Práce na sběru kiwi pokračovala a začal se blížit konec
sezony. Všichni chtěli mít už sklizeno a tak jsme občas pracovali i po tom, co
zašlo slunce. Když se stmívalo tak to ještě šlo, ale ve tmě se sbírat nedá. A
tak náš šéf Jippy rozdal pár lidem čelovky. Přijela auta a traktory. Rozsvítila
svá světla a jelo se dál. Bohužel čelovky mělo jen pár vyvolených a světlo
z aut někdy nedostačovalo tak jsme sbírali i po hmatu. Mnohokrát jsme za
tu dobu slyšeli, že minulý rok již bylo měsíc sklizeno, a že je tahle sezóna
velice opožděná.
Co nás, ale velice nemile překvapilo, bylo setkání
s minulostí. Bylo to starý způsob pěstování kiwi, který je již 15 let
nahrazován modernějším a také výnosnějším způsobem. Kiwi stromy byly vysázeny v
řadě a konstrukce pro liány netvořila „střechu“ ale jen držela větve asi metr
od kmenu. Vypadaslo to jako velké T, které má postranní čárky až k zemi. Takže
jsme při sběru museli vlézt pod konstrukci, která měla dráty asi 50-75cm od
sebe. To není problém, řeknete si a taky že není. Ale vylézat s 15 kily
kiwi ve vaku na břiše to už problém byl. Dělali jsme to asi tři hodiny. Byla to
hrůza, vůbec si nedovedu představit, jak to zvládali v minulosti dělat.
Bolela nás z toho záda a nohy. A Marek začal nadávat do skur**** práce.
Výhodou sběru byly časté přesuny, díky kterým jsme se
dostali i na krásná místa. Jedno z nich bylo nedaleko našeho ubytování u
zálivu.
Také jsme měli asi tři kilometry od našeho ubytování
nádherný výhled na místní pobřeží, které se táhlo několik kilometrů od města
Taurango po město Waihi. Za zálivem byly
vidět vykukující sopky v moři.
Dny se měnili v týdny a týdny v měsíce a naše
ubytování se nezměnilo. Stále jsme bydleli ve „stodole“ pro 10 lidí. Marek
stihnul chytit do pasti jen jednu myš. Ale podařilo se mu i jednu ulovit. Myš
byla chycená v pasti, která jí nezabila. Dan a Max byli 5 metrů do myši a
volali na něho, ať s tím jdu něco dělat. Tak se na ty dva hrdiny pousmál a
přinesl si dvou metrovou bambusovou tyč. Po menším vyšťourávání z poza
lednice, při kterém se vyprostila z pasti, ji zahnal do kouta. Max dostal
nápad a přitáhl do baráku kočku a dal ji asi metr od myši. Kočka chvilku
koukala a pak upalovala od myši pryč z baráku. A od té doby má jméno Puf
neboli zbabělec. Marek poté vzal tyč a asi na podruhé se trefil a ukončil myšce
trápení. Několik týdnů jsme měli klid, ale po té jsme začali slyšet divné
zvuky. Na myši nad stropem a ve stěnách jsme byli už zvyklí. Ale nad stropem se
začalo odehrávat skutečné drama pro myši. Nejdříve jsme mysleli, že je tam honí
kočka. To by ještě šlo, ale nebyla to kočička byla to krysa. A tak tu jsme i
s krysami. Dokonce jsme měli i návštěvu v pokoji. Myšička si
pochutnávala na naší čokoládě. Svině. Snad jí ta krysa dostala.
Už jsme se dostali trošku do stereotypu. Práce po práci si
uvaříme a večer si něco pustíme nebo brouzdáme po netu.
(plísni se zde moc dařilo)
Kdyby vás zajímalo, co si tu vaříme tak jsou to hlavně:
těstoviny
s variací: tuňák, mrkev, cibule
fazole,
mrkev, brambory, cibule
rajčata, mrkev, cibule
brokolice,
mrkev, cibule, česnek
rýže s variací: tuňák, mrkev, cibule
mrkev, brambory, cibule
kuskus: mrkev, brambory, cibule
fazole: mrkev, brambory, cibule
Pečené brambory, cibule, mrkev, řepa
Po ránu si dáme jogurt s müsli nebo vločky
s kokosem, rozinkami a brusinkami.
KDE JE MASO ?
Napadla vás tahle otázka? V zemi kde se prohání
mnohokrát více krav a ovcí než je lidí? Místní tady říkají, že vše dobré jde na
export a zbytek se tu nechává. Tak možná proto je to tu drahé. Ale hlavě se sem
většina věcí musí dovážet. Každopádně maso je tu drahé a tak si ho kupujeme jen
občas. Ve výplatní den. Co je tu dobré, je výběr, protože všechny druhy masa od
kuřecího po hovězí stojí stejně. A tak když je chuť tak si dáme pořádný hovězí
steak se zeleninkou.
