenní tréning aby si zopakovala, jak se leští kohoutky, prkýnka a dělají se trojúhelníčky na toaleťáku…. Každý den začínal naprosto stejně. Ranním brífinkem. Čili supervizorky stále dokolečka opakovali, jak se musí drhnout sprchy, vysávat pod postelemi a používat chemikálie. No co si budeme povídat, většinu věcí jsem z toho dělala jen, aby se neřeklo, protože na to nebyl čas. Chemikálie jsem sice používala, ale jelikož to byly dryáky a ať člověk používá rukavice nebo ne, tak se mu postupně změnila kůže na rukou. A pro změnu z prostěradel jsem měla sedřené klouby někdy až do krve, záleželo to podle toho, jak zrovna byla prostěradla navoskovaná.

Po ranní promluvě jsem vyfasovala seznam pokojů, které budu mít na starosti. Ten se skládal zhruba z 18 pokojů (8 hodin práce) ještě proběhlo odškrtávání, které pokoje jsou volné, a může se s nimi začít. Když byl pomalý start, tak to v kanceláři vypadalo jak na tržišti, jelikož někdo mohl začít se 7 pokoji a někdo neměl ani jeden. Proto se handloval pokoj za pokoj. Jelikož hotel měl dvě křídla jedno staré, kde většina pokojů byla se dvěmi postelemi a nové jen s jednou postelí, tak se nikomu do toho starého křídla nechtělo. A dalším důvodem byl rozměr postelí a prostěradel. Jelikož v hotelu se naprosto nehrálo a rozdělování prostěradel podle velikostí, tak to někdy vypadalo, že malé postele se mohou omotat pomalu na třikrát, tak u velkých pro změnu půl metru chybělo. Byla to vždy sázka do loterie, jestli to vyjde nebo ne. V lepším případě prostěradlo vyšlo přesně na milimetr, v horším se muselo jít pro jiné. Jinak v hotelu bylo několik druhů pokojů – s jednou posteli, se dvěma, apartmány.

Jinak kolektiv byl opět rozmanitý. Kolegyně byly převážně z Fidži, Filipín a Argentiny. Naštěstí měly všechny docela dobrou angličtinu, protože většina z nich již měla rezidenci. Nejvíce komu jsem nerozuměla, byla supervizorka maorského původu. Tato obří žena někdy vydávala tak podivné zvuky, že jsem si říkala, jestli na mě mlaská nebo to bylo nějaké specifické slovo k uklízení. Po několika týdnech se mi na ní stačilo jen podívat a naprosto jsem věděla, co budu muset napravit.

Týdny utíkaly a kolektiv se také neskutečně rychle obměňoval. Někdo přišel na tréning, ani ho nedokončil a byl zase fuč. Což hlavní vedoucí neskutečně rozčilovalo.  Se stálým týmem jsem si docela rozuměla. Když někdo potřeboval pomoct, nebo jsem čekala, než se mi uvolní pokoje, tak jsem pomohla a oni pak zase mě. Někdy v kanceláři dostali špatné informace, v kolik hodin mají hosti dorazit a pokoje se museli uklízet ve velkém spěchu. Což jsem neměla ráda, protože to znamenalo neustálé pendlování mezi patry hotelu s velmi pomalými výtahy a několikrát za směnu změněný seznam pokojů na uklízení. Ve spěchu se mi stávalo, že jsme narazila na skoro všechny ostré hrany v pokoji a následně se mě holky v šatně ptali, jestli to mám z domu nebo z hotelu. Co si budeme povídat, někdy jsem se praštila tak úspěšně, že mi modřiny vydrželi i dva týdny. Převážně ty, co jsem si udělala o kliky u dveří a měla jsem i jednu hezkou na čele o futra.

Někdy byly dny, že jsme se nestačila za celý den ani napít, a některé se naopak vlekli neskutečně pomalu, že jsme stačili s kolegy prodiskutovat soustu věcí. Jak o cestování, tak i o životě na Zélandu. Některé dny jsem přišla naprosto vyřízená. Jedním důvodem byla samotná práce, která je opravdu fyzicky namáhavá a druhý důvod byl, že jsem byla unavená z lidí. Neustále se usmívání na hosty, mě vyčerpávalo, hlavně, když jsem rostla z některých nápadů supervizorek. No co si budeme povídat, zítra mě čeká posledních 18 hajzlíků a velmi se mi uleví, až odevzdám uniformu a v hotelu budu jen spát a ne uklízet. 

