Vánoce na Velikonočním ostrově

Nastaly Vánoce. Rodinu jsme nechali daleko za oceánem, a proto jsme šli do města na internet. Poslali jsme pár emailů a Laděnka zavolala mamince. Sice to byl porod, ale každé druhé slovo bylo rozumět. Prošli jsme si město a užívali si klidný den. Laděnka neměla náladu na dobrodružství, jež se mi honila hlavou. Šli jsme proto do hostelu. Domácí nás pozval na rodinou večeři, kterou jsme rádi přijali. Laděnka se pustila do psaní deníčku a já jsem si šel zaplavat. Vychutnávali jsem si Vánoce v klidu a teple pod palmami. Tohle to byl náš vzájemný vánoční dárek. Užít si Vánoce v jednom z pacifických ostrovních rájů. Musím uznat, že se nám Vánoce moc líbily. A ještě jsme měli pár dní před sebou.

K večeru jsme udělali salát, abychom měli co přinést ke štědrovečernímu stolu. Nastal večer a přišli jsme na večeři. Ještě nebyla hotová a domácí stále vyháněli neposedné slepice a kuřátka z kuchyně. Moc se jim to nedařilo, protože se během mrknutí oka protáhly zpět pod skulinkou od dveří. Lada z toho nebyla moc nadšená a chránila si nárty, aby nedostala další klofanec. Dali jsme se tedy do řeči s ostatními. Byly tam i dvě paní z Norska, které také rády cestovaly. Měli jsme si tedy o čem povídat. Nastala večeře, u stolu se sešlo dvanáct lidí, z toho šest bylo z rodiny našeho hostitele a zbytek turisté jako my. Stůl přetékal skvělým jídlem. Bylo to hodně odlišné od České štědrovečerní tabule. Měli jsme vepřové s rýží a houbovou omáčkou, kuřecí na ananasu a koriandru a poté co uvařili turisté. Zapečené brambory se špekáčky a různé saláty. Popíjeli jsme víno a příjemně se bavili. Na to, že jsme byli na druhé straně světa, tak jsme zažili velice přátelskou a rodinnou atmosféru. Moc se nám líbilo, že děti dostali jen jeden dárek. Bohatě jim to stačilo. Zkusíme to v budoucnu taky aplikovat.

Ráno jsme se dlouho váleli, jelikož pršelo. K prozkoumání nám zbývala poslední malá část ostrova, a to jeskyně na západním pobřeží. Vydali jsme se po útesech a prošli okolo Tahai. Pokračovali jsme dál, až jsme dorazili k jeskyni Ana Kakenga. Cestou jsme obdivovali oceán a rozeklané lávové pobřeží. Okolo jeskyní byla spousta lidí, a proto jsme šli na útes pozorovat moře. Počasí se měnilo a nad městem začalo zase pršet. Nám se to naštěstí vyhnulo. Měli jsme krásné počasí na procházku. Když lidé odešli, nasadili jsme si čelovky a vešli do jeskyně. Byl to velice úzký vchod modifikovaný naskládaným kamením. Kamení vytvářelo skvělou bariéru pro lidi, kteří by se chtěli dostat dovnitř. Tyto jeskyně lidé využívali v době války. Proto byly vchody stavěné, tak aby se lehce bránili. Jeskyně měla další dva východy, ty ale ústily do stěny útesu. Byla to moc pěkná přirozená pevnost. Vlezli tam i starší lidé, kteří měli docela problém vylézt ven z jeskyně. Měli jsme proto dost času, na obdivování všelijakých tvarů ztuhlé lávy.

Nedaleko odtud byla další lávová jeskyně Ana Te Pora, která byla větší. Sloužila nejen jako úkryt, ale i k obřadům. Prošli jsme jí velice rychle a pomalu jsme se vraceli do města. První jeskyně Ana Te Pahu, byla v porovnání s těmito mnohem hezčí a větší.

