pátek 23. listopadu 2018

Práce v kavárně



Ze začátku jsem pracovala, jak v hostelu, tak v kavárně, abych případně mohla pomáhat Markovi. Naši šéfové totiž po týdnu odjeli na 10 dní na dovolenou. Hodili nás do vody a my museli plavat. Každé ráno jsme začínali přípravou snídaní pro lyžaře, kteří byli ubytováni v hostelu, následovalo uklízení hostelu a pak se naše kroky s Markem rozdělovaly. Já jsme pomáhala v kavárně, kde jsem byla s Caro. Ta mě posupně ukazovalo, co a jak. Hlavní oříšek byl se naučit s mašinou na kávu (musím říci, že i po 6 měsících mám někdy pomalý rozjezd po ránu a cappuccino se mi povede až na podruhé).

Postupně jsem si všechno osahávala a přicházela na to kde co je, kam co patří. Moje šéfová je velká sběratelka úplně všeho a podle toho některé části café vypadají. Občas, když člověk něco chce použít, tak se k tomu musí probojovat. Hostům se ale zřejmě ta všehochuť líbí. Není to žádná uhlazená chladná kavárna. Na zdech je spousta obrázků o místní povídačce o třech bratrech, po které je naše café pojmenováno Gisli Eirikur Helgi Kaffihûs Bakkabrædra.


Často hostům povídám několik příběhů, aby si udělali představu o jejich životě. Většinou začínám tím, že bratři nebyli moc chytří a vyprávím příběh třeba o stavbě domu. Bratři se rozhodli, že si postaví nový dům, chtěli to mít rychle hotové, a tak jim připadalo zbytečné se zabývat takovými detaily jako jsou třeba okna. Po několika dnech, kdy už v domě bydleli jim, ale přišel takový tmavý. Přemýšleli nad tím, jak tento problém vyřešit, ale nechtěli nic bourat. Tak vyšli z toho domečku ven a začali chytat sluneční paprsky do dlaní a rychle s nimi běželi do domečku. Otevřeli dlaně, ale po slunečních paprscích nebylo ani památky, a tak to zkoušeli znovu a znovu třeba s klobouky nebo vědrem, ale stále bez úspěchů. A takovýchto příběhů vyprávíme několik.

Někdy se pak hostů zeptáme, jestli mají také tahové podobné příběhy v jejich zemích. Občas se nám dostane zajímavých odpovědí, jako že takových lidí mají spoustu. Třeba, že všichni sedí v parlamentu v té a oné zemi.


Jak se pomalu rozjížděla sezona, tak přicházeli a docházeli noví kolegové a kolegyně. S některými jsem pracovala ráda a s chutí a s některými jsem počítala každou minutu do konce směny.

Jak postupně čas plynul, tak jsem se učila nové a nové věci, jako peci vyhlášený chleba z místního piva. Čepujeme pivo z lokálního minipivovaru Kaldi, na jehož zakládání se podílel český sládek. Vařit vyhlášenou rybí polévku, po které se skoro každý turista ptá, co v ní je za ingredience. No, co si budeme povídat, kokosy na Islandu nerostou, tak mnoho lidí nečeká, že v ní je kokosové mléko nebo, že má svoji specifickou barvu po kurkumě. Ze začátku jsem si tuto polévku s čerstvou treskou dávala ráda, ale jak jsem ji vařila celé léto minimálně třiceti litrů den za dnem, tak jsem ji už nemohla ani cítit. 


Docela jsem si užívala bavit se s lidmi odkud jsou a kam se chystají v příštích dnech. Někdy se člověk zapovídal a pak ten den utekl mrknutím oka. A tak se dny měnily v měsíce a postupně se sezona zpomalovala a naši šéfové si odjeli na čtyři týdny na dovolenou a zase jsme měli všechno s Markem na triku sami. Šéfové si mysleli, že bude sezona končit, ale skoro každý den jsme stále měli skupiny z pozorování velryb a hotelu pro boháče. Opravdu jsme byli šťastní, když přijeli a my si mohli vzít pár dní volna a regenerovat naše unavená těla. Já hlavně nohy po tom neustálém běhání do schodů a ze schodů.



Během listopadu už byl v kavárně docela klid, a proto začínalo kolečko neustálého uklízení po letní sezoně a pečení na Vánoce. Některé dny jsem se opravdu nezlobila, že dostávám zaplaceno za pečení lineckého cukroví nebo vanilkových rohlíčků. Byla to zasloužená odměna po chaotickém létě a příprava na lyžařskou sezonu.

Žádné komentáře:

Okomentovat