Konečně nastal ten moment. Vyjeli jsme! Byla naprostá tma a
čekala nás dvouhodinová cesta autem do města Whakatane. Nemohli jsme se dočkat,
až uvidíme sílu dřímající pod našima nohama. Jako vždy poslední dobou jsem
řídil a Lada mě navigovala. Cesta utíkala rychle a dorazili jsme k pobřeží
u Whakatane před svítáním. Zastavil jsem, protože jsme vyrazili dřív. Nešlo to
jinak, nemohli jsme se dočkat. A tak jsme si vychutnávali východ slunce nad
nezměrným oceánem. Stále s předstihem jsme dorazili k přístavu a
koupili si výlet na ostrov. Nebylo nám líto 200 dolarů na osobu. Věděli jsme,
že nás tento výlet nezklame. Museli jsme ještě čekat, než loď vypluje a tak
jsme si dali kávu a meruňkovo zázvorový dortík. Lépe nám to utíkalo, i když
jsme se nemohli dočkat. Byli jsme tak nadržení na dobrodružství! Konečně čas
vyplutí byl skoro tady. Viděli jsme loď a Lada se zasekla a řekla „ Dej mi
klíče od auta, musím si dojít pro další kinedryl“. Vstoupili jsme na loď a
posadili jsme se na koženou sedačku za kapitánským můstkem. Lada se pohodlně
usadila a doufala, že cestu přežije bez zvracení. Já jsem pobíhal po lodi do chvíle,
než mě kapitán usadil na místo, protože jsme se blížili k bodu, kde se
oceán setkává s řekou. Trochu to začalo s lodí házet a Lada se pomalu
stávala obětí mořské nemoci. Zaznamenávat cestu bylo tedy na mě. Když jsme
pluli kolem Whale Island, který je vzdálený 10 km od pobřeží Lada již byla ve
stavu polospánku. Měla pootevřené oči a nebylo poznat, jestli spí. Dana, který
jel s námi, to dost znervózňovalo.
Po tři čtvrtě hodině jsem už byl tak
nedočkavý, musel jsem se vyklánět s rychle plující lodi, abych viděl na
vlastní oči přibližující se sopku. Posledních dvacet minut jsem ze
stratovulkánu skoro nespustil oči. Jen ve chvilkách, kdy jsem kontroloval Ladu
jak jí de souboj s mořskou nemocí. Konečně. Kapitán se chystá spustit
kotvu!
Asi by bylo vhodné před dalšími řádky vám trochu objasnit,
kam jsme se vlastně vydali.
White Island je andezito-dacitový stratovulkán. Nachází se
48 km od pobřeží, kde se setkávají dvě litosférické desky indoaustralská a
pacifická. Ty do sebe v tomto místě narážejí již dva miliony let. Od roku
1826 bylo zaznamenáno více jak 35 explozivních erupcí spojených s emisemi
sopečných plynů, vulkanického popela a lávy.
White Island dostal jméno od kapitána Jamese Cooka, který si
všiml vycházejícího bílého oblaku ze sopky roku 1769. Jedná se o jedinou
aktivní ostrovní sopku na Novém Zélandu. Zároveň se jedná o místo
s největší vulkanickou činností na Novém Zélandu. Sopka dosahuje do
nadmořské výšky 321 metrů, ale pod hladinou se skrývá dalších 2 000 metrů
tohoto stratovulkánu. Roku 1880 se zde rozhodly těžit síru. To se stalo osudným
všem lidem na ostrově roku 1914, kdy všech deset zahynulo. Smrt jim uštědřil
lahar (sopečný bahnotok) vyvolaný sesunutím stěny kráteru. Toto neštěstí
přežila akorát kočka. Těžba pokračovala až do roku 1934. Tehdy byla sopka
opuštěna. Od roku 1953 je White Island přírodní rezervací.
Roku 2002 silná
erupce pokryla ostrov blátem a popelem, také vytvořila nový kráter. Další
zvýšená aktivita byla roku 2012. Jezero uprostřed kráteru přeteklo za doprovodu
silných erupcí.
Lada byla velice spokojená, vydržela to k ostrovu bez
velkých potíží. Nasadili jsme si helmy a masky pověsili kolem krku. Mohli jsme
tedy přestoupit na nafukovací člun. Dovezl nás k betonovému molu. Vyselo
z něj několik žebříků. Nebylo tedy těžké se některého chytit a vylézt, i
když člun sebou docela házel. Byli jsme zde, vnímali jsme intenzivní vůni
sirovodíku. Před námi bylo torzo továrny, jenž kdysi zpracovávala síru. Naše
oči však směřovali jinam. Několik set metrů od nás byl kráter, z něhož stoupala
mocná oblaka kouře. Připadali jsme si, jak na měsíci vše bylo převážně šedé.
Šli jsme pomalu směrem ke kráteru.
Přibývalo sopečného šedého popela od
poslední erupce, která byla první po třech letech. Jelikož byla nedávno 27. 4.
2016, tak jsme byli jedni z prvních lidí, co zde zanechali stopy Léta Páně
19. 6. 2016. Voda jako by si hrála se sopečným popelem a vytvářela nesčetné
rýhy spojující se do větších. Připadalo mi jako by čas plynul milion let za
sekundu a já viděl, jak voda tvaruje údolí ve velkých horských masivech.
Každým krokem ke kráteru byla aktivita
stratovulkánu větší. Z nitra Země vystupovaly páry obohacené minerály.
Zanechávaly na povrchu svůj otisk. Usazovaly se na sopečném popelu a vytvářely
barevnou mozaiku. Z počátku nebyla výrazná, ale každým krokem byla
zřetelnější.
