Výlety v deštivých dnech

Prvním naším výletem byla Tauranga. Toto rychle se rozvíjející se město je jedním z největších na Novém Zélandu a tak jsme ho chtěli vidět i za světla a nejen v noci. Nejdříve jsme jeli si vylézt na sopku Mont Maunganui, která je již vyhaslá a měří 232 metrů. Dan s Bilem nám ji doporučovali navštívit, protože zní je nádherný výhled.

 My jsme ho zažili pouze částečně, protože bylo  oblačno a chvílemi deštivo. Ono to ani jinak být nemohlo, protože jinak bychom pracovali. Ale i tak jsme si udělali procházku okolo sopky, kde jsme viděli několik druhů ptáků.

     Sacred kingfisher (Todiramphus sanctus)  

    Yellow hammer (Emberiza citrinella)

Při výstupu na sopku se zhoršilo počasí, ale i přesto jsme měli krásný pohled na pláž a pobřeží plné vil pod Mont Maunganui.

Také se nám otevřel pohled na naše oblíbené Spa.

Na opačném konci jsme ještě stihli zahlédnout Matakana Island, který chrání přístav Taurangy před oceánem.

Na vrcholu jsme si mohli užívat akorát chůzi v mraku a tak jsme trochu zklamaní sešli dolu a mířili k autu. Další zastávkou bylo centrum, které nás opravdu neoslovilo, protože tam nebylo skoro nic k vidění a začalo silně pršet. Využili jsme toho, že jsme v přístavu a dali jsme si dobré fish and chips. Zamířili jsme zpět k sopce, do našich oblíbených Spa. Strávili jsme v nich krásné dvě hodiny. Několikrát jsme vystřídali všechny druhy bazénů a vířivek. Lada si zaplavala pár bazénů mezi lidmi a připadalo ji to jako na Suchdole. Tlačenice a bojování o každé tempo. Po Spa jsme byli zcela uvolnění a dorazili jsme zpátky do baráčku v Katikati. Byli jsme připravení na další kiwi.

Po jednom krátkém pracovním dni jsme si zajeli k moři. Bylo to u Waihi Beach, což je malé přímořské městečko s krásnou pláží. My jsme ale městem jen rychle projeli. Mířili jsme k horám sestupujícím do moře na okraji tohoto města. Byla zde Orokawa scenic reserve, do které jsme se chystali. Společnost nám dělal jako vždy Dan a také Max a Coco z Francie. Společně jsme šli do rezervace, ale naši společníci se zasekli před vstupem a houpali se na houpačce jak malé děti.

 Bylo to dobře, protože jsme mohli vstoupit v tichosti do rezervace. Po pár metrech nám byl odměnou náš první Tui (Prosthemadera novaeseelandiae), kterého jsme pozorovali z pár metrů. Byla to krásná chvíle pozorovat tohoto krásného tvora. Další hodinu jsme šli po cestě, která vedla nad útesy. Připadali jsme si jak v hloubi deštného pralesa i když jsme měli pár set metrů za zadkem městečko. Všude kolem byly kapradiny Silver Tree-Fern.

liány a epifyt bojující se stromovým a keřovým patrem o každičký paprsek světla.

Vyšli jsme na okraj útesu a zahlédli náš cíl. Před námi se rozkládala pláž sevřená mezi útesy. Prales sestupoval až k pláži a po známkách civilizace nebyla ani památka. Byl to nádherný pohled.

Sestoupili jsme níž a procházeli jsme se po pláži. Já jsem se chtěl již otočit a jít zpět jelikož se nezadržitelně blížil konec dne, ale Lada chtěla ještě o kousek dál k potoku protínající pláž. Říkal jsem si, zase potok to bude nuda. Ale ani nevíte, jak jsem se mýlil. Pláž se skládala ze žlutého a černého písku uloženého ve vrstvách. Potok jako by si hrál s tímto pískem a vytvářel uchvacující mozaiku protínající pláž. Naše cesta se chýlila ke konci a k autu jsme došli za tmy.

