Ze začátku jsem pracovala, jak v
hostelu, tak v kavárně, abych případně mohla pomáhat Markovi. Naši šéfové totiž
po týdnu odjeli na 10 dní na dovolenou. Hodili nás do vody a my museli plavat.
Každé ráno jsme začínali přípravou snídaní pro lyžaře, kteří byli ubytováni v
hostelu, následovalo uklízení hostelu a pak se naše kroky s Markem rozdělovaly.
Já jsme pomáhala v kavárně, kde jsem byla s Caro. Ta mě posupně ukazovalo, co a
jak. Hlavní oříšek byl se naučit s mašinou na kávu (musím říci, že i po 6 měsících
mám někdy pomalý rozjezd po ránu a cappuccino se mi povede až na podruhé).
Postupně jsem si všechno osahávala
a přicházela na to kde co je, kam co patří. Moje šéfová je velká sběratelka
úplně všeho a podle toho některé části café vypadají. Občas, když člověk něco
chce použít, tak se k tomu musí probojovat. Hostům se ale zřejmě ta všehochuť
líbí. Není to žádná uhlazená chladná kavárna. Na zdech je spousta obrázků o
místní povídačce o třech bratrech, po které je naše café pojmenováno Gisli Eirikur
Helgi Kaffihûs Bakkabrædra.
Často hostům povídám několik
příběhů, aby si udělali představu o jejich životě. Většinou začínám tím, že
bratři nebyli moc chytří a vyprávím příběh třeba o stavbě domu. Bratři se
rozhodli, že si postaví nový dům, chtěli to mít rychle hotové, a tak jim
připadalo zbytečné se zabývat takovými detaily jako jsou třeba okna. Po
několika dnech, kdy už v domě bydleli jim, ale přišel takový tmavý. Přemýšleli
nad tím, jak tento problém vyřešit, ale nechtěli nic bourat. Tak vyšli z toho
domečku ven a začali chytat sluneční paprsky do dlaní a rychle s nimi běželi do
domečku. Otevřeli dlaně, ale po slunečních paprscích nebylo ani památky, a tak
to zkoušeli znovu a znovu třeba s klobouky nebo vědrem, ale stále bez úspěchů.
A takovýchto příběhů vyprávíme několik.
Někdy se pak hostů zeptáme, jestli
mají také tahové podobné příběhy v jejich zemích. Občas se nám dostane
zajímavých odpovědí, jako že takových lidí mají spoustu. Třeba, že všichni sedí
v parlamentu v té a oné zemi.
Jak se pomalu rozjížděla sezona,
tak přicházeli a docházeli noví kolegové a kolegyně. S některými jsem pracovala
ráda a s chutí a s některými jsem počítala každou minutu do konce směny.
Jak postupně čas plynul, tak jsem
se učila nové a nové věci, jako peci vyhlášený chleba z místního piva. Čepujeme
pivo z lokálního minipivovaru Kaldi, na jehož zakládání se podílel český
sládek. Vařit vyhlášenou rybí polévku, po které se skoro každý turista ptá, co
v ní je za ingredience. No, co si budeme povídat, kokosy na Islandu nerostou,
tak mnoho lidí nečeká, že v ní je kokosové mléko nebo, že má svoji specifickou
barvu po kurkumě. Ze začátku jsem si tuto polévku s čerstvou treskou dávala
ráda, ale jak jsem ji vařila celé léto minimálně třiceti litrů den za dnem, tak
jsem ji už nemohla ani cítit.
Docela jsem si užívala bavit se s
lidmi odkud jsou a kam se chystají v příštích dnech. Někdy se člověk zapovídal
a pak ten den utekl mrknutím oka. A tak se dny měnily v měsíce a postupně se
sezona zpomalovala a naši šéfové si odjeli na čtyři týdny na dovolenou a zase
jsme měli všechno s Markem na triku sami. Šéfové si mysleli, že bude sezona
končit, ale skoro každý den jsme stále měli skupiny z pozorování velryb a
hotelu pro boháče. Opravdu jsme byli šťastní, když přijeli a my si mohli vzít
pár dní volna a regenerovat naše unavená těla. Já hlavně nohy po tom neustálém
běhání do schodů a ze schodů.
Během listopadu už byl v kavárně
docela klid, a proto začínalo kolečko neustálého uklízení po letní sezoně a
pečení na Vánoce. Některé dny jsem se opravdu nezlobila, že dostávám zaplaceno
za pečení lineckého cukroví nebo vanilkových rohlíčků. Byla to zasloužená
odměna po chaotickém létě a příprava na lyžařskou sezonu.
Žádné komentáře:
Okomentovat