Zima u Severního polárního kruhu

Nejdelší období roku bylo zase před námi. Nekonečná temná zima nás obklopila. Přinesla do fjordu sněhové bouře a zasypala město sněhem. Pro někoho je to hrozná představa, ale skrývá se v ní i krása.

Hory sněhu nadělají mnoho nepříjemností, ale díky němu není zimní období tak temné. I slabé světlo se odráží od světlého povrchu a projasňuje krátký zimní polární den. Jak místní říkají: „Počasí není špatné jen si se špatně oblékl“. Vzali jsme si proto sněžnice na nohy a vyrazili do údolí za město.

Bylo tam rušno. Na jedné straně údolí byl lyžařský areál, na druhé se proháněly desítky sněžných skútrů. Vyrazili jsme po jejich stopách. Šli jsme pomalinku do kopce. Rychle nám to totiž nešlo. Do údolí v zimních měsících sluneční paprsky vůbec nedorazí. Zde vládla mrazivá zima. Do plic se nám dostával až bolestně chladný vzduch. Dýchali jsme proto velice zlehka. Pomalinku jsme šli po sněhové nadílce. Na vrcholu kopce nás přivítaly sluneční paprsky, které nám dovolily zhluboka se nadechnout. Po pár kilometrech jsme byli nad městem, které se choulilo na konci fjordu.

Chvíle jako tato nám připomíná naše poprvé. Čas ubíhá až moc rychle, ale některé věci zub času jen tak nevymaže. Onen okamžik, kdy se před námi poprvé otevřel Eyjafjörður a my cítili spojení s tímto okouzlujícím místem. Již tři roky mu říkáme domov a stále nám jeho krása bere dech. Obzvláště v zimních měsících z fjordu čpí nespoutaná arktická esence, které jsme podlehli.

Většinu temných zimních dnů, a ještě temnějších nocí se nic zvláštního neděje. Den střídá noc. Sněhová bouře střídá klidný slunečný den. Ale někdy klidné vesmírné počasí vystřídá Sluneční bouře. Temnou oblohou prozáří první zelený pruh. Je klidný a nevýrazný. Pro mnoho turistů naprosté zklamání. Tohle člověk neočekává. Chce vidět ono barevné nebe, které je zachycené na mnohých fotografiích. Lidské oko ale není čočka fotoaparátu, který dlouhé sekundy sbírá každý foton z temné oblohy.

Jsou však dny, kdy se sluneční soustavou prožene pomyslný hurikán. Zelený pruh na temné obloze se začne vlnit a nabírat na síle. Zelená barva se zvýrazní. Polární záře sílí za horami na západě a mizí za pohořím na východě. Zpoza hor pulzuje energie, která se valí nad temnými vodami fjordu. Čím dál více se zelený pruh vlní, rozšiřuje se a dělí na další vlákna.

S intenzitou se mění barvy. Na okrajích nejzářivější polární záře se objevuje žlutá barva. Vlní se v rytmu zelené a září na noční obloze. Když má člověk opravdu štěstí přidá se fialová. Skoro celé nebe září a člověk neví, kam se má koukat dřív. Obloha se mění neuvěřitelně rychle. Na jedné straně polární záře pohasíná na druhé sílí. Když je přímo nad vámi tak vám připadá, že zelené paprsky padají přímo na vás. 

To jsou dny, na které se nezapomíná. Takové dny projasňují naši pouť životem. Který může být někdy až moc monotonií. Především za dlouhých arktických nocí.

1. 11. 2020 – 20.3. 2021

První výročí svatby

 

Čas utíkal velice rychle. Mnoho jsme toho nenacestovali, protože jsme se především zabývali naší vzdálenější budoucností. Hledali jsme cestičky, které by nás dovedly k vysněnému prvnímu bydlení. Jako vždy jsou důležité peníze, a tak jsme šetřili a vydělávali, jak to jen šlo. Ale jeden výlet, který stojí za zmínku jsme si přeci jenom udělali.

V práci jsem se dozvěděl o jedné celostátní akci. Lidé po celé zemi sbírali semínka břízy a poté je na určitých místech rozsévají. Neváhali jsme a také jsme se zúčastnili. Nasbírali jsme v místním lesíku dvě krabičky semínek. Bohužel na nás vydatně pršelo, a tak jsme museli semínka doma usušit. A jak jistě tušíte, břízová semínka byla po celé naší garážičce. Za pár týdnů jsme se vydali do jedné z pouští ve vnitrozemí. Shodou okolností byla kousek od jezera Mývatn.

