středa 29. června 2016

Konec sezony sběru kiwi


Práce na sběru kiwi pokračovala a začal se blížit konec sezony. Všichni chtěli mít už sklizeno a tak jsme občas pracovali i po tom, co zašlo slunce. Když se stmívalo tak to ještě šlo, ale ve tmě se sbírat nedá. A tak náš šéf Jippy rozdal pár lidem čelovky. Přijela auta a traktory. Rozsvítila svá světla a jelo se dál. Bohužel čelovky mělo jen pár vyvolených a světlo z aut někdy nedostačovalo tak jsme sbírali i po hmatu. Mnohokrát jsme za tu dobu slyšeli, že minulý rok již bylo měsíc sklizeno, a že je tahle sezóna velice opožděná.           
  
Co nás, ale velice nemile překvapilo, bylo setkání s minulostí. Bylo to starý způsob pěstování kiwi, který je již 15 let nahrazován modernějším a také výnosnějším způsobem. Kiwi stromy byly vysázeny v řadě a konstrukce pro liány netvořila „střechu“ ale jen držela větve asi metr od kmenu. Vypadaslo to jako velké T, které má postranní čárky až k zemi. Takže jsme při sběru museli vlézt pod konstrukci, která měla dráty asi 50-75cm od sebe. To není problém, řeknete si a taky že není. Ale vylézat s 15 kily kiwi ve vaku na břiše to už problém byl. Dělali jsme to asi tři hodiny. Byla to hrůza, vůbec si nedovedu představit, jak to zvládali v minulosti dělat. Bolela nás z toho záda a nohy. A Marek začal nadávat do skur**** práce.

Výhodou sběru byly časté přesuny, díky kterým jsme se dostali i na krásná místa. Jedno z nich bylo nedaleko našeho ubytování u zálivu.


Také jsme měli asi tři kilometry od našeho ubytování nádherný výhled na místní pobřeží, které se táhlo několik kilometrů od města Taurango po město Waihi.  Za zálivem byly vidět vykukující sopky v moři.


Dny se měnili v týdny a týdny v měsíce a naše ubytování se nezměnilo. Stále jsme bydleli ve „stodole“ pro 10 lidí. Marek stihnul chytit do pasti jen jednu myš. Ale podařilo se mu i jednu ulovit. Myš byla chycená v pasti, která jí nezabila. Dan a Max byli 5 metrů do myši a volali na něho, ať s tím jdu něco dělat. Tak se na ty dva hrdiny pousmál a přinesl si dvou metrovou bambusovou tyč. Po menším vyšťourávání z poza lednice, při kterém se vyprostila z pasti, ji zahnal do kouta. Max dostal nápad a přitáhl do baráku kočku a dal ji asi metr od myši. Kočka chvilku koukala a pak upalovala od myši pryč z baráku. A od té doby má jméno Puf neboli zbabělec. Marek poté vzal tyč a asi na podruhé se trefil a ukončil myšce trápení. Několik týdnů jsme měli klid, ale po té jsme začali slyšet divné zvuky. Na myši nad stropem a ve stěnách jsme byli už zvyklí. Ale nad stropem se začalo odehrávat skutečné drama pro myši. Nejdříve jsme mysleli, že je tam honí kočka. To by ještě šlo, ale nebyla to kočička byla to krysa. A tak tu jsme i s krysami. Dokonce jsme měli i návštěvu v pokoji. Myšička si pochutnávala na naší čokoládě. Svině. Snad jí ta krysa dostala.


Už jsme se dostali trošku do stereotypu. Práce po práci si uvaříme a večer si něco pustíme nebo brouzdáme po netu.


(plísni se zde moc dařilo)

Kdyby vás zajímalo, co si tu vaříme tak jsou to hlavně:
 těstoviny s variací: tuňák, mrkev, cibule
                                   fazole, mrkev, brambory, cibule
                                  rajčata, mrkev, cibule
                                   brokolice, mrkev, cibule, česnek
rýže s variací: tuňák, mrkev, cibule
                          mrkev, brambory, cibule
kuskus: mrkev, brambory, cibule
fazole: mrkev, brambory, cibule
Pečené brambory, cibule, mrkev, řepa

Po ránu si dáme jogurt s müsli nebo vločky s kokosem, rozinkami a brusinkami.


KDE JE MASO ?
Napadla vás tahle otázka? V zemi kde se prohání mnohokrát více krav a ovcí než je lidí? Místní tady říkají, že vše dobré jde na export a zbytek se tu nechává. Tak možná proto je to tu drahé. Ale hlavě se sem většina věcí musí dovážet. Každopádně maso je tu drahé a tak si ho kupujeme jen občas. Ve výplatní den. Co je tu dobré, je výběr, protože všechny druhy masa od kuřecího po hovězí stojí stejně. A tak když je chuť tak si dáme pořádný hovězí steak se zeleninkou.