Další výlet jsme absolvovali na západní pobřeží asi hodinu od našeho bydliště. Pláž Piha je proslavená svým černým pískem. A tak jsme se šli po ní projít. Dokonce nám svítilo i sluníčko a tak bylo pěkně teplo, ale na koupání to ještě nebylo. Po procházce na pláži jsme vylezli na skálu, která dělila pláž na dvě poloviny. Měli jsme krásný výhled na lidičky brouzdající se po pláži. 

A najednou slyšíme češtinu. Přisedl si k nám pár, který zrovna přiletěl. A tak jsme jim dali pár rad do života a kam se podívat a čemu se vyvarovat. No kecali jsme dobrých tři čtvrtě hodinky. Následně jsme si udělali ještě výlet na druhou stranu pláže a prošli jsme se po útesu. Tady jsme se taky zasekli a pozorovali vlnobití narážející do skalisek. Voda vystřikovala nejméně deset metrů vysoko a občas nám uštědřila lehkou spršku. Už pár hodin po odjezdu mě začali pálit strašně stehna. Měl jsem je totálně spálené. Idiot jsem se nenamazal a Lada se mi smála.  Dokonce bylo vidět, jak mi popraskali buňky a vylila se mi krev do kůže. O pár hodin později přišla řada na Ladu. Vypadala jak panda a také měla spálené ruce. Holt tady pod ozónovou dírou se nevyplácí podceňovat sílu sluníčka. 

Těsně před odjezdem jsme si zajeli na sever zkusit šnorchlovat. Bohužel počasí nám moc nepřálo a byli dost velké vlny. Takže viditelnost byla okolo 5 metrů. Pučili jsme si vybavení za šílené prachy a dostali jsme šílené vybavení. Jediné co bylo dobré, byl neopren. Ten se opravdu hodil ve vodě o teplotě 16 stupňů. No vyrazili jsme do vln, já dal Ladě lehkou instruktáž. Která nepadla na úrodnou půdu. Ladě furt teklo nějakým způsobem do šnorchlu a tak se nesoustředila na mě nebo na potápění. Ale chvilku jsme si to i užívali. Já vzal Ladu za ruku a šnorchlovali jsme asi 20 minut. Viděli jsme několik druhů rybiček proplouvající mezi mořskými řasami. Krásně se vlnily za toho dle vlnobití. Pak Lada začala panikařit. Začala mít mořskou nemoc a neustálé problémy s vodou ve šnorchlu to jen zhoršili. Chvilka nepozornosti nás zahnala až moc blízko ke skalám. A tak jsem musel na ní i trochu křičet ať pohne zadkem. Nebyl čas na to otálet, vzal jsem jí za ruku a táhnul od skal pryč. Nakonec se nám podařilo obeplout skály. Ale plavání proti vlnám s tak debilními ploutvemi nám dalo zabrat. Ladu chytla křeč do nohy, což byla poslední kapka. Mířili jsme ke břehu a Ladu už žádné ryby nezajímali jen být co nejdřív na souši. Nakonec jsme to zvládli bez větších problémů. Ale potřeboval jsem vysvětlení, jak přišla k mořské nemoci. To mi hlava nebrala. Tak mi Lada vysvětlila, že jak se koukala na ty krásné řasy kroutící se ve vlnách. Začalo se jí dělat blbě. Já jsem ještě jednou zalezl do vody a uviděl jsem tam trnuchu velkou přes metr. To mi stačilo a vylezl jsem z vody i s neoprenem mi byla kosa. Obou nám to stačilo a vydali jsme se zpátky do velkoměsta. 

Cestou jsme ještě zastavili v městečku Puhoi. Tohle to město totiž založili Češi. Jedná se o jednu ze dvou vesnic založenou jinou národností nežli Angličany. Dozvěděli jsme se, že česky teda neuměli, jelikož to byli Němečtí Češi. A kdyby jim nepomohli na začátku Maorové tak by umřeli hlady. Není jednoduché udělat z pralesa prosperující hospodářství.