Na boty se nám začala lepit síra smíchaná s popelem. Šli jsme
dál barevnějším prostředím. Střídaly se odstíny žluté až po oranžovou, které
byly doprovázeny všudypřítomnou šedou, ze které se místy na povrch prodíraly
vulkanické horniny. Na povrchu byly rozsáhlé bílé povlaky. Zdálo se nám, jako
kdyby se páry vykrystalizovaly zrovna v ten moment.
Došli jsme k prvnímu velkému komínu chrlícího plyn. Na
jeho okrajích se pomalu usazovala sytě žlutá síra. Pomalu jsme postupovali ke
kráteru okouzleni čím dál krásnější výzdobou, která nám brala dech. Ale ne jen
ta i sirovodík byl čím dál výraznější, ještě že nám dali na začátku bonbony,
aby přebily chuť plynů deroucích se z nitra planety. Došli jsme
k dalšímu komínu složeného ze síry, byl asi metr vysoký a úplně zářil.
Krajina již byla zcela bizarní jak z jiného světa. Barvy se střídaly,
plyny vyvěraly všude okolo vás. Bylo to umělecké dílo, které nikdo jiný neuvidí
jen vy. Nic na tomto kousku planety není stálé. Co je tu v této sekundě,
nemusí být v té další. Je to dynamické umělecké dílo přírody.
Pomalu jsme se blížili ke kráteru. Hlavou se nám honily ty
samé otázky. Pustí nás až tam? Uvidíme na dno? Nebo uvidíme jen ohromný oblak
kouře?
Chtěli jsme mít tuto nejistotu za sebou a šplhali jsme se
k okraji kráteru. Byli jsme ohromeni. Vítr si hrál s parami
stoupajícími z břehů a z jezera samotného. Žluté vlny na jezeře byli tak
vzdálené realitě. Polévka plná chemikálií. Byl to fascinující pohled na jezero
60 metrů pod hladinou moře. Natáčel jsem na okraji kráteru a nevnímal co je
okolo. Někdo mě vzal na rameno. Byl to starostlivý průvodce, bál se abych
nesletěl do kráteru, jelikož sopečný popel nebyl od poslední erupce stabilní.
Asi bych to nepřežil, kdybych tam spadl. S plaváním v kyselině 60
krát silnější než v autobaterii nemám zkušenosti. Nemohl jsem si pomoct,
kráter mě vábil svou ohromnou silou dřímající pod ním. Za ten pohled to
nebezpečí stálo. V okamžiku jeho nepozornosti jsem ještě jednou šel až
k okraji. Naštěstí se nic nestalo.
Nastala ta smutná chvíle a my jsme se
museli otočit a jít pomalu zpátky. Otočili jsme se a naskytl se nám pohled na
zhroucenou stěnu sopky. Bylo vidět i pobřeží, z kterého jsme vyplouvali. Nechtělo se nám zpátky.
Šli jsme pomalu druhou stranou kráteru. Zastavili jsme
se nejprve u bublajícího bahenního jezírka. Průvodce zalaškoval se slečnami,
jestli by nechtěly bahenní masku. Zjevně by vyhladila vrásky až na kost.
Pokračovali jsme dále a překročili jsme potok z nedaleko vyvěrajícího
pramene. Byli jsme vyzváni, ať vodu ochutnáme. Chutnala, jako krev bylo v ní
hodně železa. Za nedlouho jsme šli kolem dalšího. V tom bylo hodně zinku, ale
degustaci jsme si raději nechali ujít. Horká voda plná minerálů vytvářela
roztodivné povlaky na hladině.
Došli jsme k budovám, které sloužili
dělníkům při těžbě síry. Bývaly to kvalitní železobetonové budovy, ale
prostředí stratovulkánu jim dobře nedělalo. Střecha byla dávno pryč a podlaha
byla pod metr tlustou vrstvou popela. Železné náčiní rychle korodovalo a beton
se rozpadal. Zde dlouho nic nevydrží. Relaxační chvíle na okraji sopky nám
narušila helikoptéra s bohatými turisty. Poprvé jsme pocítili jaké to je
schytat spršku letícího sopečného prachu do očí od přistávající helikoptéry.
Vrátili jsme se na molo a začali jsme si čistit boty od síry a sopečného
popela. Mělo to dva důvody. Nechtěli mít špinavou loď a také by se nám
zanedlouho rozpadly boty. Lada jela prvním člunem a já čekal na molu, až přijdu
na řadu. Byl jsem rád, že jsem jí viděl v pořádku na lodi. Byli totiž větší
vlny. Řada byla na mě, slezl jsem na člun a sedl si blízko motoru. Vyjeli jsme
a po pár sekundách mi nebylo příjemně. Záď člunu se potápěla a voda se
přehrnovala po zadní straně člunu. Měl jsem veškerou elektroniku v batohu
a dost jsem se o ni bál. Jeli jsme velice pomalu a opatrně s přetíženou
zádí a mojí mokrou zadnicí. Naštěstí vše dobře dopadlo a nalodili jsme se. Ladě
již nebylo dobře a tak si neužila oběd jako já. Nechal jsem jí v klidu na
sedačce vevnitř lodi a šel jsem do prvního patra. Vlny byly opravdu větší.
Tříštily se přes celou loď. Mě to ale nevadilo, měl jsem výhled na pomalu se
vzdalující White Island.
S úctou a
pokorou Matko přírodo nikdy nezapomeneme.
19. 6. 2016
Jste šikulky!
OdpovědětVymazat