Ráno jsme vyrazili
brzo. Udělali jsme si ranní rozcvičku v podobě lanovky přes řeku. Popošli jsme
kousek podél řeky ke kempu La Junta. Odtud vedla stezka přímo nahoru k Cerro
Arcoiris. Ze začátku to šlo dobře. Z pěšinky se postupně staly schody z kořenů.
Les se měnil s nadmořskou výškou. Byly tu o poznání větší stromy nežli v údolí.
Sem se těžaři nedostali. Začali jsme se nořit do pradávného lesa, kolem nás
rostly obrovské cypřiše. Jedna z nich měla kůru tvrdou a byla menší,
Pilgerodendron uviferum.
Čímž jsme šplhali
výš, větší stromy tam byly. Absolutně jsme nechápali, jak stromy s průměrem kmenu několik metrů dokázaly na, tak příkrém svahu přežít. Narazili jsme na obrovský
strom s neuvěřitelně měkkou kůrou. Takovou jsem viděl jen jednou, a to u sekvojovce
obrovského (Sequoiadendron giganteum), ale ten přirozeně roste jen v
Severní Americe. Nakonec jsme zjistili, že je to jiný druh. Jedná se o
Fitzroyji cypřišovitou (Fitzroya cupressoides). Potkali jsme se s
největším stromem Jižní Ameriky. Dorůstá až do výšky 70 metrů a obvod kmene je
až pět metrů. Dokonce je to druhý nejstarší strom na světě. Nedaleko odtud
našli jeden, kterému bylo 3 625 let. Neuvěřitelné setkání.
Tohle údolí se
často přirovnává k Yosemitskému národnímu parku v USA. Pokud někdo touží vidět
tuhle oblast předtím, než se zní stane hromadná turistická atrakce, měl by
vyrazit co nejdřív. Může se to tu velice rychle změnit, jelikož údolí je v
soukromých rukou a není tu státní rezervace. Naštěstí je místo součástí
obrovské rezervace Bosques Templados Lluviosos de los Andes Australes o rozloze 2 169
kilometrů čtverečních, která byla založena v roce 2 007 pod záštitou
Unesco.
Šplhali jsme výše a začala se
objevovat první lana. Naštěstí byl všude les. To se ale za nedlouho změnilo.
Před námi byla velká žulová plotna. Zavěsili jsme se na lano a krok za krokem,
jsme se posouvali. Pod námi bylo dvacet metrů příkré hladké skály a poté útes.
Dolu to bylo několik set metrů. Raději jsme se dolu nedívali. Netušili jsme, že
je to jen lehká rozcvička. Naše mysl se s námi prala a nechtěla akceptovat míru
rizika. Přesto jsme šli dál. Další lano. Ze skalního výchozu tekla voda, lano
se dalo ždímat a skála hezky klouzala. Vylezli jsme patnáct metrů po sestavě
lan, z kterého jsme museli přelézt na kovové úchyty. Měly tvar kramlí a moc
pěkně se smekaly. Bylo to opět na přívětivém místě. Tentokrát byl rovnou
několika set metrový pád do prázdna. Adrenalin a rozum se nacházely uprostřed
bitvy. Když jsme podlezli výchoz, tak jsme měli chuť se vrátit. Potkali jsme
několik lidí, kteří se vraceli z vrcholu. Rozhodli jsme se, že je ještě moc
brzo, na to se vzdát. Jedno lano následovalo druhé, naštěstí tam bylo i pár
stromů, o které jsme se mohli zachytit. I tak to bylo náročné. Laděnka si
nedávala pozor a při lezení se nabodla na kořen. Rozrazila si koleno. Naštěstí
to krvácelo jenom trochu několik hodin, ale bylo to hluboké.
Před námi se rozkládala strmá žulová
plocha. Našli jsme začátek sestavy lan, která končila v nedohledu nad námi. Na
to jsme už moc staří. Jak půjdeme zpátky? Když se na lanech potkají dva lidi,
tak budeme úplně v prdeli. Radši jsme nepřemýšleli a lezli, dokud to šlo.
Tušili jsme, že odpoledne tu bude více lidí. Před námi byli dva, které jsme
dohnali. Slečna na tom byla o poznání hůř než mi. Byla rozklepaná, a trvalo jí
to mnohem déle nežli nám. Byl sem na moji horalku patřičně pyšný. Dávala to
oproti ní s přehledem. První lano bylo v pohodě, mělo tak dvacet metrů. Pak tam
byl vysoký schod, s kterým měla Lada problém. Málokdy si připadá, že má krátké
nohy. Bohužel na tomto místu je každý sám za sebe. Tady se nedá pomáhat jeden
druhému. Další lano ušlo, to mělo tak 15 metrů a místy se začínalo hezky třepit.
