Šéfové nás vzali s sebou na výlet. Byla to sešlost turistického
odvětví na severním Islandu. Vzali nás do nepříliš známého místa, kterým 95 %
turistů jen projede. Ráno jsme dorazili do Akureyri a nastoupili do autobusu.
Ten nás vzal na až samí konec západní části severního Islandu. Ubytovali jsme
se v hotelu Laugarbakki. Asi nás chtěli šéfové trochu rozmazlit, protože jsme
měli obrovský pokoj. Netrvalo dlouho a po krátkém sezení, kde jsme ničemu
nerozuměli, jsme nasedli do autobusů. Na základě jednoduchého tahání barev, nás
rozdělili do dvou družstev. My jsme s Ladou byli v jednom a šéfové v druhém.
Autobusy vyrazily každý jiným směrem a my jsme mohli vnímat krajinu okolo nás.
V autobuse stále někdo povídal, ale mi jsme nerozuměli ani větu.
Šli jsme tedy vždy s davem. Nejdříve jsme vystoupili u nádherného
kaňonu s vodopádem. S Ladou jsme šli hned obdivovat vodopád. Čímž jsme se
oddělili od skupiny, která začala s prvním kolečkem panáků. Radši jsme si
drželi od alkoholu odstup. Vždyť bylo skoro ještě ráno. Když jsme odjížděli od
kaňonu Kolugljúfur, tak řidič rozdával každému pivo. Začalo nám být jasné v
jakém duchu se výlet bude vyvíjet.
Přijeli jsme do první usedlosti, kde na nás čekalo občerstvení a
pivo. Ukázali nám, co mají připraveného pro turisty a jeli jsme dál. Zastavili
jsme u farmy, kde na nás čekal nádherný závodní kůň. Nahnali nás potom do
stodoly, kde jsme si dali něco na zub a dali si pivo. Hostitel vzal kytaru a
krásně nám zahrál. Bylo to velice příjemné. V rychlém tempu jsme se ještě šli
kouknout na spa u vodopádu a zase naskákali do autobusu. Samozřejmě s dalším
pivem v ruce. Nestačili jsme se ani napít a už jsme stavěli znovu. Pochutnávali
jsme si na různorodých pamlscích a před námi na závodišti někdo cválal s koněm.
To už jsme byli v náladě a nejen my. Lidé v autobusu se začali zajímat, kdo je
to s nimi na výletě. Byli jsme totiž jediní, kdo nerozuměl islandsky. Byla to
příjemná seznámení s několika příjemnými lidmi. Zavítali jsme do městečka
Hvammstangi na oběd, kde jsme se opět sešli s našimi šéfy. Pochutnali jsme si
na několika chodech, kterým dominoval vnikající losos.
Naše cesty se opět rozdělili a šli jsme se kouknout do muzea
tuleňů, kterými je tato oblast proslulá. Dokonce jsme jednoho viděli v
přístavu, když jsme si šli dát panáčka na loď.
Následně jsme popojeli a koukli se do pletárny vlněného oblečení KIDKA.
Místní výroba nás zaujala, především některé starší stroje používající bodláky
na čištění vlny.
Čekala nás poslední zastávka nedaleko našeho oblíbeného kempu.
Dojeli jsme k nenápadné stavbě, v které bylo nádherné muzeum. Většinu muzea
zabírala výstava o tradičním lovu žraloků. Byla zde i loď s kterou zápasili s
žraloky. Místní zde loví žraloky grónské, kteří dorůstají šesti metrů. Jelikož
by po konzumaci čerstvého žraloka umřeli, vymyslel speciální technologické
postupy na přípravu masa. Žraloka zahrabali do písku a zatížili kameny. Začal
hnít a tím vytekla jedovatá močovina z jeho masa. Po 6-12 týdnech maso vytáhli
a nechali ho sušit na vzduchu půl roku. Tuto pochoutku pak zbavili zčernalé
krusty a podávali s místním alkoholem. Bohužel ani kmínka nepřebije smrad po
amoniaku, který je velice silný. Hákarl má takovou
nijakou chuť a je tužší. Odjeli jsme z Byggðasafn Húnvetninga Og Strandamanna
zpátky do hotelu.
Vzali jsme si plavky a spolu s dalšími lidmi jsme vlezli do
vířivek. Bohužel byly jenom tři a jedna z nich měla asi 50 stupňů. Takže se dva
autobusy snažili nacpat do dvou vířivek. Pivo teklo proudem a všichni se
bavili. Ale být, jak sardinka ve vířivce rozhodně pohodlné nebylo. Nastal čas a
z velice rozjařených lidí, se mávnutím proutku, stali galantní hosté ve velkém
sále. Jelikož jsme s Ladou neměli s sebou věci po tuto příležitost, tak jsme
vypadali dost divně. Páni měli saka a kravaty, slečny a paní byly v šatech.
Večer příjemně pokračoval a Lada mě vytáhla dokonce i k tanci.
Dojeli jsme domů do Dalvíku, kde se toho mnoho nedělo. Sníh nám
poprvé zasypal silnice a my jsme přezuli pneumatiky. A také jsme se
přestěhovali do jiného bytu, kde máme o něco větší klid. Jen se nám stýská po
výhledu a mě po vaně. Samozřejmě také po zeleni, jelikož na konci října to bylo
jako v Čechách v prosinci.
1.10. - 9. 11. 2018
Žádné komentáře:
Okomentovat