Dva měsíce jsme již žili v naší stodole s mnoha lidmi, kteří se zde střídali jak na běžícím pásu. Potkali jsme zde velice zajímavé lidi, kteří nás inspirovali, ale také pár kreténů. No prostě jako všude na světě. Za zmínku určitě stojí student z Bangladéše, který byl takový milý, ale i ustrašený. Bohužel mu někdo ukradl 400 dolarů z věcí, když byl s námi v práci. Muselo to být pro něj velice těžké kluk z tak chudé a přelidněné země. Tvrdil, že to udělali Indové z jeho pokoje. My jsme mysleli, že to udělala jedna Maorská holčina s Francouzkou, které sem přišli pracovat, ale hned den na to odjeli. Bůh ví… ale vypadalo to, že Indové nemají lidi z Bangladéše rádi. Ještě že jsme si pokaždé brali všechny důležité věci a elektroniku s sebou. Nikdy nevíte, na koho narazíte.


Úžasný človíček byl Indiga. Kluk průvodně ze Srílanky, který žil 6 let v Norsku a teď hledal domov na Novém Zélandu. Už tu žije dva a půl roku a dělá kuchaře. A musíme říct, že vynikajícího. Dost nás inspiroval svým přístupem k životu. Velice šťastný a úsměv rozdávající člověk. Přišel si vyzkoušet sběr kiwi. Zajímalo ho, jak se sbírá kiwi, které servíruje movitým lidem z Aucklandu. Ten to chudák schytal! Po prvních pár dnech mu přišel nový spolubydlící do pokoje. Dvoumetrový maor Roy. To byla pohroma pro celou stodolu. Musím říct, že na něj jen tak nezapomeneme. Především naše čichové buňky. Ten páchnul! Při práci jsme od něj utíkali, protože to byl puch. Bylo nám jedno, že šéf chtěl, abychom sním, dělali. Ono se to ani nedalo, protože sběr je týmová práce a on to bral jako ragby. Pobíhal zprava do leva jak potrefená husa, která neustále funí jako parní lokomotiva. On to taky neměl v hlavě v pořádku. Bylo mu snad 40 a noci trávil hraním na Danově Xboxu. Čímž nás budil. Chudák Indiga. Musel být s ním v pokoji. Roy asi neznal lednici a tak uvařené jídlo měl v pokoji i pár dní. A dokonce i po tom co si dal sprchu tak člověk cítil, že pár minut před ním prošel chodbou. Naštěstí tento člověk, který se choval, jako kdyby nedávno vyšel z pralesa, nebyl s námi dlouho. Šéf viděl, že ho nenaučí zhola nic a tak ho poslal “na hanbu“ sbírat někam pryč. Zřejmě tu není zcela jednoduché jen tak vyhodit Maora z práce. Mají tu dokonce specifická práva v oblasti vlastnění půdy, kterou nemůže koupit nikdo z bílých přistěhovalců.

Indika odpočítával každou noc, kdy s ním bude muset být v pokoji. Pro nás to byla hlavně zábava si z něho dělat legraci, jako aby si vymyslel bezpečné heslo a my bychom mu šli na pomoc J. Proto se domluvil s Danem, který byl ve vedlejším pokoji, že v případě nouze zaťuká třikrát na stěnu. A ten okamžik opravdu nastal. Dan totiž sebral kabel od Xboxu, aby nás Roy nerušil v noci svým hraním. Ale co nečekal, tak to Roye neskutečně rozdráždilo. Dan jako jediný se mohl zamknout v pokoji a také se zamkl. Indika nám pak vyprávěl, jak Maor vtrhl do pokoje a začal úplně třást s postelí, jak byl naštvaný, že si nemůže hrát na Xboxu. Indika prý několikrát ťukal na stěnu, ale z vedlejšího pokoje se ozýval jen smích. Dan mu nepřišel na pomoc. Ale na štěstí vše dobře dopadlo a nikomu se nic nestalo. Když nám to vyprávěl, tak se Lada začala tak smát, až ji protekl čaj nosem ven a začala se dusit smíchy.