Vydali jsme se zpátky do města a navštívili přístav. I tentokrát jsme měli štěstí na želvy. Opět si pochutnávaly na řasách rostoucích na pilířích mola. V přístavu byly celkem tři karety obrovské (Chelonia mydas). Dvě menší a jedna obří, která tam byla každý den. Opět jsme zde strávili krásnou půlhodinku. Jedna paní dokonce za želvou skočila. Další pozdvižení jsme měli chvilku na to. U přístavu byla ahu s dvěma sochami moai. Dva blbci z Izraele vlezli za zábranu k sochám. V tu ránu už je místní hnali. Jsou tu opravdu alergičtí na nezodpovědné turisty. Ani se jím nedivím při tom počtu lidí, kteří tu každoročně projdou. 

Večer jsem konečně přemluvil Laděnku, k pozorování romantického západu slunce u Ahu Tahai. Byla tu spousta lidí. Romantika se rázem rozplynula. Ale pohled na zapadající slunce mezi sochami moai, rozhodně za to stálo.

Nastal den odletu. Rozloučili jsem se s domácím a šli do centra. Laděnka si chtěla koupit nějaký suvenýr, ale nic se jí nelíbilo. Na letišti bylo prázdno. Z ničeho nic začal přijíždět jeden autobus za druhým. V klidu jsme si počkali a odbavili zavazadla jako poslední. Laděnka měla alespoň čas, si na poslední chvíli koupit něco malého v obchůdku. Cesta do Santiaga de Chile proběhla rychle. Koukli jsme na pár filmů a už jsme přistávali. Dali jsme si večeři na letišti a šli do našeho oblíbeného druhého patra. Vychytali jsme místo, kde byly tři sedačky vedle sebe a šli spát. Postupně jsme se střídali. Jeden hlídal věci a druhý spal.

24. 12. - 26. 12. 2019

Sochy Moai

Ráno jsme se vydali pro auto. Schytali jsme příjemnou paní, která netušila, ani kde jsou klíčky od auta. Po dvaceti minutách neúspěšného hledání nám nakonec dala jiné auto, od kterého klíčky našla. Vydali jsme se na cestu v malinkém Suzuki Jimny. Po prvních retardérech nám bylo jasné, že to nebude moc pohodlná jízda. Což nám bylo zatím jedno, ale čekal nás měsíc a půl v Patagonii v podobně malinkatém autíčku. Jeli jsme podél letiště k Ahu Vinapu. Nebylo okázalé jako jiná místa, ale mohli jsme si zde prohlédnout dvě diametrálně rozdílné ahu. Jedna byla naskládaná ledabyle a druhá byla naprosto precizní. Náš domácí nám řekl o českém inženýrovy, který tu dělal výzkum transportu soch moai. Pan Pavel Pavel mu řekl, že je to podobné, jako jsou stavby v Peru. Možná je to další vodítko k tomu, že místní navštívili Jižní Ameriku před Kolumbem. Opravdu je řemeslné provedení zdi ahu (podstavce) podobné jako v Inckému komplexu Sacsayhuamán. Prošli jsme okolo poházených kusů moai a jeli dál.

Zastavili jsme u Vaihu, kde byla vybudována replika kousku vesnice. Banánovníky byly chráněny metrovou ohradou z kamene. Tady se jim to určitě hodilo. Nic je neochránilo před větrem přicházejícího od moře. Kousek vedle byla menší ohrada pro menší rostliny. Měli to hezky vyřešené. Nejsem si však jistý, jak velký výnos měli na hektar. Ale určitě lepší než nic.

Vedle byl dům ze dřeva pokrytý suchou trávou nebo rákosím. Byla to taková desetimetrová nudle. Šli jsme k pobřeží, kde byl ahu se svrženými sochami moai. Všechny spadly obličejem k zemi. Tím samým směrem. To nevypadalo na zemětřesení. Některé z klobouků (Pukao) se skoulely několik desítek metrů od moai.

