Nezdolaný vrchol Kerling

Sníh konečně slezl i na nejvyšších horách okolo našeho domova. Rozhodli jsme se tedy vyrazit na výlet do nitra hor. Nebylo to naštěstí daleko, ono stačí popojet půl hodiny naším údolím. Projížděli jsme podél klikatící se řeky Svarfðardalsá. Tam kde se rozdvojovala do dvou údolí se tyčila hora Kerling. Její pyramidovitý strmý tvar nás lákal již od příjezdu. Jako by ona hora byla mocnou strážkyní shlížející na naše údolí. Byli jsme si jisti, že zní musí být impozantní výhled. Vyrazili jsme tedy ještě za tmy a okolo páté ráno jsme se začali škrábat k vrcholu.

Při stoupání nás chladilo jemné mrholení, a tak jsme ani neviděly kam až šplháme. Stezka tam žádná nebyla, a proto jsem se snažil jít co nejpohodlnější cestou. Začalo to pastvinami a vyhýbáním se koňům, kteří se chtěli přátelit. Po pastvinách dlouho nic nebylo. Jen strmější a strmější kopec. Naštěstí jsme se mohli zastavit u ledovcového karu, který zde zanechal příjemnou rovinu v nadmořské výšce asi 700 metrů. Nad ledovcovým karem se tyčil impozantní vrchol Kerling. Začalo být jasné, že vyškrábat se až na vrchol nebude žádná sranda.

V horském údolíčku po odtáni ledovce se pásly ovce, které sem na léto pastevci vyhánějí. A tak jsme si tu s nimi odpočinuli, před začátkem lezení na vrchol. Vydali jsme se stezkou, kterou vyšlapaly ovce. Bohužel zanedlouho zmizela, a tak jsme se začali škrábat přímo na vrchol hřebenu po své vlastní trase. Začaly padat kameny a štěrkovitá půda se začala sypat. Když jsme dorazili na vrchol hřebenu vedoucího k vrcholu hory, uviděli jsme první ledovec. Chtěl bych říct, že byl impozantní, ale spíš vypadal, že mele z posledního. Ale i tak byl krásný. Kontrast černých skal a bílého sněhu byl úžasný.

Povylezli jsme ještě výš a zasekli jsme se. Na hřebenu před námi se tyčila další skalní stěna. Byla o dost vyšší a strmější než ty, které jsme měli za sebou. Rozhodli jsme se, že ji obejdeme. Nebyl to dobrý nápad. Bylo tu ještě dost sněhu na suťových polích. Musím říct, že jsme na moc takto strmých místech nebyli. Ale i tak jsme vyrazili kupředu. Našli jsme si cestičku mezi sněhovými poli a šli obezřetně dál. Lada najednou zamnou volala o pomoc. Seděla na zadku a nemohla se hnout. Každým pohybem se sunula spolu s kusem svahu dolů. Bylo vidět, že sníh odtál před pár dny a je to tu hodně nestabilní. Pomohl jsem Ladě na nohy a prošli jsme suťové pole. 

Vyškrábali jsme se znovu skoro až k hřebenu a zastavili jsme se. Před námi bylo znovu mnoho vysokých skal na hřebenu. A mnoho suťových polí s neodtátým sněhem pod nimi. Opravdu se to stává jen zřídka kdy, ale rozhodli jsme se, že se vrátíme. A tak jsme si naposled sedli pozorovali dva ledovce před námi. Nedosažitelný vrchol se pomalu halil do mraků, které přicházely. Začali jsme tedy slézat, ale velice opatrně. Každý krok uvolnil více či méně kamenů, které by moli být osudné pro toho, kdo šel první. Když jsme dorazili k autu, tak se celá hora zahalila do těžkých dešťových mraků. Když jsme dorazili zpátky domů, tak začala padat nebesa. Zase. Skoro jako každý den, kdy jsme měli volno. Ještě že jsme to otočili, v dešti bychom ta suťoviště nechtěli procházet.

I další den bylo hnusné počasí, nebylo vidět na krok kvůli mlze, a proto jsme se vydali na sever do města Siglufjörður, kde je krásné museum. Několik přístavních budov vedle sebe zachránili a zpřístupnili veřejnosti. My jsme je málem neviděli. Jelikož na cestě do muzea jsme se stali svědky dopravní nehody. V zatáčce se autu odpojil obytný přívěs a odjel naštěstí do příkopu, kde se po několika desítkách metrech zastavil. Kdyby přívěs odjel na druhou stranu, byl by v nás. Jelikož jsme mohli uhnout akorát z útesů do moře, tak by to nedopadlo dobře. Naštěstí se nikomu nic nestalo a my jeli do musea.  O The Herring Era Museu by se dalo psát dlouho. Podstatné je, že díky lovu sleďů se stalo z malé vísky město s velkým průmyslem, který byl závislý na sledích. To se psala 50 léta dvacátého století. Díky nadměrnému rybolovu se populace snižovala a v roce 1969 se sledi neukázali vůbec. Došlo ke krachu celého odvětví nejen v tomto městě. A z města se stala opět vesnička.