Jinak jsme tu potkali hlavně Francouze. Jestli si někdo v Česku myslí, že jsou Češi věčně nespokojení mrmlalové, tak doporučuji strávit několik měsíců s touto národností. Dokonce s námi byla i chvilku jedna Japonka co byla na Novém Zélandu s Francouzem. Byla opravdu malilinkatá a jako pyžamo nosila oblek krávy. Docela nás pobavilo, když nám řekla, že když mezi sebou s Ladou mluvíme Česky tak je to pro ni jako zpěv. Asi nikdy nezapomenu, jak nám vyprávěli první návštěvu Francouze na Japonském automatickém záchodě. Není nad to se vy… a pak mít kolem sebe spoustu čudlíků a absolutně netušit, co dělají. Oba jsme vybuchli smíchy, když vyprávěla, proč vylezl ze záchodu mokrý. „He still press bottom on wash pussy“

6. 6. - 17. 6. 2016

pondělí 20. června 2016

Rotorua výlet ještě neskočil !


Výlet pokračoval a tak jsme se po vylodění ubytovali ve městě Whakatane. Všichni jsme byli znavení z cesty a tak můj plán jít na dvouhodinovou procházku na útesy byl rychle zavrhnut. Šli jsme tedy na malou vycházku po břehu řeky a následně do centra. Byla to klidná procházka a my jsme mohli pomalu vstřebávat náš velký zážitek.


Když jsme zamířili do centra, tak jsme hledali hospodu. Chvilku nám to trvalo, ale našli jsme jí. Jako obvykle to byla Irish pub. Vevnitř byla dokonce živá hudba, což se tu moc nestává. Ono to obecně tady moc „nočně“ nežije zavřeno je již kolem desáté hodiny. Dali jsme si jen jedno pivo, aby nás to finančně nezruinovalo. Samozřejmě bylo pro děcka, normální velikost se tu nevede.  Šli jsme dál městem a na cestu nám svítil měsíc v úplňku. Našli jsme zde pár zajímavých budov, ale již měli zavřeno a tak jsme se vydali směrem k hostelu.


Došli jsme k fish and chips, které nám doporučil majitel hostelu. Objednali jsme si a čekali a čekali a čekali. V tomto „Slow foodu“ to trvalo 40 minut, než nám dali kus ryby a hranolky. Byli jsme hladoví. Konečně jsme došli do hotelu a zakousli se do jídla. Bylo to snad poprvé, kdy jsem něco nesnědl. Bylo to tak mastné i ty mušle v Picton byly lepší. Lada si na tom pochutnávala, nechápal jsem a šel jsem do pokoje stahovat, protože jsme byli poprvé na wifi bez limitu.


Druhý den jsme vyjeli poměrně brzo, měli jsme v plánu navštívit hodně míst, ale jako obvykle jsme vše nestihli. Stihli jsme navštívit všechna větší jezera východně od města Rotorua.  Nejprve jsme viděli jezero Rotoma poté Rotoehu a Rotoiti. Také jsme se vydali jižněji k jezeru Okataina cesta vedla rezervací a tak mohla Lada obdivovat prales. Já jsem měl co dělat jelikož to byla samá serpentýna. Po malé zastávce u jezera jsme dojeli k předměstí Rotorua. Zde jsme se vydali jižně a navštívili jsme Blue Lake. Také jsme viděli jezero Green Lake, které patří místním Maorům, takže se v něm nesmí smočit ani palec u nohy.


Cesta nás vedla okolo Okareka Lake k místní turistické atrakci Redwoods. Jedná se samozřejmě o nepůvodní vysázený les. I přesto nás udivilo, jak zde dřeviny rychle rostou. Procházka lesem byla velice příjemná. Doufám, že se někdy podíváme na tyto majestátní stromy v jejich domovině. Lada vybrala trasu, která nevedla přes nejhezčí části lesa, ale za to vedla na kopec nad město.



Výhled byl fantastický, pod námi se rozkládala lázeňská oblast s termálními vývěry. Byl to krásný pohled vidět prolínající se zeleň s oblaky stoupající páry. Místy musela zeleň ustoupit příliš nehostinným místům. Opět k nám promlouvala síla dřímající pod námi. Na obzoru se odráželi paprsky od velkého jezera, které bylo těmito silami vytvořeno.




Nastal čas jít zpět do lesa. Na opačné straně kopce nás čekal výhled na monokulturu, v níž byla geotermální elektrárna spoutávající síly zemně. Po procházce jsme byli vyhládlí a Dan chtěl, abychom ochutnali v místním fastfoodu hamburger. Musím říct, že jsme si opravdu pochutnali.


 Hned jsme měli energii na procházku městem, které se rozkládalo u jezera. Konečně jsme viděli z blízka černé labutě plující u břehu.




Také jsme viděli z blízka jinak velice plaché Pukeko. Zde bylo zvyklé na lidi. Přeci jenom jsme byli v jednom z nejnavštěvovanějších turistických sídel na Novém Zélandu. Vydali jsme se na sever do Tauranga, kde jsme měli sraz s Billem v našich oblíbených lázních. Strávili jsme tam přes dvě hodiny a relaxovali po sezoně sběru kiwi. Zároveň jsme se připravovali na start prostříhávání této všudypřítomné dřeviny. 