Další zastávkou byla Akahanga, což bylo další místo zkázy. Moai tentokrát spadly do různých směrů. Tyto sochy byly zvláštní. Měly tak ostré tvary. Jako by je někdo vytáhl z kamenolomu včera. Byla to nádherná práce.

Vydali jsme k místu, kde vznikly. Už z dálky se nám tajil dech. Z úbočí kopce vystupovaly desítky soch. Některé stály vzpřímeně, většina jejich těl byla pod povrchem země. Jiné ležely na trávě. Prošli jsme dalším vstupem a mířili jsme přímo k lomu Rano Raraku na úbočí kráteru. Rozměry některých soch byly obdivuhodné.

Když jsme přišli ke skále, tak jsme se zastavili a hleděli na obří sochu. Záda měla stále propojená se skálou. Nedokážeme si představit, že někdo chtěl přesunout takového obra. Měla 22 metrů a 270 tun. Vytvářeli čím dál větší sochy, až do zhroucení této tradice.

Když jsme přestali být hypnotizováni obří sochou, tak začali ze skal vystupovat desítky obličejů. Jedna započatá moai navazovala na druhou. Některé přestali tesat kvůli tvrdým inkluzím, které znemožňovaly vysochat požadovaný tvar. Je důležité si uvědomit, že i když bylo 17. století. Stále tu panovala doba kamenná. Veškeré sochy byly vytesány pomocí kamenných nástrojů. Zejména dláty a sekyrkami z toki, což je tvrdá čedičová hornina.

Procházeli jsme lomem a obdivovali roztroušené sochy. Některé byly více zapuštěné do podzemí jiné méně. Bylo to magické místo. V lomu Rano Raraku vytvořili přes 800 soch. 256 jich odtáhli a z toho 164 jich bylo postaveno na 50 ahu rozesetých po ostrově. Z toho je jasné, že jim vázla přeprava. Většina soch byla pouze vytesána a nikdy se nedostala na místo určení. Někteří mají teorii, že právě tohle byl důvod místní ekologické katastrofy. Protože k přepravě používali velké množství dřeva. Český rodák Pavel Pavel měl na přepravu soch jiný názor. Stačilo pár lan a sochu kymácivým pohybem „rozchodit“. Což se potvrdilo, jako jedna z možných variant. I v místní ústně předávané tradici se říká, že moai chodily. Ale jak tomu tady bývá, nic není jisté.

Vydali jsme se za sochu, kde všichni turisté ze zájezdů končí. Šplhali jsme se do útrob kráteru. Čekalo nás milé překvapení. V kráteru byly rákosiny a z vnitřního úbočí na nás shlížely další desítky soch.

Od lomu byl pěkný výhled. Viděli jsme u zátoky slavné Ahu Tongariki. Neváhali jsme a zamířili k nim. Zrekonstruovaných 15 soch shlíželo z ahu do vnitrozemí. Jako většina moai i tyto byly čelem ke svému klanu a dohlížely na něj. Pouze jedny moai jsou čelem k moři a ty dohlíží na mořeplavce.

Ahu Tongariki mělo nejvíce soch z celého ostrova. Nedivíme se tomu, lom byl jen kousek odtud, a ještě k tomu to bylo pěkně z kopečka. Procházeli jsme okolo a od průvodce jsme zaslechli, že byly znovu postaveny hned několikrát. Kvůli zemětřesení a tsunami. Když jsme procházeli za ahu, tak jsme koukali, jak ledabyle je podstavec postaven. Opravdu to bylo něco diametrálně jiného nežli Ahu Vinapu. 

Přejeli jsme okolo vulkánu Poike a vydali jsme se k severnímu pobřeží. Proti nám vyjížděl kopec cyklista. Jeho uřícený obličej dlouho nezapomeneme. Byli jsme moc rádi, že si vezeme zadek v autě. Zajeli jsme k pobřeží, kde nás okouzlila tyrkysová hladina oceánu.