Dva měsíce jsme již žili v naší stodole s mnoha
lidmi, kteří se zde střídali jak na běžícím pásu. Potkali jsme zde velice
zajímavé lidi, kteří nás inspirovali, ale také pár kreténů. No prostě jako
všude na světě. Za zmínku určitě stojí student z Bangladéše, který byl
takový milý, ale i ustrašený. Bohužel mu někdo ukradl 400 dolarů z věcí,
když byl s námi v práci. Muselo to být pro něj velice těžké kluk z tak
chudé a přelidněné země. Tvrdil, že to udělali Indové z jeho pokoje. My
jsme mysleli, že to udělala jedna Maorská holčina s Francouzkou, které sem
přišli pracovat, ale hned den na to odjeli. Bůh ví… ale vypadalo to, že Indové
nemají lidi z Bangladéše rádi. Ještě že jsme si pokaždé brali všechny
důležité věci a elektroniku s sebou. Nikdy nevíte, na koho narazíte.
Úžasný človíček byl Indiga. Kluk průvodně ze Srílanky, který
žil 6 let v Norsku a teď hledal domov na Novém Zélandu. Už tu žije dva a
půl roku a dělá kuchaře. A musíme říct, že vynikajícího. Dost nás inspiroval
svým přístupem k životu. Velice šťastný a úsměv rozdávající člověk. Přišel
si vyzkoušet sběr kiwi. Zajímalo ho, jak se sbírá kiwi, které servíruje movitým
lidem z Aucklandu. Ten to chudák schytal! Po prvních pár dnech mu přišel
nový spolubydlící do pokoje. Dvoumetrový maor Roy. To byla pohroma pro celou
stodolu. Musím říct, že na něj jen tak nezapomeneme. Především naše čichové
buňky. Ten páchnul! Při práci jsme od něj utíkali, protože to byl puch. Bylo
nám jedno, že šéf chtěl, abychom sním, dělali. Ono se to ani nedalo, protože
sběr je týmová práce a on to bral jako ragby. Pobíhal zprava do leva jak
potrefená husa, která neustále funí jako parní lokomotiva. On to taky neměl
v hlavě v pořádku. Bylo mu snad 40 a noci trávil hraním na Danově Xboxu.
Čímž nás budil. Chudák Indiga. Musel být s ním v pokoji. Roy asi neznal
lednici a tak uvařené jídlo měl v pokoji i pár dní. A dokonce i po tom co
si dal sprchu tak člověk cítil, že pár minut před ním prošel chodbou. Naštěstí
tento člověk, který se choval, jako kdyby nedávno vyšel z pralesa, nebyl s
námi dlouho. Šéf viděl, že ho nenaučí zhola nic a tak ho poslal “na hanbu“
sbírat někam pryč. Zřejmě tu není zcela jednoduché jen tak vyhodit Maora
z práce. Mají tu dokonce specifická práva v oblasti vlastnění půdy,
kterou nemůže koupit nikdo z bílých přistěhovalců.
Indika odpočítával každou noc, kdy s ním bude muset být
v pokoji. Pro nás to byla hlavně zábava si z něho dělat legraci, jako
aby si vymyslel bezpečné heslo a my bychom mu šli na pomoc J. Proto se domluvil
s Danem, který byl ve vedlejším pokoji, že v případě nouze
zaťuká třikrát na stěnu. A ten okamžik opravdu nastal. Dan totiž sebral kabel
od Xboxu, aby nás Roy nerušil v noci svým hraním. Ale co nečekal, tak to
Roye neskutečně rozdráždilo. Dan jako jediný se mohl zamknout v pokoji a
také se zamkl. Indika nám pak vyprávěl, jak Maor vtrhl do pokoje a začal úplně
třást s postelí, jak byl naštvaný, že si nemůže hrát na Xboxu. Indika prý
několikrát ťukal na stěnu, ale z vedlejšího pokoje se ozýval jen smích.
Dan mu nepřišel na pomoc. Ale na štěstí vše dobře dopadlo a nikomu se nic
nestalo. Když nám to vyprávěl, tak se Lada začala tak smát, až ji protekl čaj
nosem ven a začala se dusit smíchy.
Jinak jsme tu potkali hlavně Francouze. Jestli si někdo
v Česku myslí, že jsou Češi věčně nespokojení mrmlalové, tak doporučuji
strávit několik měsíců s touto národností. Dokonce s námi byla i chvilku
jedna Japonka co byla na Novém Zélandu s Francouzem. Byla opravdu malilinkatá a
jako pyžamo nosila oblek krávy. Docela nás pobavilo, když nám řekla, že když
mezi sebou s Ladou mluvíme Česky tak je to pro ni jako zpěv. Asi nikdy
nezapomenu, jak nám vyprávěli první návštěvu Francouze na Japonském
automatickém záchodě. Není nad to se vy… a pak mít kolem sebe spoustu čudlíků a
absolutně netušit, co dělají. Oba jsme vybuchli smíchy, když vyprávěla, proč
vylezl ze záchodu mokrý. „He still press bottom on wash pussy“
6. 6. - 17. 6. 2016
Žádné komentáře:
Okomentovat