Práce nám po dvou měsících pomalu končila. Já jsem odpočítával poslední hodiny v zácpách. Lada zase kolik jí zbývá umýt záchodů. Těšili jsme se na cestování. Vše bylo naplánované. Tak uvidíme, co se z toho splní a co ne. Pravděpodobně další příspěvek bude za měsíc a půl, protože máme program dost nabitý. 

12. 9. - 4. 12. 2016

Markova práce a první výlety v Aucklandu.

Velkoměsto nás přivítalo s otevřenou náručí. Nejdříve jsme se ubytovali v krásném, ale také drahém hostelu Ponsonby Manor. Hostel byl v historickém domě hned vele kostelíka na hlavní ulici Ponsonby. Tato historická část Aucklandu je nejkrásnější z celého velkoměsta. Stále si drží svůj půvab z dob minulých. Užívali jsme si ubytování a přitom hledali práci. Naštěstí se neopakoval scénář z Whangarei. Lada měla práci do pár dnů a já za týden bez problémů. Než jsme začali pracovat, udělali jsme si výlet na nejvyšší sopku ve velkoměstě. Rozhlíželi jsme se po našem dočasném domově. Shodou okolností jsme posléze našli ubytování, co by kamenem dohodil od této sopky zvané Mt. Eden.

Nejdříve jsem dostal práci v agentuře, která rozposílala lidi na stavby, kde uklízeli nebo přenášeli věci. No prostě ta podřadná práce, kterou nechce nikdo dělat. Práce mi nevadila. Byl jsem občas hodně unavený, ale dalo se to. Hlavní problém byl, že člověk musel být v 6:30 v agentuře a neměj jisté kdy a zda vůbec bude mít práci. Takže čekání třeba dvě hodiny na práci za nic mě upřímně dost štvalo. No holt jsme imigranti… I tak jsem se dostal na zajímavá místa. Především se mi líbilo pomáhání na stavbě obřích stanů na festival, který se odehrával na molu v centru. Měli jsme krásný výhled na Sky City.

V tu dobu už jsem bojoval o další práci. Kterou jsem nakonec vybojoval. Jednalo se o pomocníka pro Auckland City. Nejtěžší byla komunikace po telefonu s mojí referentkou, která byla ze Skotska. Řešit něco s takovouto ženou bych měl problém i v češtině a možná bych ji i nazval pár hanlivými slovy. Ale řešit něco s takovouto ženou v „Angličtině“ jestli se ten dialekt, který chrlila z úst, k tomu ještě dal přiřadit. To bylo na hranici mých možností.

 Byl jsem v divizi pro sport a začínal jsem jako „držák“ lana. Začínal jsem spolu s Owenem, který byl mým parťákem po celé dva měsíce. Klučina byl z Anglie a mněl úžasnou srozumitelnou angličtinu. Další člověk, který mi hodně pomohl se zdokonalit v jazyku. Tímto bych mu chtěl moc poděkovat.  Každopádně práce spočívala v držení lana, které sloužilo pro nakreslení rovných čar pro sportovní události. Takže ohraničení hřiště, závody a další.

Poté jsme i udržovali hřiště v dobrém stavu. Tedy plnili jsme díry pískem nebo hlínou s travním semenem. Nebo jsme pokládali travní koberec či sekali trávu. No nic složitého větší flákačku jsem v životě nezažil. Když pršelo tak jsme se jen flákali v autě. Náš šéf nám vždy řekl „hlavně zůstaňte suchý hoši“.  A že tu prší hodně často. V pátek nám dal často vědět dvě hodinky před koncem práce, abychom se dostavili na schůzku. Ta probíhala v uvolněné atmosféře nad „basou“ piv. Ještě že se tu po dvou malých může řídit. Většinou jich ale bylo o něco víc. Já jsem samozřejmě nikdy neřídil… Nejhorší na tom byly přesuny od jednoho hřiště k dalšímu hřišti. Jak už sem psal o Aucklandu je to město zácp. Práce měla pro mě další pozitivum nejen, že jsem na Zélandu začal opět řídit. Nejprve teda automat, ale teď jsem k tomu přidal i manuál. Opět musím poděkovat Owenovi, který se zhostil být mým učitelem jízd. A také dvorním překladatelem. Díky ti bez tebe by to nebyla taková pohoda.