Kousek odtud byl Pu‘ o Hiro, kámen s dírami. Asi by se to dalo nazvat jako místní píšťala. Kámen byl talisman rybářů. Na tomto místě a také kousek dál na místě Papa Vaka, jsme našli různá vyobrazení vyrytá do skal.

Někdy bylo docela složité rozpoznat ve skále vyrytého žraloka, tuňáka, chobotnici, kraba či želvu naštěstí nám informační tabule pomohly. Nebyli tu jenom mořští živočichové, také zde byly zobrazeny kánoe či rybářské háčky. 

V Te Pito Kura jsme obdivovali největší sochu moai, která byla dopravena na ahu. Byla vysoká 10 metrů a vážila neuvěřitelných 80 tun. Prý ji zde nechala postavit vdova svému manželovi.

U sochy je hladce zaoblený, magnetický kámen, který je nazýván Te Pito o Te Henua (Pupek světa). Podle legendy jej na ostrov přivezl první král Hotu Matu'a, který věřil, že se zde nalézá střed světa.

Nastal čas pro relaxaci vyrazili jsme na pláž Ovahe, která byla dobrá spíše na šnorchlování nežli na cachtání. Vydali jsme se tedy o kousek dál na nejkrásnější pláž Velikonočního ostrova. Pláž Anakena je důležitá i pro místní, jelikož je to místo, kde poprvé první král Hotu Matu'a vstoupil na břeh.

Laděnce pláž vyrazila dech a moc ráda na ní vzpomíná. Procházeli jsme pod palmami k Ahu Nau Nau. Když jsme se blížili, tak palmy vystřídal narůžovělý písek. Moai byly nádherné, a dokonce měly i červené Pukao.

Obešli jsme moai, které opět shlíželi do vnitrozemí. Kombinace oněch soch, písku, a korun palem byla pastva pro oči i duši. Jestli jsme měli někdy nějakou představu o ostrovním ráji v Pacifiku, tak tohle to jí vystihlo.

Sešli jsme k pláži plné lidí. Nedivili jsme se, že tu bylo narváno. Tohle místo bylo opravdu výjimečné. O to víc nás mrzelo, že jsme si zapomněli vzít plavky. Sundali jsme si boty a šli jsme se alespoň brouzdat. Voda byla akorát. Nedalo se tomu odolat. Atmosféra nás donutila vběhnout do vody ve spodním prádle. Leželi jsme na vodní hladině a nechávali jsme se unášet proudem. Okolo nás proplouvaly rybičky, a tak nás trošku mrzelo, že nemáme věci na šnorchlování. Stačil ale jeden pohled přes pláž a zapomněli jsme na to. Sochy moai byly zarámované zelenými korunami palem. Prostě nádhera. Dali jsme si v restauraci nejdražší kávu v našem životě a počkali jsme, až trochu oschneme.

Vyrazili jsme přes celý ostrov k lomu Puna Pau, který byl nad městem Hanga Roa. Ve zdejším kráteru se těžila vulkanická hornina červené barvy. Využívala se především na sochání klobouků Pukao. Odtud je kouleli po celém ostrově. Z kráteru se nám naskytl výhled na jediné obydlené městečko na ostrově. Poté co Chile převzalo nad ostrovem kontrolu, sestěhovalo všechny zbylé obyvatele sem. Nutno dodat, že se k nim moc pěkně nechovali.

Popojeli jsme k Ahu Akivi, které bylo daleko od pobřeží. Tyto moai jako jediné shlížely směrem na moře a dohlíželi na mořeplavce. Byly ve vysokých partiích ostrova, a tak měli nekonečný oceán jako na dlani. Jen nechápeme, jak sem nahoru dostali. Sochy také byly natočeny přímo k západu slunce.