20. 6. 2016

neděle 19. června 2016

Cesta do nitra sopky - White Island


Konečně nastal ten moment. Vyjeli jsme! Byla naprostá tma a čekala nás dvouhodinová cesta autem do města Whakatane. Nemohli jsme se dočkat, až uvidíme sílu dřímající pod našima nohama. Jako vždy poslední dobou jsem řídil a Lada mě navigovala. Cesta utíkala rychle a dorazili jsme k pobřeží u Whakatane před svítáním. Zastavil jsem, protože jsme vyrazili dřív. Nešlo to jinak, nemohli jsme se dočkat. A tak jsme si vychutnávali východ slunce nad nezměrným oceánem. Stále s předstihem jsme dorazili k přístavu a koupili si výlet na ostrov. Nebylo nám líto 200 dolarů na osobu. Věděli jsme, že nás tento výlet nezklame. Museli jsme ještě čekat, než loď vypluje a tak jsme si dali kávu a meruňkovo zázvorový dortík. Lépe nám to utíkalo, i když jsme se nemohli dočkat. Byli jsme tak nadržení na dobrodružství! Konečně čas vyplutí byl skoro tady. Viděli jsme loď a Lada se zasekla a řekla „ Dej mi klíče od auta, musím si dojít pro další kinedryl“. Vstoupili jsme na loď a posadili jsme se na koženou sedačku za kapitánským můstkem. Lada se pohodlně usadila a doufala, že cestu přežije bez zvracení. Já jsem pobíhal po lodi do chvíle, než mě kapitán usadil na místo, protože jsme se blížili k bodu, kde se oceán setkává s řekou. Trochu to začalo s lodí házet a Lada se pomalu stávala obětí mořské nemoci. Zaznamenávat cestu bylo tedy na mě. Když jsme pluli kolem Whale Island, který je vzdálený 10 km od pobřeží Lada již byla ve stavu polospánku. Měla pootevřené oči a nebylo poznat, jestli spí. Dana, který jel s námi, to dost znervózňovalo.


 Po tři čtvrtě hodině jsem už byl tak nedočkavý, musel jsem se vyklánět s rychle plující lodi, abych viděl na vlastní oči přibližující se sopku. Posledních dvacet minut jsem ze stratovulkánu skoro nespustil oči. Jen ve chvilkách, kdy jsem kontroloval Ladu jak jí de souboj s mořskou nemocí. Konečně. Kapitán se chystá spustit kotvu!


Asi by bylo vhodné před dalšími řádky vám trochu objasnit, kam jsme se vlastně vydali.

White Island je andezito-dacitový stratovulkán. Nachází se 48 km od pobřeží, kde se setkávají dvě litosférické desky indoaustralská a pacifická. Ty do sebe v tomto místě narážejí již dva miliony let. Od roku 1826 bylo zaznamenáno více jak 35 explozivních erupcí spojených s emisemi sopečných plynů, vulkanického popela a lávy.

   White Island dostal jméno od kapitána Jamese Cooka, který si všiml vycházejícího bílého oblaku ze sopky roku 1769. Jedná se o jedinou aktivní ostrovní sopku na Novém Zélandu. Zároveň se jedná o místo s největší vulkanickou činností na Novém Zélandu. Sopka dosahuje do nadmořské výšky 321 metrů, ale pod hladinou se skrývá dalších 2 000 metrů tohoto stratovulkánu. Roku 1880 se zde rozhodly těžit síru. To se stalo osudným všem lidem na ostrově roku 1914, kdy všech deset zahynulo. Smrt jim uštědřil lahar (sopečný bahnotok) vyvolaný sesunutím stěny kráteru. Toto neštěstí přežila akorát kočka. Těžba pokračovala až do roku 1934. Tehdy byla sopka opuštěna. Od roku 1953 je White Island přírodní rezervací.

Roku 2002 silná erupce pokryla ostrov blátem a popelem, také vytvořila nový kráter. Další zvýšená aktivita byla roku 2012. Jezero uprostřed kráteru přeteklo za doprovodu silných erupcí.

Lada byla velice spokojená, vydržela to k ostrovu bez velkých potíží. Nasadili jsme si helmy a masky pověsili kolem krku. Mohli jsme tedy přestoupit na nafukovací člun. Dovezl nás k betonovému molu. Vyselo z něj několik žebříků. Nebylo tedy těžké se některého chytit a vylézt, i když člun sebou docela házel. Byli jsme zde, vnímali jsme intenzivní vůni sirovodíku. Před námi bylo torzo továrny, jenž kdysi zpracovávala síru. Naše oči však směřovali jinam. Několik set metrů od nás byl kráter, z něhož stoupala mocná oblaka kouře. Připadali jsme si, jak na měsíci vše bylo převážně šedé. Šli jsme pomalu směrem ke kráteru.