Výletů jsme mnoho nestihli, protože jsme neměli s Ladou ve stejné dny volno. Ale i tak jsme něco stihli, jeden z výletů byl na opačnou stranu zálivu od Sky City. To jsme měli odtud jako na dlani. Nedivili jsme se, že Maungauika sloužila jako pevnost chránící nejdůležitější přístav Nového Zélandu.  Cestou jsme potkali i válečnou loď, která držela ochrannou ruku nad tímto místem.

Jeden večer po práci jsme si udělali rychlí výlet. Bylo to po místech, které jsem navštívil díky práci a chtěl jsem je ukázat i Ladě. Byli jsme na dvou sopkách, jedna byla nedaleko od našeho ubytování. A pásli se okolo všude ovce, ale i krávy. To nebylo ani tak neobvyklé, že nedaleko centra byly pastviny na svazích vyhaslých sopek. Tato sopka One Tree Hill měla i svoji hvězdárnu. Byla určitě nejhezčí ze věch v Aucklandu. Navštívili jsme i její menší sestřičku Mt. Wellington, ale ta nás tak neokouzlila. Ještě jsem Ladu zavezl okolo St Heliers, kde jsou nejhezčí pláže ve městě.

Jeden den po práci jsme si zašli do přístavu. Přilákala nás oslava 75 výročí od založení námořnictva. Šli jsme po přístavu a koukali na válečné lodě. Byli tu i z Ameriky, Číny nebo Japonska. Tyhle lodě neplánovaně pomáhali v Kaikouře, kde bylo týden před oslavou ohromné zemětřesení, a evakuovali město. 

12. 9. - 4. 12. 2016

Marné hledání práce ve Whangarei

 

Cestovatelské šílenství nám skončilo o něco později, než jsme si mysleli. Vyjeli jsme na tři týdny a byl z toho víc jak měsíc. Nastal čas zase nashromáždit nějaké zlaťáčky, a tak jsme se usídlili v hostelu a začali obesílat pracovní pozice. Bohužel nám nikdo na naše e-maily neodpovídal první, druhý ani třetí den. Ale ve Whangarei se nám líbilo. Měli jsme výhled na zvedací most, který zobrazoval rybářský háček, jímž byl Nový Zéland vytažen z moře podle maorských legend. 

 

Byli jsme na pár procházkách v centru města a v okolí. Opravdu to tu bylo pěkné, tak jsme začali hledat i byt. Ten jsme našli dřív než práci i když taky to chvilku trvalo. Ale přesunuli jsme se ze dne na den, i když jsme neměli práci.  Měli jsme totiž dost šílený impulz k opuštění hostelu. Byl tam takový velice divný pán. Který začal ve dřezu mýt svoje ponožky. To bychom ještě skousli. Pak tyto ponožky vzal příborem a dal je do mikrovlnky a začal je tam sušit. Uvařené ponožky, pak převaloval po lince. Bylo jasno, další jídlo si v této kuchyni neuděláme. 

V novém bytě se nám líbilo měli jsme vlastní obývák, ložnici, i záchod. Jen kuchyni jsme měli společnou s několika milými lidmi. Bohužel mezi těmito lidmi byli i dva chrchlalové, kteří na mě hodili strašný moribundus, který jsem zase já přehodil na Ladu. I tak jsme se snažili sehnat práci, chodili jsme do různých agentur a obesílali jsme vše možné. Bohužel nic. V zimně tu chcípl pes. A tak jsme to po dvou týdnech vzdali. 

 

Stihli jsme si ještě udělat výlet na místí horu Pahiraka z které jsme měli město jako na dlani.

Ladu hlavě okouzlila Whangarei Quarry. Tahle subtropická zahrada udělaná v bývalém lomně byla plná roztodivných rostlin, které jsem v životě neviděl. Viděli jsme tu i ananas, opuncie a jiné kaktusy. Spoustu orchidejí a také fíkovník.  

 

Ladě se konečně podařilo vyfotit Tuiho z čehož byla velice nadšená.

 

Cesta nás zavedla na jih do Aucklandu za prací. Lada už měla sjednanou schůzku na další den. Zastavili jsme se ještě u mořské rezervace Leigh Marine Reserve a koukli jsme se po pobřeží. Bohužel Ladě nebylo stále dobře, tak jsme tu zastavili jen chvilku a jeli se ubytovat do pulzujícího velkoměsta s příslibem práce.

22. 8. - 5. 9. 2016