Sledi se solili a nakládali do sudů na vývoz. Také se z nich dělal rybí tuk. Ale tento zdravý zdroj potravy také používali ve velkém na hnojení polí. Muzeum jsme procházeli několik hodin a užívali si, že kolem nás je jen pár lidí, a ne davy turistů, jak tomu často bývá.

28. 7. - 29. 7. 2018

Grímsey

Konečně jsme vyrazili na místo, o kterém si povídá každý druhý turista v Dalvíku. Z našeho městečka jezdí jediná ferry na ostrov Grímsey. Je to jediné místo, kde protíná severní polární kruh pevninu Islandu. A tak se tam sjíždí spousta lidí. Ale nejen proto, také je tam hodně živo. Jak v moři, tak i na skalách. Pečlivě jsme si naplánovali výlet na období, kdy budou papuchalkové vylétávat z hnízd.

Ráno začalo trošku pošmourně, ale to nám nevadilo. Hlavně že nebyl vítr a velké vlny. Laděnka si zobla pilulky proti mořské nemoci a zaklesla do sedačky. Já jsem se snažil pozorovat dokumentární film o oblasti, ale moc mi to nešlo. Scenérie mě každých pár minut lákaly ven. Proplouvaní naším fjordem je prostě zážitek.

Nestačil jsem si ani sednout na sedačku a už jsem zase běžel ven. Tentokrát proplouvaly nedaleko velryby. Byl jsem nadšený. Vytáhl jsem tedy Ladu z polospánku na palubu. Nestačil jsem ani ukázat, kde jsou a Lada už běžela zelená zpátky. Nechal jsem ji tedy v klidu a pozoroval ony obrovské tvory. Cestou nám dělali společnost ještě delfíni. Bylo jich asi 15 a dováděli na vlnách za lodí. To už se přibližoval ostrov Grímsey. Ale stále byl hodně daleko. Cesta k němu trvá 3 hodiny. Přeci jenom je 40 kilometrů od nejbližší pevniny.

Když jsme dorazili na ostrov, tak jsme nikam nespěchali. Jelikož jsme měli dva dny na prozkoumání pěti kilometrů čtverečních. Dali jsme si nejdříve kafíčko, postavili stan a zašli na oběd. Dali jsme si tresku, která byla naprosto lahodná. Samozřejmě jsme si mohli dát i místní specialitu papuchalka, ale ten je prostě moc roztomilí na to, abychom ho jedli. To turistu z USA ani nenapadlo a už ho polykal snad i s kostmi.

Vydali jsme se k pobřeží, kde byly první útesy pokryté trávou. Mezi drny byly jasně zřetelné hnědé vstupy do nor papuchalků severních (Fratercula arctica). Už jsme je viděli v Norsku, ale tohle byl jiný zážitek. Dávalo nám hodně práce se přiblížit k hnízdícím ptákům. Byli neuvěřitelně obezřetní. A tak jsme se plazili, schovávali jsme se v trávě, nebo jsme se snažili je překvapit zezadu. Nic nepomohlo. Tady musejí být ostražití jinak skončí na talíři nějakému turistovi. Bohužel co neuhlídají jsou vajíčka, které jim vybírají z hnízd. Ale zjevně to moc nevadí. Útesy byly obsypány stovkami ptáků.

Procházeli jsme ulicí, jenž spojovala všechny domy necelé stovky obyvatel ostrova. Potkali jsme zde paní s klackem, kterým mávala nad hlavou. Říkali jsme si, že to místní s ochranou před mořskými ptáky kría přehání. Moc dlouho jsme si to ale nemysleli. Poodešli jsme na jižní cíp poloostrova a tam na nás zaútočili. Byli úplně všude. Nalétávali na nás a vydávali zvuk „KRÍÍÍÍ“, podle čehož dostali název. Netrvalo dlouho a na nálety metr od hlavy jsme si postupně zvykli. Ale často se stává, že vám vezmou čepici. Když člověk nemá pokrývku hlavy, tak občas svými ostrými zobáky si vyklovou kousek pokožky hlavy. Na několika místech jsme viděli varování s fotkami zakrvácených turistů. Hlavně během hnízdící sezony jsou nejagresivnější a do mnoha oblastí je vstup zakázán.  Vydali jsme se raději k vysokým útesům, kde agresivní rybáci dlouhoocasí (Sterna paradisaea) nebyli.