 Přibývalo sopečného šedého popela od poslední erupce, která byla první po třech letech. Jelikož byla nedávno 27. 4. 2016, tak jsme byli jedni z prvních lidí, co zde zanechali stopy Léta Páně 19. 6. 2016. Voda jako by si hrála se sopečným popelem a vytvářela nesčetné rýhy spojující se do větších. Připadalo mi jako by čas plynul milion let za sekundu a já viděl, jak voda tvaruje údolí ve velkých horských masivech.


  Každým krokem ke kráteru byla aktivita stratovulkánu větší. Z nitra Země vystupovaly páry obohacené minerály. Zanechávaly na povrchu svůj otisk. Usazovaly se na sopečném popelu a vytvářely barevnou mozaiku. Z počátku nebyla výrazná, ale každým krokem byla zřetelnější.


Na boty se nám začala lepit síra smíchaná s popelem. Šli jsme dál barevnějším prostředím. Střídaly se odstíny žluté až po oranžovou, které byly doprovázeny všudypřítomnou šedou, ze které se místy na povrch prodíraly vulkanické horniny. Na povrchu byly rozsáhlé bílé povlaky. Zdálo se nám, jako kdyby se páry vykrystalizovaly zrovna v ten moment.




Došli jsme k prvnímu velkému komínu chrlícího plyn. Na jeho okrajích se pomalu usazovala sytě žlutá síra. Pomalu jsme postupovali ke kráteru okouzleni čím dál krásnější výzdobou, která nám brala dech. Ale ne jen ta i sirovodík byl čím dál výraznější, ještě že nám dali na začátku bonbony, aby přebily chuť plynů deroucích se z nitra planety. Došli jsme k dalšímu komínu složeného ze síry, byl asi metr vysoký a úplně zářil. Krajina již byla zcela bizarní jak z jiného světa. Barvy se střídaly, plyny vyvěraly všude okolo vás. Bylo to umělecké dílo, které nikdo jiný neuvidí jen vy. Nic na tomto kousku planety není stálé. Co je tu v této sekundě, nemusí být v té další. Je to dynamické umělecké dílo přírody.



Pomalu jsme se blížili ke kráteru. Hlavou se nám honily ty samé otázky. Pustí nás až tam? Uvidíme na dno? Nebo uvidíme jen ohromný oblak kouře?


Chtěli jsme mít tuto nejistotu za sebou a šplhali jsme se k okraji kráteru. Byli jsme ohromeni. Vítr si hrál s parami stoupajícími z břehů a z jezera samotného. Žluté vlny na jezeře byli tak vzdálené realitě. Polévka plná chemikálií. Byl to fascinující pohled na jezero 60 metrů pod hladinou moře. Natáčel jsem na okraji kráteru a nevnímal co je okolo. Někdo mě vzal na rameno. Byl to starostlivý průvodce, bál se abych nesletěl do kráteru, jelikož sopečný popel nebyl od poslední erupce stabilní. Asi bych to nepřežil, kdybych tam spadl. S plaváním v kyselině 60 krát silnější než v autobaterii nemám zkušenosti. Nemohl jsem si pomoct, kráter mě vábil svou ohromnou silou dřímající pod ním. Za ten pohled to nebezpečí stálo. V okamžiku jeho nepozornosti jsem ještě jednou šel až k okraji. Naštěstí se nic nestalo.



Nastala ta smutná chvíle a my jsme se museli otočit a jít pomalu zpátky. Otočili jsme se a naskytl se nám pohled na zhroucenou stěnu sopky. Bylo vidět i pobřeží, z kterého jsme vyplouvali. Nechtělo se nám zpátky.


 Šli jsme pomalu druhou stranou kráteru. Zastavili jsme se nejprve u bublajícího bahenního jezírka. Průvodce zalaškoval se slečnami, jestli by nechtěly bahenní masku. Zjevně by vyhladila vrásky až na kost.


Pokračovali jsme dále a překročili jsme potok z nedaleko vyvěrajícího pramene. Byli jsme vyzváni, ať vodu ochutnáme. Chutnala, jako krev bylo v ní hodně železa. Za nedlouho jsme šli kolem dalšího. V tom bylo hodně zinku, ale degustaci jsme si raději nechali ujít. Horká voda plná minerálů vytvářela roztodivné povlaky na hladině.