Už jsme soch viděli za den až až. Proto jsme vyrazili do lávových jeskyní Ana Te Pahu. Překvapilo nás, že byly přístupné a hned jsme do nich vlezli. Jeskyně nebyly nikterak upraveny pro davy turistů, a proto tu skoro žádní nebyli. O to víc se nám procházka tunely líbila. Začínala u propadlého lávového tunelu, který dělal ochranu pro banánový háj. Jeskyně používali jako zásobárnu vody, ale také jako úkryt v dobách válek. V jeskyni se nacházelo i několik kamenných staveb. Pokračovali jsme dál tunely. Občas se strop propadl, což poskytovalo dostatek světla. Ke konci jsme už nic neviděli, a proto jsme se přidali k třem lidem s baterkou. Po půl kilometru jsme se dostali na konec tunelu. Byl tam půl metru široký otvor ve stropě. Vylezli jsme z jeskyně uprostřed lávového pole. Netušili jsme, že můžeme na Velikonočním ostrově zažít takováto dobrodružství.   

Dojeli jsme do města, natankovali a zasekli jsme se v zacpaném centru. Byla to hrůza. Odevzdali jsme autíčko a vyrazili do přístavu za želvami. Opět tam byly. Měli jsme tolik zážitků za jediný den, že už jsme chtěli akorát odpočívat a vše vstřebat. Museli jsme se přeci naladit na Vánoce.

23. 12. 2019

Posvátná stezka Sendero Te Ara o Te Ao

Vyrazili jsme do muzea, abychom se poučili o kultuře, která sem dorazila přibližně před tisíci lety. Nebyla pro nás neznámá. Už jsme se sní setkali na Novém Zélandu, kam přijeli Maorové. Je zajímavé, že Velikonoční ostrov uprostřed ničeho, byl lidmi z Polynésie osídlen dříve nežli Nový Zéland. Cestou do muzea jsme se trošku ztratili, ale díky tomu jsme našli obrovské fíkovníky. 

Před muzeem bylo první krásné historické místo Tahai. Skládalo se z ahu (podstavce) a čtyřech moai. Kousek vedle byla další. Nezdrželi jsme se dlouho a šli jsme nasávat informace. Zaujalo nás, jak byly některé artefakty podobné těm Maorským. Měli stejnou zálibu v umělecké zpracování dřeva. Nejlepší mořeplavci své doby na ostrovy přivezli svoji obživu. Byly jimi banánovníky, taro, yamy, cukrová třtina nebo kuřata. Někteří tvrdí, že si dopluli i pro sladké brambory do Jižní Ameriky. Bohužel s sebou přivezli i krysy. Původní obyvatelé byli hlavně zemědělci, čímž začali přetvářet místní ekosystém. Okolo Velikonočního ostrova nejsou korálové útesy, které by zásobovaly obyvatele jednoduše získatelnou potravou. Samozřejmě lovili jak u pobřeží, tak na otevřeném moři například delfíny. 

Nepřivezli si jen zdroje obživy, ale i kulturu. Stavění soch znali z rodné Polynésie, kde se také sochy dochovaly. Je pravdou, že tady to s rozměry soch přehnali, a proto jsou tak známé. Sochy moai byly stvořeny na počest předků, náčelníků nebo jiných důležitých osobností. Sochy v sobě uchovávaly magickou duchovní podstatu zvanou „mana“. Některé sochy mají červený klobouk. Ten prý symbolizuje účes místních. Je důležitý, protože duchovní síla „mana“ se nacházela ve vlasech.

Začali jsme se nořit do problematiky onoho místa. Hlavně nás zajímalo, proč zde zkolaboval ekosystém a na něj navázaná lidská kultura. Lidé sem přijeli okolo roku tisíc a začali si přizpůsobovat místní, lesem pokrytý ostrov. Ostrov byl porostlý hlavně místní palmou, která byla výtečná na kánoe i stavbu obydlí. Bohužel její životní cyklus byl její zkázou. Plodila až po padesáti letech, jako její příbuzná z Chile. Po jejím vykácení asi okolo roku 1400 se omezila schopnost mořeplavby místních. Někteří tvrdí, že uvízli na svém vlastním ostrově.