Počasí se stále zlepšovalo a na obloze už nebyl ani mráček. Pomalu jsme šli po hraně útesů plných života. Každý kousek 100 metrů vysokých skalisek byl plný papuchalků, racků, buřňáků a několika druhů z podčeledi alky. Nejvíce nás bavil symbiotický vztah mezi alkami malými (Alca torda) a papuchalky. Bok po boku se tísnili na skaliskách a utvářeli nádherně vybarvené duo. Se štěstím jsme také zahlédli alkouny úzkozobé či tlustozobé (Uria aalge) / (Uria lomvia), kteří byli několik desítek metrů pod námi.

Vychutnávali jsme si procházku po pustém ostrově bez lidí. Občas jsme zahlédli ovci nebo koně na pastvině, která pokrývala celý ostrov. Naše idylka netrvala dlouho. Hned jak jsme se přiblížili k severnímu cípu ostrova uviděli jsme zástup mravenečků. Na moři u ostrova zakotvili čtyři zaoceánské lodě. Do přístavu přijížděl jeden člun za druhým a počet lidí na ostrově se zněkolikanásobil během chvilky. Byli jsme moc rádi, že jsme si užili 90 % ostrova bez lidí.

Všichni sem směřovali z jediného důvodu. Byla tu osmitunová koule označující místo, které protíná severní polární kruh. Mravenečkové se hemžili a my jsme si dali oběd nad útesy. Nebyl to dobrý nápad. Sto metrů vysoké útesy plné výkalů zrovna vábně nevoněly. A tak jsme obětovali krásný výhled na severní ledový oceán za voňavou pastvinu. Samozřejmě i my jsme si došli za polární kruh a počkali si až se budeme moci vyfotit s osmitunovou koulí. Zajímavostí je, že se severní polární kruh posouvá každým rokem o 14,5 metru. Mnoho místa už na posouvání nemají, a tak bude zajímavé. jak onu kouli shodí z útesů. Nebude to trvat ani 30 let a severní polární kruh již nebude ostrov Grímsey protínat.

Cestou zpátky k vesničce jsme potkali místní, jak se cachtají v moři. Bylo opravdu krásné počasí, ale až tak moc ne. Spokojeně jsme zalezli do stanu a mazali si spálené obličeje. Netrvalo to ani hodinku a už jsme spali s otevřeným stanem a křikem „KRÍÍÍÍ“ nad hlavou.

Druhý den ráno jsme nikam nespěchali. Poprchávalo a my už jsme si ostrov obešil. Očistili jsme stan od ptačího trusu a vyrazili. Zašli jsme si na kávu a pozorovali, jak na ostrově s jednou cestou o délce 2 kilometry jede autobus. Opravdu přijel k přístavu, naložil lidi, popovezl je 500 metrů a vyložil. Svět se zbláznil.

Nastoupili jsme na loď a pomalu se loučili s ostrovem. Vyprovodila nás vzácná potáplice lední (Gavia immer), která si v klidu užívala bohaté vody okolo ostrova. Vraceli jsme se zpátky k pevnině, a já si nedokázal představit, že před dvěma staletími celé moře zamrzlo. Dalo se přejít z ostrova až na pevninu. To už se asi nestane.

12. 7. - 13. 7. 2018

Když slunce nezapadá

Léto pokračovalo a slunce přebíralo nadvládu nad oblohou. Před spaním jsme vždy museli zatáhnout rolety a pečlivě ucpat každou skulinku, kterou by pronikalo půlnoční slunce. Moc dobře se nám za světla nespalo. Pokud si dobře vzpomínám, tak to bylo na nejdelší den v roce, tedy 20. 6., kdy jsme vyrazili za půlnočním sluncem. Moc jsme o tom nepřemýšleli a jednou po práci jsme dojeli na vyhlídku po staré cestě do Ólafsfjörður. Daleko jsme sice nedojeli, jelikož si příroda tento kus již vzala zpět. Projížděli jsme okolo velkých balvanů spadlých na cestu. Zastavili jsme u sesuvu kudy si razil cestu horský potůček, který odnesl asi 15 metrů cesty do moře. Vyškrábali jsme se o kousek výš a pozorovali půlnoční slunce. Netrvalo dlouho a došlo nám, že o půlnoci zapadat do hlubin oceánu nebude. Slunce se pomalu přibližovalo k hladině oceánu, ale spíše po ní plulo. Světlo těstě nad hladinou Severního ledového oceánu hrálo všemi barvami. Hory kolem nás se zahalily do rudého odstínu. A nám začala být pomalu zima. Slunce stále vzdorovalo zapadnutí, a tak jsme to vzdali. V těchto dnech snad vůbec nezapadá, jen se zhoupne nad hladinou a znovu stoupá.