 Došli jsme k budovám, které sloužili dělníkům při těžbě síry. Bývaly to kvalitní železobetonové budovy, ale prostředí stratovulkánu jim dobře nedělalo. Střecha byla dávno pryč a podlaha byla pod metr tlustou vrstvou popela. Železné náčiní rychle korodovalo a beton se rozpadal. Zde dlouho nic nevydrží. Relaxační chvíle na okraji sopky nám narušila helikoptéra s bohatými turisty. Poprvé jsme pocítili jaké to je schytat spršku letícího sopečného prachu do očí od přistávající helikoptéry.


Vrátili jsme se na molo a začali jsme si čistit boty od síry a sopečného popela. Mělo to dva důvody. Nechtěli mít špinavou loď a také by se nám zanedlouho rozpadly boty. Lada jela prvním člunem a já čekal na molu, až přijdu na řadu. Byl jsem rád, že jsem jí viděl v pořádku na lodi. Byli totiž větší vlny. Řada byla na mě, slezl jsem na člun a sedl si blízko motoru. Vyjeli jsme a po pár sekundách mi nebylo příjemně. Záď člunu se potápěla a voda se přehrnovala po zadní straně člunu. Měl jsem veškerou elektroniku v batohu a dost jsem se o ni bál. Jeli jsme velice pomalu a opatrně s přetíženou zádí a mojí mokrou zadnicí. Naštěstí vše dobře dopadlo a nalodili jsme se. Ladě již nebylo dobře a tak si neužila oběd jako já. Nechal jsem jí v klidu na sedačce vevnitř lodi a šel jsem do prvního patra. Vlny byly opravdu větší. Tříštily se přes celou loď. Mě to ale nevadilo, měl jsem výhled na pomalu se vzdalující White Island.



S úctou a pokorou Matko přírodo nikdy nezapomeneme. 

19. 6. 2016

sobota 18. června 2016

Výlety v deštivých dnech


Prvním naším výletem byla Tauranga. Toto rychle se rozvíjející se město je jedním z největších na Novém Zélandu a tak jsme ho chtěli vidět i za světla a nejen v noci. Nejdříve jsme jeli si vylézt na sopku Mont Maunganui, která je již vyhaslá a měří 232 metrů. Dan s Bilem nám ji doporučovali navštívit, protože zní je nádherný výhled.


 My jsme ho zažili pouze částečně, protože bylo  oblačno a chvílemi deštivo. Ono to ani jinak být nemohlo, protože jinak bychom pracovali. Ale i tak jsme si udělali procházku okolo sopky, kde jsme viděli několik druhů ptáků.


     Sacred kingfisher (Todiramphus sanctus)  

    Yellow hammer (Emberiza citrinella)

Při výstupu na sopku se zhoršilo počasí, ale i přesto jsme měli krásný pohled na pláž a pobřeží plné vil pod Mont Maunganui.


Také se nám otevřel pohled na naše oblíbené Spa.


Na opačném konci jsme ještě stihli zahlédnout Matakana Island, který chrání přístav Taurangy před oceánem.



Na vrcholu jsme si mohli užívat akorát chůzi v mraku a tak jsme trochu zklamaní sešli dolu a mířili k autu. Další zastávkou bylo centrum, které nás opravdu neoslovilo, protože tam nebylo skoro nic k vidění a začalo silně pršet. Využili jsme toho, že jsme v přístavu a dali jsme si dobré fish and chips. Zamířili jsme zpět k sopce, do našich oblíbených Spa. Strávili jsme v nich krásné dvě hodiny. Několikrát jsme vystřídali všechny druhy bazénů a vířivek. Lada si zaplavala pár bazénů mezi lidmi a připadalo ji to jako na Suchdole. Tlačenice a bojování o každé tempo. Po Spa jsme byli zcela uvolnění a dorazili jsme zpátky do baráčku v Katikati. Byli jsme připravení na další kiwi.


Po jednom krátkém pracovním dni jsme si zajeli k moři. Bylo to u Waihi Beach, což je malé přímořské městečko s krásnou pláží. My jsme ale městem jen rychle projeli. Mířili jsme k horám sestupujícím do moře na okraji tohoto města. Byla zde Orokawa scenic reserve, do které jsme se chystali. Společnost nám dělal jako vždy Dan a také Max a Coco z Francie. Společně jsme šli do rezervace, ale naši společníci se zasekli před vstupem a houpali se na houpačce jak malé děti.



 Bylo to dobře, protože jsme mohli vstoupit v tichosti do rezervace. Po pár metrech nám byl odměnou náš první Tui (Prosthemadera novaeseelandiae), kterého jsme pozorovali z pár metrů. Byla to krásná chvíle pozorovat tohoto krásného tvora. Další hodinu jsme šli po cestě, která vedla nad útesy. Připadali jsme si jak v hloubi deštného pralesa i když jsme měli pár set metrů za zadkem městečko. Všude kolem byly kapradiny Silver Tree-Fern.



liány a epifyt bojující se stromovým a keřovým patrem o každičký paprsek světla.