Po šestnácti dnech v kuse jsme toho měli ažaž a šli jsme relaxovat do Spa v Katikati. Šel s námi Dan a také Indiga ze Srílanky. Když jsme dojeli na místo tak jsme z toho nebyli úplně nadšeni, byla to taková malá budka s dírou, kde byla voda.  Tak jsme si říkali za tohle 9 dolarů na hodinu? Ale brzo nás to přešlo, Dan zapnul vířivku a bazének velice ožil. Já se odhodlal jít první a šlápl jsem na první ponořený schod, rychle jsem nohu vytáhl, jelikož jsem byl v šoku, jak je voda horká. Po chvilkovém aklimatizování jsem tam vlezl a začal si s ostatními užívat 38 stupňů horkou vodu. Po patnácti minutách už bili všichni minimálně jednou z vody venku, jelikož se to tam nedalo vydržet. Laděnka seděla skoro celou dobu na schodech do bazénku, aby byla ve vodě jen částečně ponořená. Z tak horké vody se jí začala točit hlava. Já jsem po první půl hodině počítal každou minutu, kdy už budu moct vylézt. Znáte to, když jsme si to zaplatili tak to musíme využít do poslední sekundy J. Ale i tak jsem po 45 minutách vylezl a už se nevrátil zpátky, protože se mi točila hlava a já chtěl dovést všechny v pořádku domu, což se mi i nakonec povedlo.

 Málokdy se nám stalo, že v deštivý den jsme měli volno hned od rána. A tento den byl první, kdy nám šéf hned ráno napsal, že máme volno. Během chvilky (po té co Lada dotelefonovala s Adélkou) jsem se s Ladou, Danem a Indigou sbalili a vyjeli na výlet. Měl jsem ho již nějaký týden připravený a jen jsem čekal na den volna. Vyrazili jsme k Wairere Falls nejvyššímu vodopádu na severním ostrově. Tento vodopád byl nedaleko města Katikati kde jsme bydleli, ale byl bohužel na opačné straně pohoří, na kterém se rozkládá Kaimai-Mamaku Forest Park. A tak jsme si udělali okruží jízdu kolem těchto hor. Jeli jsme nejdříve přes Taurangu a pak na západ. Údolí, které se rozkládalo na opačné straně hor, nás překvapilo, protože bylo zcela odlišné. Zde byly pastviny kam, až se dalo dohlédnout. Byla to krásná svěží zeleň. Nedivili jsme se, že si tuto oblast vybrali pro městečko Hobitín z Pána prstenů. Cesta pokračovala v blízkosti hor, které zde strmě stoupali až k mrakům. Ty byly tento den nízko, protože byl deštivý den, jak jinak když jsme měli volno.

 Najednou mraky ustoupili a nám se otevřel pohled na mocný vodopád. Hned jsem zastavil na prvním možném místě a Lada si ho mohla vyfotografovat. Mě se při pohledu na to množství vody začalo chtít čůrat a tak sem nedaleko domku počůral plot farmáři. Ten na nás vyběhl, ale to už jsem se obracel a jel přímo k vodopádu a nemohl jsem se dočkat, až tu padající masu vody uvidím zblízka. Cestou jsme si říkali jaké má ten farmář štěstí, každý den se probudit a dát si ranní kávu s tímto výhledem. Dorazili jsme na parkoviště a rychle jsme vyrazili k vodopádu. Nevěděli jsme, kdy přijde další déšť, jestli za 10 minut nebo za hodinu, jen jsme doufali, že až přijdeme k lookoutu tak uvidíme ten majestátní vodopád v plné síle. Cesta nás vedla rezervací, kde jsme mohli obdivovat krásný les obklopující dravou řeku.

Opět jsme si připadali, jak v pralese všude byly kapradiny, liány a epifyty. Několikrát řeku překonávaly mosty a my jsme mohli obdivovat rychlost masy vody. Několikátý den v kuse pršelo a tak měla řeka neobyčejnou sílu. Za nedlouho jsme došli k Wairere Falls (152 metrů). Teprve zde nás ohromila ta masa vody padající z vrcholu hory. Po chvilce obdivování a focení jsme se chtěli zvěčnit s vodopádem já s Ladou, ale to už přišel mrak a vše zmařil. Rychle jsme zandali elektroniku a šli jsme na výstup k vrcholu vodopádu.

