Jako každou
noc nám byla zima. Tentokrát jsme si každonoční probuzení, kvůli zapnutí
topení, užili. Mraky odpluly a na obloze tancovala polární záře. Ráno jsme měli
krásný výhled na ledovec Drangajökull, který se rozkládal na druhé straně
fjordu. Rozhodl jsem se tedy, že ho navštívíme. To Ladu naštvalo, protože chtěla
stihnout nákupy vánočních dárků, které jsem jí slíbil.
Pomalu jsme
projížděli spletitým fjordem a pozorovali svítání nad ledovcem. Byla to
nádhera. Blížili jsme se ke konci fjordu, který byl zcela zamrzlý. Jen kousíček
u silnice byl rozmrzlý. Pára vystupující z místa nám dávala vědět, že jsme v
aktivní oblasti. Cestou jsme potkali hned několik termálních míst.
Čím jsme byli
blíže ledovci, tím byla Lada naštvanější. Nic jí nepřesvědčilo o tom, že to
stihneme i s nákupy. Aspoň já jsem si užíval jízdu po štěrkové cestě k ledovci.
Pomalu se nám otvíral výhled na rozeklané pobřeží, jímž jsme tak dlouho
projížděli. Jeden fjord střídal další a další.
Původně jsem
měl v plánu udělat tříhodinový výšlap k ledovci. Ale při pohledu na Ladu jsem
tušil, že bych měl hodně dlouho tichou domácnost. Spokojil jsem se tedy s
výhledem z dálky. I tak byl ledovec krásný. Drangajökull je pátý největší
ledovec na Islandu s rozlohou 145 km 2. Přitom jeho nejvyšší bod má
pouhých 925 metrů nad mořem. Tak nízko je díky studenému severovýchodnímu
proudění vzduchu.
Chvilku trvalo,
než jsme se vrátili a překonali hřeben hor. Čímž jsme se dostali zpátky na
východní stranu západních fjordů. Na onom hřebeni, což byla spíše pustá
vrchovina, se nám líbila chatička poslední nouze. Skvěle dotvářela onu surovost
místní krajiny. Zasněženou krajinu na vrcholcích vystřídalo příjemné pobřeží.
Předal jsem
řízení Ladě, ať si uhání do obchodu. Jeli jsme okolo pobřeží, kde bylo jen
několik farem. Každá z nich ale měla jedno společné. Všichni místní obyvatelé
sbírali driftové dřevo. Dělali z něj velké úhledné hromady okolo pobřeží. Tato
oblast je totiž proslulá naplaveným dřevem. Mořské proudy odnášení dřevo až ze
Sibiře. V minulosti bylo toto dřevo velice cenné. Jelikož to bylo jediné dřevo
na ostrově, poté co si všechno vykáceli. Ale ani původní březové křivolesy
nebyly tak vzrostlé a kvalitní, aby dosáhly hodnoty těchto velkých
kulatin.
Fjordy okolo
nás už nebyly tak příkré. Krajina začínala mít vlídnější podobu. To už jsme se
pomalu blížili k hlavní okružní silnici. Začalo se mi zdát, že auto jede nějak
divně. Pokaždé když jsme najeli do díry, tak se ozval neobvyklý zvuk. Lada
tvrdila, že se jí v řízení nic divného nezdá. Jeli jsme tedy dál.
Na hlavní
silnici Lada rychle objela havárku, přičemž se něco s autem stalo. Slyšeli jsme
plejádu zvuků, ale stále to jelo. Řekl sem Ladě, ať to těch pár kilometrů k
benzínce pomalu dojede. U benzínky jsme zjistili, že máme jednu pneumatiku
prázdnou. Vyměnil sem pneumatiku za náhradní, která neměla hřeby. Takže jsme
byli trošku nervózní, protože jsme měli před sebou ještě několik přejezdů
zledovatělých horských silnic. S úplně zmrzlýma rukama jsme si dali kávu.
Pomalu jsem rozmrzl, a ještě jsme stihli nákupy na Vánoce. Od té doby říkám
Ladě, ať na mě není neoprávněně naštvaná, nebo jí dožene karma a zase se něco
stane. Nakonec jsme dojeli v noci domů a ukončili náš auto výlet, v kterém jsme
po silnicích vinoucích se fjordy najeli přes 1800 kilometrů za 4 dny.
26. 11. 2018
Žádné komentáře:
Okomentovat