Vyšli jsme na okraj útesu a zahlédli náš cíl. Před námi se rozkládala pláž sevřená mezi útesy. Prales sestupoval až k pláži a po známkách civilizace nebyla ani památka. Byl to nádherný pohled.


Sestoupili jsme níž a procházeli jsme se po pláži. Já jsem se chtěl již otočit a jít zpět jelikož se nezadržitelně blížil konec dne, ale Lada chtěla ještě o kousek dál k potoku protínající pláž. Říkal jsem si, zase potok to bude nuda. Ale ani nevíte, jak jsem se mýlil. Pláž se skládala ze žlutého a černého písku uloženého ve vrstvách. Potok jako by si hrál s tímto pískem a vytvářel uchvacující mozaiku protínající pláž. Naše cesta se chýlila ke konci a k autu jsme došli za tmy.


Po šestnácti dnech v kuse jsme toho měli ažaž a šli jsme relaxovat do Spa v Katikati. Šel s námi Dan a také Indiga ze Srílanky. Když jsme dojeli na místo tak jsme z toho nebyli úplně nadšeni, byla to taková malá budka s dírou, kde byla voda.  Tak jsme si říkali za tohle 9 dolarů na hodinu? Ale brzo nás to přešlo, Dan zapnul vířivku a bazének velice ožil. Já se odhodlal jít první a šlápl jsem na první ponořený schod, rychle jsem nohu vytáhl, jelikož jsem byl v šoku, jak je voda horká. Po chvilkovém aklimatizování jsem tam vlezl a začal si s ostatními užívat 38 stupňů horkou vodu. Po patnácti minutách už bili všichni minimálně jednou z vody venku, jelikož se to tam nedalo vydržet. Laděnka seděla skoro celou dobu na schodech do bazénku, aby byla ve vodě jen částečně ponořená. Z tak horké vody se jí začala točit hlava. Já jsem po první půl hodině počítal každou minutu, kdy už budu moct vylézt. Znáte to, když jsme si to zaplatili tak to musíme využít do poslední sekundy J. Ale i tak jsem po 45 minutách vylezl a už se nevrátil zpátky, protože se mi točila hlava a já chtěl dovést všechny v pořádku domu, což se mi i nakonec povedlo.

 Málokdy se nám stalo, že v deštivý den jsme měli volno hned od rána. A tento den byl první, kdy nám šéf hned ráno napsal, že máme volno. Během chvilky (po té co Lada dotelefonovala s Adélkou) jsem se s Ladou, Danem a Indigou sbalili a vyjeli na výlet. Měl jsem ho již nějaký týden připravený a jen jsem čekal na den volna. Vyrazili jsme k Wairere Falls nejvyššímu vodopádu na severním ostrově. Tento vodopád byl nedaleko města Katikati kde jsme bydleli, ale byl bohužel na opačné straně pohoří, na kterém se rozkládá Kaimai-Mamaku Forest Park. A tak jsme si udělali okruží jízdu kolem těchto hor. Jeli jsme nejdříve přes Taurangu a pak na západ. Údolí, které se rozkládalo na opačné straně hor, nás překvapilo, protože bylo zcela odlišné. Zde byly pastviny kam, až se dalo dohlédnout. Byla to krásná svěží zeleň. Nedivili jsme se, že si tuto oblast vybrali pro městečko Hobitín z Pána prstenů. Cesta pokračovala v blízkosti hor, které zde strmě stoupali až k mrakům. Ty byly tento den nízko, protože byl deštivý den, jak jinak když jsme měli volno.


 Najednou mraky ustoupili a nám se otevřel pohled na mocný vodopád. Hned jsem zastavil na prvním možném místě a Lada si ho mohla vyfotografovat. Mě se při pohledu na to množství vody začalo chtít čůrat a tak sem nedaleko domku počůral plot farmáři. Ten na nás vyběhl, ale to už jsem se obracel a jel přímo k vodopádu a nemohl jsem se dočkat, až tu padající masu vody uvidím zblízka. Cestou jsme si říkali jaké má ten farmář štěstí, každý den se probudit a dát si ranní kávu s tímto výhledem. Dorazili jsme na parkoviště a rychle jsme vyrazili k vodopádu. Nevěděli jsme, kdy přijde další déšť, jestli za 10 minut nebo za hodinu, jen jsme doufali, že až přijdeme k lookoutu tak uvidíme ten majestátní vodopád v plné síle. Cesta nás vedla rezervací, kde jsme mohli obdivovat krásný les obklopující dravou řeku.


