Sochy Moai

Ráno jsme se vydali pro auto. Schytali jsme příjemnou paní, která netušila, ani kde jsou klíčky od auta. Po dvaceti minutách neúspěšného hledání nám nakonec dala jiné auto, od kterého klíčky našla. Vydali jsme se na cestu v malinkém Suzuki Jimny. Po prvních retardérech nám bylo jasné, že to nebude moc pohodlná jízda. Což nám bylo zatím jedno, ale čekal nás měsíc a půl v Patagonii v podobně malinkatém autíčku. Jeli jsme podél letiště k Ahu Vinapu. Nebylo okázalé jako jiná místa, ale mohli jsme si zde prohlédnout dvě diametrálně rozdílné ahu. Jedna byla naskládaná ledabyle a druhá byla naprosto precizní. Náš domácí nám řekl o českém inženýrovy, který tu dělal výzkum transportu soch moai. Pan Pavel Pavel mu řekl, že je to podobné, jako jsou stavby v Peru. Možná je to další vodítko k tomu, že místní navštívili Jižní Ameriku před Kolumbem. Opravdu je řemeslné provedení zdi ahu (podstavce) podobné jako v Inckému komplexu Sacsayhuamán. Prošli jsme okolo poházených kusů moai a jeli dál.

Zastavili jsme u Vaihu, kde byla vybudována replika kousku vesnice. Banánovníky byly chráněny metrovou ohradou z kamene. Tady se jim to určitě hodilo. Nic je neochránilo před větrem přicházejícího od moře. Kousek vedle byla menší ohrada pro menší rostliny. Měli to hezky vyřešené. Nejsem si však jistý, jak velký výnos měli na hektar. Ale určitě lepší než nic.

Vedle byl dům ze dřeva pokrytý suchou trávou nebo rákosím. Byla to taková desetimetrová nudle. Šli jsme k pobřeží, kde byl ahu se svrženými sochami moai. Všechny spadly obličejem k zemi. Tím samým směrem. To nevypadalo na zemětřesení. Některé z klobouků (Pukao) se skoulely několik desítek metrů od moai.

Další zastávkou byla Akahanga, což bylo další místo zkázy. Moai tentokrát spadly do různých směrů. Tyto sochy byly zvláštní. Měly tak ostré tvary. Jako by je někdo vytáhl z kamenolomu včera. Byla to nádherná práce.

Vydali jsme k místu, kde vznikly. Už z dálky se nám tajil dech. Z úbočí kopce vystupovaly desítky soch. Některé stály vzpřímeně, většina jejich těl byla pod povrchem země. Jiné ležely na trávě. Prošli jsme dalším vstupem a mířili jsme přímo k lomu Rano Raraku na úbočí kráteru. Rozměry některých soch byly obdivuhodné.

Když jsme přišli ke skále, tak jsme se zastavili a hleděli na obří sochu. Záda měla stále propojená se skálou. Nedokážeme si představit, že někdo chtěl přesunout takového obra. Měla 22 metrů a 270 tun. Vytvářeli čím dál větší sochy, až do zhroucení této tradice.

Když jsme přestali být hypnotizováni obří sochou, tak začali ze skal vystupovat desítky obličejů. Jedna započatá moai navazovala na druhou. Některé přestali tesat kvůli tvrdým inkluzím, které znemožňovaly vysochat požadovaný tvar. Je důležité si uvědomit, že i když bylo 17. století. Stále tu panovala doba kamenná. Veškeré sochy byly vytesány pomocí kamenných nástrojů. Zejména dláty a sekyrkami z toki, což je tvrdá čedičová hornina.

Procházeli jsme lomem a obdivovali roztroušené sochy. Některé byly více zapuštěné do podzemí jiné méně. Bylo to magické místo. V lomu Rano Raraku vytvořili přes 800 soch. 256 jich odtáhli a z toho 164 jich bylo postaveno na 50 ahu rozesetých po ostrově. Z toho je jasné, že jim vázla přeprava. Většina soch byla pouze vytesána a nikdy se nedostala na místo určení. Někteří mají teorii, že právě tohle byl důvod místní ekologické katastrofy. Protože k přepravě používali velké množství dřeva. Český rodák Pavel Pavel měl na přepravu soch jiný názor. Stačilo pár lan a sochu kymácivým pohybem „rozchodit“. Což se potvrdilo, jako jedna z možných variant. I v místní ústně předávané tradici se říká, že moai chodily. Ale jak tomu tady bývá, nic není jisté.

Vydali jsme se za sochu, kde všichni turisté ze zájezdů končí. Šplhali jsme se do útrob kráteru. Čekalo nás milé překvapení. V kráteru byly rákosiny a z vnitřního úbočí na nás shlížely další desítky soch.

Od lomu byl pěkný výhled. Viděli jsme u zátoky slavné Ahu Tongariki. Neváhali jsme a zamířili k nim. Zrekonstruovaných 15 soch shlíželo z ahu do vnitrozemí. Jako většina moai i tyto byly čelem ke svému klanu a dohlížely na něj. Pouze jedny moai jsou čelem k moři a ty dohlíží na mořeplavce.

Ahu Tongariki mělo nejvíce soch z celého ostrova. Nedivíme se tomu, lom byl jen kousek odtud, a ještě k tomu to bylo pěkně z kopečka. Procházeli jsme okolo a od průvodce jsme zaslechli, že byly znovu postaveny hned několikrát. Kvůli zemětřesení a tsunami. Když jsme procházeli za ahu, tak jsme koukali, jak ledabyle je podstavec postaven. Opravdu to bylo něco diametrálně jiného nežli Ahu Vinapu. 