Šli jsme v mraku a viděli jen na pár metrů. Neuvěřitelné vlhko a vegetace nám dodávalo pocit chůze v tropickém pralese. Na to že již byl jeden ze zimních dní, tak stále bylo okolo 18 stupňů. Pořádně jsme se zapotili, než jsme vyšli nahoru. Stálo to ale za to! Pohled z vodopádu byl nádherný.

 Opět nám dala matka příroda šanci a mraky se rozestoupily a mi mohli obdivovat nejen vodopád padající do neuvěřitelné hloubky, ale i výhled do zeleného údolí.

 Rozhodli jsme se jít kousek proti proudu řeky do nitra rezervace. Půda byla velice podmáčená, všude byly louže a cesta někdy zcela mizela pod vodou. Byli jsme rádi, že jsme si vzali pořádné boty do terénu, bohužel jsme byli jediní. A tak jsme postupovali pomalu, ale i tak jsme viděli nádherný prales na vrcholu pohoří. Zanedlouho jsme slyšeli divný zvuk. Byl to zpěv ptáka, ale nějak divně zakončený. Je to jako „Píp Píp Píp Chrr“ No jako když po ránu taháte hlen až z paty. Tak to je zpěv Tui (Prosthemadera novaeseelandiae). Po třiceti minutách jsme došli k rozcestí, které bylo pod vodou a tak jsme šli zpátky na parkoviště. Ještě jednou jsme se zastavili pod vodopádem a udělali jsme fotky, co jsme nestihli udělat kvůli počasí.

 Na parkovišti jsme viděli, jak jeden velký terénní vůz zaparkoval tak až zbořil místní ohraničení parkoviště. Tak jsme si hned mysleli to je ale debil. Ale nebyl jediný na parkovišti. Přišel jsem k autu a odemkl a pomyslel jsem si „ proč to auto neudělalo zvuk jako vždycky, to nejde centrální zamykání?.“ Po chvilce bylo jasno, debil Mára nechal puštěná světla a vybil baterku. Dan našel na webu, že to jen tak rozjet a nahodit nepůjde, kabely jsme neměli. Takže nám jedny slečny co jsme potkaly na parkovišti nepomohly. Vydali jsme se pro pomoc k místním farmářům. Cestou jsme viděli místní papoušky, ale nebyl čas ani nálada je pozorovat. Asi po patnácti minutách jsme došli ke krásnému baráku s výhledem na vodopád, viděli jsme zaparkované dva mercedesy v garáži a tak jsme šli blíž a koukali, jestli není někdo doma. Nakonec jsme zazvonili na zvon před vchodem a přišel pán. Byl velice ochotný a přátelský. Povídal, že máme štěstí vidět vodopád v těchto dnech, protože bylo mnoho vody. Docela se podivoval nad tím, že jsme v tomhle nečase šli až nahoru k vodopádu. Každopádně jsme během chvilky nahodili našeho mazlíka a jeli jsme dál. Ještě jednou díky tomu hodnému pánovi!

Cesta pokračovala na sever okolo města Paeroa, kde vznikl místní populární nápoj L&P. Na jeho počest je na náměstí umístěná asi 3 metry vysoká láhev. No nic moc tak jsme jeli dál k městu Waihi.  Zde nás zaujalo hned několik věcí a tak jsme zde zastavili. Jako první jsme šli k místní vyhořelé budově, která sloužila jako pumpa pro místní důl na zlato. Ten byl hned vedle ní a byl velice hluboký. Něco bylo na něm velice divného, po chvilce mi to došlo. Ten sesuv! Byl obrovský.

Když jsme si přečetli informační tabuli tak jsme zjistili, že se stal v týden našeho příjezdu na severní ostrov. Naštěstí nikdo při neštěstí nezahynul. Šli jsme ještě do města, kde nás překvapilo množství soch. To už ale byla skoro tma a tak jsme jeli směr Katikati, kde je náš dočasný domov. 

18. 5. - 14. 6. 2016