Opět jsme si připadali, jak v pralese všude byly kapradiny, liány a epifyty. Několikrát řeku překonávaly mosty a my jsme mohli obdivovat rychlost masy vody. Několikátý den v kuse pršelo a tak měla řeka neobyčejnou sílu. Za nedlouho jsme došli k Wairere Falls (152 metrů). Teprve zde nás ohromila ta masa vody padající z vrcholu hory. Po chvilce obdivování a focení jsme se chtěli zvěčnit s vodopádem já s Ladou, ale to už přišel mrak a vše zmařil. Rychle jsme zandali elektroniku a šli jsme na výstup k vrcholu vodopádu.


Šli jsme v mraku a viděli jen na pár metrů. Neuvěřitelné vlhko a vegetace nám dodávalo pocit chůze v tropickém pralese. Na to že již byl jeden ze zimních dní, tak stále bylo okolo 18 stupňů. Pořádně jsme se zapotili, než jsme vyšli nahoru. Stálo to ale za to! Pohled z vodopádu byl nádherný.


 Opět nám dala matka příroda šanci a mraky se rozestoupily a mi mohli obdivovat nejen vodopád padající do neuvěřitelné hloubky, ale i výhled do zeleného údolí.


 Rozhodli jsme se jít kousek proti proudu řeky do nitra rezervace. Půda byla velice podmáčená, všude byly louže a cesta někdy zcela mizela pod vodou. Byli jsme rádi, že jsme si vzali pořádné boty do terénu, bohužel jsme byli jediní. A tak jsme postupovali pomalu, ale i tak jsme viděli nádherný prales na vrcholu pohoří. Zanedlouho jsme slyšeli divný zvuk. Byl to zpěv ptáka, ale nějak divně zakončený. Je to jako „Píp Píp Píp Chrr“ No jako když po ránu taháte hlen až z paty. Tak to je zpěv Tui (Prosthemadera novaeseelandiae). Po třiceti minutách jsme došli k rozcestí, které bylo pod vodou a tak jsme šli zpátky na parkoviště. Ještě jednou jsme se zastavili pod vodopádem a udělali jsme fotky, co jsme nestihli udělat kvůli počasí.



 Na parkovišti jsme viděli, jak jeden velký terénní vůz zaparkoval tak až zbořil místní ohraničení parkoviště. Tak jsme si hned mysleli to je ale debil. Ale nebyl jediný na parkovišti. Přišel jsem k autu a odemkl a pomyslel jsem si „ proč to auto neudělalo zvuk jako vždycky, to nejde centrální zamykání?.“ Po chvilce bylo jasno, debil Mára nechal puštěná světla a vybil baterku. Dan našel na webu, že to jen tak rozjet a nahodit nepůjde, kabely jsme neměli. Takže nám jedny slečny co jsme potkaly na parkovišti nepomohly. Vydali jsme se pro pomoc k místním farmářům. Cestou jsme viděli místní papoušky, ale nebyl čas ani nálada je pozorovat. Asi po patnácti minutách jsme došli ke krásnému baráku s výhledem na vodopád, viděli jsme zaparkované dva mercedesy v garáži a tak jsme šli blíž a koukali, jestli není někdo doma. Nakonec jsme zazvonili na zvon před vchodem a přišel pán. Byl velice ochotný a přátelský. Povídal, že máme štěstí vidět vodopád v těchto dnech, protože bylo mnoho vody. Docela se podivoval nad tím, že jsme v tomhle nečase šli až nahoru k vodopádu. Každopádně jsme během chvilky nahodili našeho mazlíka a jeli jsme dál. Ještě jednou díky tomu hodnému pánovi!


Cesta pokračovala na sever okolo města Paeroa, kde vznikl místní populární nápoj L&P. Na jeho počest je na náměstí umístěná asi 3 metry vysoká láhev. No nic moc tak jsme jeli dál k městu Waihi.  Zde nás zaujalo hned několik věcí a tak jsme zde zastavili. Jako první jsme šli k místní vyhořelé budově, která sloužila jako pumpa pro místní důl na zlato. Ten byl hned vedle ní a byl velice hluboký. Něco bylo na něm velice divného, po chvilce mi to došlo. Ten sesuv! Byl obrovský.


Když jsme si přečetli informační tabuli tak jsme zjistili, že se stal v týden našeho příjezdu na severní ostrov. Naštěstí nikdo při neštěstí nezahynul. Šli jsme ještě do města, kde nás překvapilo množství soch. To už ale byla skoro tma a tak jsme jeli směr Katikati, kde je náš dočasný domov. 



18. 5. - 14. 6. 2016