Sochy moai se stavěly hlavně do poloviny 16. století. Co se poté stalo nikdo neví. Jisté je, že po roce 1650 už les neexistoval. Předtím zde rostlo 23 druhů dřevin a žilo zde 6 druhů suchozemských ptáků a obrovské populace mořských ptáků, jež se skládaly z 30 druhů. Přežilo jen pár keříků a několik mořských ptáků s koloniemi na skalnatých ostrůvcích okolo ostrova.

Většina vědců se shoduje vtom, že destrukce ekosystému byla paralelní s nárůstem populace a jeho rozvojem. S přispěním krys, které zamezovaly opětovnému zalesnění. Na ostrově žilo okolo 15 000 lidí. Místní se radši přiklánění k teorii, že nastala změna klimatu. Díky období sucha vymřel les a nastala destrukce kultury. Třeba to bylo obojí, kdo ví. Z mého pohledu „Jak se poučit z historie“ je to jedno. Lidstvo nyní dělá oboje dvě věci najednou. Kam to povede, je otázka toho, jestli jste optimista nebo pesimista.

Lidé se snažili přežít, proto nastal prudký úbytek mořských ptáků, kteří zúrodňovali guanem ostrov. Bez lesů nastala eroze, což určitě zemědělství neprospělo. Po této katastrofě nastal úbytek obyvatelstva přibližně na 1/10. Lidé museli bojovat o zdroje. Což je známo z vykopávek i z ústní tradice. V muzeu jsme našli sošky, které odkazovaly na nedostatek potravin.

Někteří tvrdí, že během válek lidé strhli sochy moai, aby zničili duchovní sílu „mana“ druhého kmene. Jiní zas tvrdí, že za to mohlo zemětřesení. Pravda bude asi někde uprostřed. Jisté je, že sochy na Velikonoce roku 1 722 stály. To byl ostrov objeven. Další expedice zaznamenaly některé sochy shozené. Roku 1 868 již žádná nestála. Bylo nám jasné, že všechny sochy, které uvidíme, byly zrekonstruovány a vysazeny zpět na podstavce v nedávné době.

Po tom, kdy místní přežili jednu katastrofu, přišla další. Běloši sem přivlekli nemoci, na které nebyla zdejší populace zvyklá. Následně přijeli otrokáři a polovinu obyvatel odvlekli do dolů v Peru. Roku 1877 zde přežívalo 111 obyvatel. Pak si ostrov zabralo Chile a pronajalo ostrov jako ovčí farmu. Mezi lety 1 903-1 953 zde bylo 60 000 ovcí. Podle toho také vypadá většina ostrova. Je to taková pastvina, kde sem tam vykukuje láva. Nyní na ostrově žije okolo 8 000 lidí a polovina se považuje za potomky původních obyvatel. Také se snaží ostrov zalesňovat.

Plni informací jsme vyrazili z muzea. Bohužel či bohudík jsme byli stále na ostrově opředeném záhadami. Je tu tolik nezodpovězených otázek. Přiblížili jsme se k sochám a viděli jejich betonové uložení na podstavci. Začala nám skládanka zapadat do sebe. Před ahu byl kamenný oblouk, za který jsme nemohli vstoupit. Tam už byla půda pro naše nohy moc posvátná. Okolo ahu se totiž pohřbívalo a také se zde dělaly obřady.

Prošli jsme okolo místního hřbitova, který překypoval květinami. Pokračovali jsme okolo pobřeží k jeskyni Ana Kai Tanata, kde byl vyobrazen posvátný pták pro kult Tangata manu, tedy kult ptačího muže.

