Grímsey

Konečně jsme vyrazili na místo, o kterém si povídá každý druhý turista v Dalvíku. Z našeho městečka jezdí jediná ferry na ostrov Grímsey. Je to jediné místo, kde protíná severní polární kruh pevninu Islandu. A tak se tam sjíždí spousta lidí. Ale nejen proto, také je tam hodně živo. Jak v moři, tak i na skalách. Pečlivě jsme si naplánovali výlet na období, kdy budou papuchalkové vylétávat z hnízd.

Ráno začalo trošku pošmourně, ale to nám nevadilo. Hlavně že nebyl vítr a velké vlny. Laděnka si zobla pilulky proti mořské nemoci a zaklesla do sedačky. Já jsem se snažil pozorovat dokumentární film o oblasti, ale moc mi to nešlo. Scenérie mě každých pár minut lákaly ven. Proplouvaní naším fjordem je prostě zážitek.

Nestačil jsem si ani sednout na sedačku a už jsem zase běžel ven. Tentokrát proplouvaly nedaleko velryby. Byl jsem nadšený. Vytáhl jsem tedy Ladu z polospánku na palubu. Nestačil jsem ani ukázat, kde jsou a Lada už běžela zelená zpátky. Nechal jsem ji tedy v klidu a pozoroval ony obrovské tvory. Cestou nám dělali společnost ještě delfíni. Bylo jich asi 15 a dováděli na vlnách za lodí. To už se přibližoval ostrov Grímsey. Ale stále byl hodně daleko. Cesta k němu trvá 3 hodiny. Přeci jenom je 40 kilometrů od nejbližší pevniny.

Když jsme dorazili na ostrov, tak jsme nikam nespěchali. Jelikož jsme měli dva dny na prozkoumání pěti kilometrů čtverečních. Dali jsme si nejdříve kafíčko, postavili stan a zašli na oběd. Dali jsme si tresku, která byla naprosto lahodná. Samozřejmě jsme si mohli dát i místní specialitu papuchalka, ale ten je prostě moc roztomilí na to, abychom ho jedli. To turistu z USA ani nenapadlo a už ho polykal snad i s kostmi.

Vydali jsme se k pobřeží, kde byly první útesy pokryté trávou. Mezi drny byly jasně zřetelné hnědé vstupy do nor papuchalků severních (Fratercula arctica). Už jsme je viděli v Norsku, ale tohle byl jiný zážitek. Dávalo nám hodně práce se přiblížit k hnízdícím ptákům. Byli neuvěřitelně obezřetní. A tak jsme se plazili, schovávali jsme se v trávě, nebo jsme se snažili je překvapit zezadu. Nic nepomohlo. Tady musejí být ostražití jinak skončí na talíři nějakému turistovi. Bohužel co neuhlídají jsou vajíčka, které jim vybírají z hnízd. Ale zjevně to moc nevadí. Útesy byly obsypány stovkami ptáků.

Procházeli jsme ulicí, jenž spojovala všechny domy necelé stovky obyvatel ostrova. Potkali jsme zde paní s klackem, kterým mávala nad hlavou. Říkali jsme si, že to místní s ochranou před mořskými ptáky kría přehání. Moc dlouho jsme si to ale nemysleli. Poodešli jsme na jižní cíp poloostrova a tam na nás zaútočili. Byli úplně všude. Nalétávali na nás a vydávali zvuk „KRÍÍÍÍ“, podle čehož dostali název. Netrvalo dlouho a na nálety metr od hlavy jsme si postupně zvykli. Ale často se stává, že vám vezmou čepici. Když člověk nemá pokrývku hlavy, tak občas svými ostrými zobáky si vyklovou kousek pokožky hlavy. Na několika místech jsme viděli varování s fotkami zakrvácených turistů. Hlavně během hnízdící sezony jsou nejagresivnější a do mnoha oblastí je vstup zakázán.  Vydali jsme se raději k vysokým útesům, kde agresivní rybáci dlouhoocasí (Sterna paradisaea) nebyli.

Počasí se stále zlepšovalo a na obloze už nebyl ani mráček. Pomalu jsme šli po hraně útesů plných života. Každý kousek 100 metrů vysokých skalisek byl plný papuchalků, racků, buřňáků a několika druhů z podčeledi alky. Nejvíce nás bavil symbiotický vztah mezi alkami malými (Alca torda) a papuchalky. Bok po boku se tísnili na skaliskách a utvářeli nádherně vybarvené duo. Se štěstím jsme také zahlédli alkouny úzkozobé či tlustozobé (Uria aalge) / (Uria lomvia), kteří byli několik desítek metrů pod námi.

Vychutnávali jsme si procházku po pustém ostrově bez lidí. Občas jsme zahlédli ovci nebo koně na pastvině, která pokrývala celý ostrov. Naše idylka netrvala dlouho. Hned jak jsme se přiblížili k severnímu cípu ostrova uviděli jsme zástup mravenečků. Na moři u ostrova zakotvili čtyři zaoceánské lodě. Do přístavu přijížděl jeden člun za druhým a počet lidí na ostrově se zněkolikanásobil během chvilky. Byli jsme moc rádi, že jsme si užili 90 % ostrova bez lidí.

Všichni sem směřovali z jediného důvodu. Byla tu osmitunová koule označující místo, které protíná severní polární kruh. Mravenečkové se hemžili a my jsme si dali oběd nad útesy. Nebyl to dobrý nápad. Sto metrů vysoké útesy plné výkalů zrovna vábně nevoněly. A tak jsme obětovali krásný výhled na severní ledový oceán za voňavou pastvinu. Samozřejmě i my jsme si došli za polární kruh a počkali si až se budeme moci vyfotit s osmitunovou koulí. Zajímavostí je, že se severní polární kruh posouvá každým rokem o 14,5 metru. Mnoho místa už na posouvání nemají, a tak bude zajímavé. jak onu kouli shodí z útesů. Nebude to trvat ani 30 let a severní polární kruh již nebude ostrov Grímsey protínat.

Cestou zpátky k vesničce jsme potkali místní, jak se cachtají v moři. Bylo opravdu krásné počasí, ale až tak moc ne. Spokojeně jsme zalezli do stanu a mazali si spálené obličeje. Netrvalo to ani hodinku a už jsme spali s otevřeným stanem a křikem „KRÍÍÍÍ“ nad hlavou.

Druhý den ráno jsme nikam nespěchali. Poprchávalo a my už jsme si ostrov obešil. Očistili jsme stan od ptačího trusu a vyrazili. Zašli jsme si na kávu a pozorovali, jak na ostrově s jednou cestou o délce 2 kilometry jede autobus. Opravdu přijel k přístavu, naložil lidi, popovezl je 500 metrů a vyložil. Svět se zbláznil.

Nastoupili jsme na loď a pomalu se loučili s ostrovem. Vyprovodila nás vzácná potáplice lední (Gavia immer), která si v klidu užívala bohaté vody okolo ostrova. Vraceli jsme se zpátky k pevnině, a já si nedokázal představit, že před dvěma staletími celé moře zamrzlo. Dalo se přejít z ostrova až na pevninu. To už se asi nestane.

12. 7. - 13. 7. 2018