Ráno jsme se
probudili odpočatí, v noci nám bylo tepleji, protože jsme si pustili na hodinku
topení. Ráno na nás čekal nádherný rudý východ slunce. Nad útesy plnými života.
Útes se probouzel. Z jeho 14 kilometrů dlouhých skalisek vylétal nespočet opeřenců.
Hnízdí jich tu okolo milionu. V minulosti se místní spouštěli na lanech a
lovili ptáky, nebo vybírali hnízda.
Když jsme opouštěli
nejzápadnější místo Evropy, tak na nás z jihu svítilo teplé slunce a ze severu
na nás dohlížel měsíc v úplňku. Zastavili jsme se nedaleko a pozorovali základy
zaniklé vesnice. Jsme zvědaví, jestli turistický ruch opět oživí nádherná
liduprázdná místa, jak je toto. Nebo všichni zmizí do hlavního města za
pohodlnějším životem.
Netrvalo
dlouho a už jsme projížděli po asfaltce okolo vraku lodi. Po chvilce jízdy
okolo fjordu jsme zavítali do města o 600 obyvatelích. Něco málo jsme koupili a
vyrazili přes hory. Naštěstí tudy vedla asfaltka až na druhou stranu, kde bylo
městečko Bíldudalur. Bylo sevřené mezi horami tyčícími se kolmo vzhůru. Bylo to
nádherné místo. Ale uvědomovali jsme si nebezpečnost té krásy. Nikdy nevíte,
kdy se může část hory sesunout.
Popojeli jsme
kousek z hlavní. Severně od městečka byla krásná písečná pláž. Měli jsme z ní
nejvyšší hory západních fjordů jako na dlani. Hory byly poprášené čerstvým
prašanem, který se barvil do ruda při východu slunce. My jsme se divili, jak
hory na druhé straně fjordu byly úplně jiné než na naší straně. U nás se útesy
tyčily kolmo na horu a naproti pozvolně stoupaly do špičky. Vychutnali jsme si
další okamžik v krátkém, ale nádherném dni bez mraků a vyrazili dál.
Asfalt zmizel
a před námi byl přejezd hor. Stále nás uchvacovalo pobřeží, kde tvořil led a
řasy umělecká díla. Vyrazili jsme k jednomu takovému místu v malinkém fjordu
Reykjarfjörður. Já jsem si hrál s tuleněm na schovávanou. Vždycky když se
setkali naše pohledy, žbluňkl pod hladinu. Vydrželo nám to dobrých deset minut.
Jsou to opravdu hravá stvoření. Škoda že jich na pobřeží není více.
Lada se
mezitím snažila zachytit krásu ledového pobřeží západních fjordů. Jeli jsme dál,
a dokonce jsme potkali i ovce. Snad je někdo na zimu dá do stáje.
Stačilo pár
set výškových metrů a led pokrýval silnici. Jeli jsme proto velice opatrně. V
některých místech byly srázy až dolu do moře. Obdivovali jsme hluboké fjordy a
našli i pár míst, odkud by se dalo jít na krásnou procházku. Ale jedině v létě.
Jak jsme rychle
vystoupali, tak jsme i sestoupili. U moře hřměl obrovský vodopád Dynjandi.
Vyběhli jsme na procházku, ale po chvilce jsme se spíše klouzali. Voda tříštící
se o skály udělala v širokém okolí ledovou krustu. Naštěstí jsme to zvládli a
nemuseli sejít od vodopádu v ponožkách, jako jedna slečna, kterou jsme potkali.
Před námi byla
poslední část štěrkové silnice protínající nejvyšší horský masiv. Naštěstí jsme
projeli úplně v klidu a užívali si výhledy. Snad až na moment, kdy nás
překvapil náklaďák v zatáčce. To jsem si trošku ucvrnknul. Sjeli jsme ze
zasněžených hor do zmrzlého fjordu a zastavili kousek za městečkem Þingeyri,
kde jsme přečkali další mrazivou noc. Před usnutím jsme pozorovali, jak se
obrovský měsíc vyhupuje nad jedním kopcem a za okamžik je skrytý za druhým. Sem
tam byla ještě vidět polární záře, která zbarvovala údolí do příjemně zeleného
světla.
24. 11. 2018
Žádné komentáře:
Okomentovat