Kousek jsme popošli a vyrazili na posvátnou stezku Sendero Te Ara o Te Ao, která vedla na nejposvátnější místo Rapa Nui. Do vesnice Orongo. Ještě před 150 lety ji místní využívali. Před námi se rozprostřela zahrada, v které využívali kamenné ohrady pro rostliny. Ty chránily rostliny před větrem a také pomáhaly zajišťovat více vláhy. Byla to jedna z adaptací zemědělství, po tom, kdy si vykáceli les.

Mysleli jsme, že vyběhneme na vrchol kráteru jedna dvě. Opak byl pravdou. Oba jsme se dost zapotili a vrchol byl stále daleko. Naštěstí jsme si mohli odpočinout v lese. Cítili jsme se jako v Austrálii, introdukované eukalypty intenzivně voněly. U vrcholu byly jen křoviny, díky kterým jsme se mohli rozhlédnout po celém ostrově.  

Mnohem hezčí byl pro nás výhled do nitra kráteru Rano kau. Uvnitř se nacházelo jediné místo na ostrově, kde přežilo něco z místního ekosystému. Byl to krásný pohled na rákosiny střídající se s vodní hladinou. Okolo nás létala hejna vážek. Spolu s mírným větříkem to bylo nádherné místo pro relaxaci.

Dorazili jsme do vesnice Orongo, kde se pořádal mezi lety 1760 až 1878 závod o ptačího muže. Muži museli seběhnout po skále a plavat k ostrůvku Motu Nui. Tam museli získat vejce rybáka černohřbetého (Onychoprion fuscatus). Kdo zvítězil tak na rok zajišťoval hojnost pro všechny na ostrově. Byla to taková společenská adaptace na zhroucení ekosystému. Poté co původních obyvatel mnoho nezbylo, opustili tuto tradici na naléhání misionářů.

Procházeli jsme se vesnicí a obdivovali kamenná obydlí. Měla tak malinkaté vchody, že bylo těžké si představit jejich využívání. Vesnice byla obývána jen rituálně, takže se tu neodehrával každodenní život. Na kraji vesnice zafoukal vítr a sebral Laděnce kšiltovku. Odlétla na střechu jednoho z baráčků. Rychle jsem přeskočil zábradlí a doufal jsem, že střecha vydrží. Naštěstí byla dobře postavená. Sice mě zahlédli jedni turisté, jak šplhám na památku, ale nepráskli mě. Stejně to všechno byly zrekonstruované kamenné chatrče. Byly totiž poničené, jak zubem času, tak i zloději, kteří odnesli kresby z domů. Největší lup měli na svědomí Britové. Ve vesnici byla socha moai zvaná Hoa Hakananai'a. Byla naprosto výjimečná. Vytvořili jí z tvrdé horniny a pokryli jí záda posvátnými ornamenty. Odvezli jí odtud v roce 1868. Nyní si můžete tento čtyř tunový lup prohlédnout v Britském muzeu v Londýně.

Na vrcholu kráteru jsme se opět rozhlédli po ostrově. Koukli jsme se na sebe a usmáli jsme se. Ani jeden z nás, nechtěl v tohle vedru, objet celý ostrov na kole. Sešli jsme do vesnice a zařídili jsme si půjčení auta na příští den. Když jsme šli do hostelu, zastavili jsme se u přístavu. Jedni turisté kukali z mola do moře. Hned jsme za nimi šli a zkontrolovali co pozorují. Byly tam mořské želvy. Dávaly si zrovna večeři. Rozhodli jsme se, že je budeme pozorovat každý den. K večeru jsme se šli osvěžit do moře. Tentokrát byly velké vlny, a tak to byla větší sranda. Dali jsme si večeři a Laděnka šla spát. Já jsem ještě šel do centra na náměstí. To bylo jediné místo, kde byl velmi pomalý internet zadarmo. 

22. 12. 2019