Přejeli jsme okolo vulkánu Poike a vydali jsme se k severnímu pobřeží. Proti nám vyjížděl kopec cyklista. Jeho uřícený obličej dlouho nezapomeneme. Byli jsme moc rádi, že si vezeme zadek v autě. Zajeli jsme k pobřeží, kde nás okouzlila tyrkysová hladina oceánu.

Kousek odtud byl Pu‘ o Hiro, kámen s dírami. Asi by se to dalo nazvat jako místní píšťala. Kámen byl talisman rybářů. Na tomto místě a také kousek dál na místě Papa Vaka, jsme našli různá vyobrazení vyrytá do skal.

Někdy bylo docela složité rozpoznat ve skále vyrytého žraloka, tuňáka, chobotnici, kraba či želvu naštěstí nám informační tabule pomohly. Nebyli tu jenom mořští živočichové, také zde byly zobrazeny kánoe či rybářské háčky. 

V Te Pito Kura jsme obdivovali největší sochu moai, která byla dopravena na ahu. Byla vysoká 10 metrů a vážila neuvěřitelných 80 tun. Prý ji zde nechala postavit vdova svému manželovi.

U sochy je hladce zaoblený, magnetický kámen, který je nazýván Te Pito o Te Henua (Pupek světa). Podle legendy jej na ostrov přivezl první král Hotu Matu'a, který věřil, že se zde nalézá střed světa.

Nastal čas pro relaxaci vyrazili jsme na pláž Ovahe, která byla dobrá spíše na šnorchlování nežli na cachtání. Vydali jsme se tedy o kousek dál na nejkrásnější pláž Velikonočního ostrova. Pláž Anakena je důležitá i pro místní, jelikož je to místo, kde poprvé první král Hotu Matu'a vstoupil na břeh.

Laděnce pláž vyrazila dech a moc ráda na ní vzpomíná. Procházeli jsme pod palmami k Ahu Nau Nau. Když jsme se blížili, tak palmy vystřídal narůžovělý písek. Moai byly nádherné, a dokonce měly i červené Pukao.

Obešli jsme moai, které opět shlíželi do vnitrozemí. Kombinace oněch soch, písku, a korun palem byla pastva pro oči i duši. Jestli jsme měli někdy nějakou představu o ostrovním ráji v Pacifiku, tak tohle to jí vystihlo.

Sešli jsme k pláži plné lidí. Nedivili jsme se, že tu bylo narváno. Tohle místo bylo opravdu výjimečné. O to víc nás mrzelo, že jsme si zapomněli vzít plavky. Sundali jsme si boty a šli jsme se alespoň brouzdat. Voda byla akorát. Nedalo se tomu odolat. Atmosféra nás donutila vběhnout do vody ve spodním prádle. Leželi jsme na vodní hladině a nechávali jsme se unášet proudem. Okolo nás proplouvaly rybičky, a tak nás trošku mrzelo, že nemáme věci na šnorchlování. Stačil ale jeden pohled přes pláž a zapomněli jsme na to. Sochy moai byly zarámované zelenými korunami palem. Prostě nádhera. Dali jsme si v restauraci nejdražší kávu v našem životě a počkali jsme, až trochu oschneme.

Vyrazili jsme přes celý ostrov k lomu Puna Pau, který byl nad městem Hanga Roa. Ve zdejším kráteru se těžila vulkanická hornina červené barvy. Využívala se především na sochání klobouků Pukao. Odtud je kouleli po celém ostrově. Z kráteru se nám naskytl výhled na jediné obydlené městečko na ostrově. Poté co Chile převzalo nad ostrovem kontrolu, sestěhovalo všechny zbylé obyvatele sem. Nutno dodat, že se k nim moc pěkně nechovali.

Popojeli jsme k Ahu Akivi, které bylo daleko od pobřeží. Tyto moai jako jediné shlížely směrem na moře a dohlíželi na mořeplavce. Byly ve vysokých partiích ostrova, a tak měli nekonečný oceán jako na dlani. Jen nechápeme, jak sem nahoru dostali. Sochy také byly natočeny přímo k západu slunce.

Už jsme soch viděli za den až až. Proto jsme vyrazili do lávových jeskyní Ana Te Pahu. Překvapilo nás, že byly přístupné a hned jsme do nich vlezli. Jeskyně nebyly nikterak upraveny pro davy turistů, a proto tu skoro žádní nebyli. O to víc se nám procházka tunely líbila. Začínala u propadlého lávového tunelu, který dělal ochranu pro banánový háj. Jeskyně používali jako zásobárnu vody, ale také jako úkryt v dobách válek. V jeskyni se nacházelo i několik kamenných staveb. Pokračovali jsme dál tunely. Občas se strop propadl, což poskytovalo dostatek světla. Ke konci jsme už nic neviděli, a proto jsme se přidali k třem lidem s baterkou. Po půl kilometru jsme se dostali na konec tunelu. Byl tam půl metru široký otvor ve stropě. Vylezli jsme z jeskyně uprostřed lávového pole. Netušili jsme, že můžeme na Velikonočním ostrově zažít takováto dobrodružství.   

Dojeli jsme do města, natankovali a zasekli jsme se v zacpaném centru. Byla to hrůza. Odevzdali jsme autíčko a vyrazili do přístavu za želvami. Opět tam byly. Měli jsme tolik zážitků za jediný den, že už jsme chtěli akorát odpočívat a vše vstřebat. Museli jsme se přeci naladit na Vánoce.

23. 12. 2019