Naše volné dny nebyly zality sluncem, nýbrž mraky nasáklých vodou. A tak jsme se vzmohli akorát na procházky okolo města. Jako byla naše oblíbená procházka po dvoukilometrové písečné pláži či za pozorováním ptactva v deltě řeky. Ale někdy bylo tak hnusně, že nám akorát zbylo být doma či zajít do muzea. A to je v Dalvíku jen jedno. Mnoho věcí nás neoslovilo, bylo to takové nahlédnutí do začátku minulého století. Musím říct, že v kavárně máme z takovýchto věcí lepší výzdobu. Ale muzeum mělo i přírodovědeckou část. Ta spočívala ve vycpaných ptácích, k nimž nebyl ani popis v angličtině. Takže jsme se toho moc nedozvěděli. Samozřejmě, že žádné muzeum na Islandu se neobejde bez vycpaného ledního medvěda. Tudíž tu byl i on. Bohužel všichni tito úžasní vrcholoví predátoři jsou na Islandu zabíjeni. Naposled v roce 2016. V roce 2008 připlavali dokonce dva a oba byli také zastřeleni. Byli to první medvědi po 20 letech co připluli.

Místní se medvědů obávají, i náš šéf je přesvědčen, že není jiná možnost než střílet. Protože jsou vyhladovělí, agresivní a jsou ve špatném stavu po několikadenním plavání. Minimálně mladá samice zastřelená v roce 2016 vypadala naprosto zdravě. Tu zpozorovali a o dvě hodiny později už byla mrtvá. I když byla možnost jí uspat a přepravit jí zpátky do Grónska. Na což jsou tu připraveni nejméně od roku 2011. Bohužel je tento strach v místních hluboce zakořeněn. Již v dávných ságách hrají roli zabijáků ovcí i zemědělců. Na Island v průměru od 9 století dorazí jeden polární medvěd za dva roky. Těchto tvorů zbývá pouze 20 000 až 30 000. Přičemž jejich životní prostředí rapidně ubývá. Ale je otázkou, zda je vracet na východ Grónska, kde jich mohou každoročně ulovit 50. Nicméně můj osobní názor je, že když už díky přírodě a následnému turistickému ruchu vydělávání obrovské částky. Měli by přírodě i něco vracet a tohle je jedna z možností. Stejně už má vycpaného medvěda, každé prťavé muzeum na Islandu. A ohánět se argumentem, že je nebezpečné uspat medvěda a přepravit ho do Grónska. To je pro mě scestné. Proboha vždyť dokážeme přistát na asteroidu. Tak snad dokážou Islanďani uspat medvěda na 200 metrů.

Nicméně hlavním tahákem muzea je odkaz na muže, který měřil 234 centimetrů a byl místním rodákem. Člověka ani tak nevyvedla z míry jeho velikost oblečení či bot. Pro mne byl hlavní moment, kdy jsem pozoroval malý náramek. Z kterého se vyklubal jeho prsten. Musel mít v sobě hodně krve trollů.

Jeden den se nám i vyčasilo, a tak jsme se rozhodli vylézt na kopec Bæjarfjall nad městem. Prošli jsme okolo malého kaňonu a následovali říčku klikatící se horským údolím. Sníh byl pryč, a tak se nám šlo velice pohodlně.

Horší to bylo při stoupání. Bylo znát, že jsme dlouho nikam nešli, a tak jsme s převýšením 700 metrů trochu bojovali. Naštěstí na vrcholu nás čekala, příjemná procházka. Byla to taková stolová hora, ze které jsme měli z jejích okrajů nádherný výhled do fjordu. Nejdříve jsme pozorovali naše údolí, v kterém se choulilo městečko Dalvík.

Následně jsme se šli kouknout k druhému údolí, které bylo o dost příkřejší. Ale jelikož jsme se necítili plní sil, tak jsme to vzali radši stejnou cestou zpátky. Abychom měli energii na další výlet.

18.6. - 11.7. 2018