To poslední mělo 30 metrů a muselo se hodně ručkovat nahoru. Se slečnou přede mnou
se lano zhouplo a práskla sebou o skálu. Všechna lana byla nasáklá vodou a jak
člověk lezl vzhůru, tak mu voda zatékala pod tričko až k zadnici a pak po
nohou do bot. Konečně jsme měli to nejhorší za sebou. Další lana, která byla
mezi stromy nad propastmi, už jsme ani nepočítali. Otrkali jsme se a vylezli
jsme na vrchol. Byli jsme o kilometr výš. Měli jsme výhled na celé údolí. Sedli
jsme si a odpočívali.
Dohodli jsme se, že úplně na vrchol
nepůjdeme. To by bylo dalších několik hodin lezení, a ještě k tomu tam byl sníh.
Také se nám nezamlouvala myšlenka vidět a čekat na lidi, kteří zápasí s lany.
Chtěli jsme mít dostatek sil na cestu dolů. Kolem nás byla spousta ještěrek,
které se na první pohled jen vyhřívala na žulových deskách. Zanedlouho jsme
zjistili, že nás využívají jako návnadu. Jak jsme si sedli, přiletěli ovádi a
začali nám sát krev. Ještěrky se toho nebály. Přišli přímo k nám a kroužící či
sedící ovády chytaly.
Na vrcholu bylo plno pabuků
(Nothofagus). Ty jsme důvěrně znali z Nového Zélandu a Tasmánie. Když jsme se pokochali
strmými skalními stěnami, tak jsme vyrazili dolů. Jako vždy dolů to jde hůř než
nahoru. Jinak tomu nebylo ani tady. U slézání po lanech se vytvořila fronta.
Lidi chtěli nahoru a také dolů. Půl hodiny jsme stáli u strmých žulových desek,
než jsme se dostali na řadu. Opět se tam jeden člověk zhoupnul a praštil s
sebou o skálu. My jsme to zvládli bez pádu. Musím ale říct, že nám srdce bylo
jak zběsilé. Neměli jsme ani pomyšlení na to vytahovat foťák.
Došli jsme k převisu, kde kovové
úchyty navazovaly na lano. Dolů to bylo obtížnější. Laděnka trochu zazmatkovala
a zasekla se uprostřed. Uklouzla jí noha a místo na kovovém úchytu skončila na
římsičce, ještě, že se držela lana. Musela nějakým způsobem vylézt pár metrů
zpět na kovový úchyt, ale jak to všude klouzalo, tak se jí to nedařilo a začala
být nervózní. Jakmile byla zpět na úchytu a přelézala skalní výběžek, tak znova
uklouzla a rozplácla se o bahnitý strop. Povedlo se jí to až na počtvrté.
Slezla dolů zablácená a rozklepaná. Naštěstí už nás čekalo jen pár lan. Za
chvilku jsme byli v lese s pevnou půdou či kořeny pod nohama.
Cestou jsme opět obdivovali Fitzroyji cypřišovitou. Došli jsme do údolí a podívali
jsme se do hlavního kempu La Junta. Byli jsme moc rádi, že tu měli plno. Kemp
byl obehnaný několika ostnatými dráty. Byl to takový bytelnější a vyšší plot
pro dobytek. Trochu jak v koncentráku. Prý jim tam lidé chodili a neplatili.
Jsme přesečení, že to jde udělat i elegantněji. Odešli jsme k našemu krásnému
kempu. Naštěstí tam byl pár, který se nevěřícně koukal na lanovku. Vysvětlili
jsme jim, že je to jediná cesta do kempu a zapřáhli jsme je. Tahali moc pěkně.
My jsme jim to potom oplatili. Bylo to o moc jednoduší, když se tahalo ve vice
lidech. Opět jsme skočili do průzračné řeky a drkotali zuby. A tentokrát jsme měli
i publikum, které nás pozorovalo z lanovky. Bylo neuvěřitelné, že jsme
vyšplhali na taková monstra. Spokojení jsme šli spát.
29. 12. 2019
Žádné komentáře:
Okomentovat