Vyrazili jsme v nádherný podzimní den. Z druhé strany fjordu byl dech beroucí výhled na náš nový domov. Město Akureyri se choulilo na úpatí hor, které již byly pod sněhovou pokrývkou.

Jako vždy při cestě na východ jsme se zastavili u vodopádů Goðafoss. To je náš takový rituál. Cestou jsme si užívali výhledy na zasněžené vrcholky hor. Málokdy se nám stává, že je vidět tak daleko.

Okolo jezera Mývatn jsme jen prosvištěli a zabočili na silnici 87. Po chvilce jsme byli v pustině. Jen na úpatí kopců bylo trošku vegetace. Popojeli jsme kousek a zaparkovali uprostřed nehostinné krajiny. Vydali jsme se s plnými krabičkami vstříc rozhlehlému prostoru s minimem vegetace. Nejdříve jsme semínka dávali do půdy, ale po čase nás to unavilo. A tak jsme je i rozhazovali. Po hodině jsme měli krabičky prázdné. Popřáli jsme semínkům hodně štěstí a vyrazili jsme k jezeru.

Výhledy byly ten den opravdu úchvatné, dlouho jsme pozorovali třpytící se hladinu jezera a zasněžené vrcholky hor. Sjeli jsme k jezeru a vyrazili do Dimmuborgiru. Tam se vždy rádi vracíme. Lávové útvary nás opět uchvátily a probouzely naší fantazii. Byl to krásný den, kdy jsme i oslavili naše první výročí svatby.

1. 9. 2020 - 31. 10. 2020

Grímsey podruhé

Začátek léta byl již v plném pracovním nasazení. Lada si užívala práci v kavárně, která náležela ke knihovně a já jsem uklízel v hotelu. Netrvalo dlouho a také jsem si našel práci, která mě více naplňovala. Začal jsem pracovat v největší lesní školce na Islandu, která je i zahradnictvím. Pracovalo se venku, a tak jsem se pomalu ale jistě otužoval. Okolo mě byl les a nedaleko pastvina, kde se pásli koně. Bylo to pro mě mnohem příjemnější pracovní prostředí nežli v hotelu.

V létě jsme se rádi prošli po rozlehlém lese, který se nacházel v okolí mé nové práce. Samozřejmě les byl rozlehlý v rámci islandských poměrů. V Čechách by se spíše nazýval lesoparkem. Nicméně ze skalních výchozů, které se zde nacházely byl krásný výhled na celý fjord. Pod námi se rozrůstalo město Akureyri, které každým rokem ukusuje z nedalekých pastvin.

Les zde vystupuje do nadmořské výšky přes 300 metrů. Čímž je zřejmé, jak velký potenciál má znovuzalesnění Islandu. Bude jim to trvat alespoň jedno století. Také jsme se byli kouknout ve vedlejším údolí, kde se nachází druhý největší les na Islandu. Vzali jsme s sebou Nikolu a Filipa, které jsme potkali při příjezdu do našeho nového domova. Byla to příjemná procházka rozlehlým lesem na úpatí hor.

Jelikož bylo léto a sezóna papuchalků byla v plném proudu, neodpustili jsme si výlet za polární kruh. Nasedli jsme do lodě a mířili jsme na ostrov Grímsey. Vlny Severního ledového oceánu házely lodí zprava doleva, nahoru dolů. Snídaně se valily ven z útrob cestujících a pronikavý smrad se linul kajutou. Začalo mě to natahovat. Musel jsem vyběhnout ven na čerstvý vzduch a zhluboka dýchat. Ani mrazivý vzduch mi nevadil, spíš jsem ho uvítal. Třásl jsem se zimou, zatímco Laděnka spokojeně klimbala v kajutě. Náplast proti mořské nemoci jí tak omámila, že jí ani ten hrozný smrad nevadil. Jen občas ji ze spánku vytrhlo, jak další člověk začíná zvracet. Napočítala jich okolo 16. Málokdy se stává, že se těším na pevnou zem více nežli ona.

Konečně jsme dorazili. Jako zkušení cestovatelé na ostrově jsme si rozbalili stan u plaveckého bazénu a nalehko vyrazili proti proudu návštěvníků. Nejdříve jsme šli na jižní část ostrova, kde na nás bez ostychu útočili rybáci dlouhoocasí (Sterna paradisaea).

Samozřejmě útesy byly obsypané koloniemi papuchalků severních (Fratercula arctica). Bylo vidět, že se jim tu daří. Možná i proto, že zde nepřistávala jedna výletní loď za druhou. Tento rok měli svatý klid při hnízdění. Ale nejen oni. Je tu nepřeberné množství racků a několik druhů alek. Opět jsme viděli pospolu papuchalky a alky malé (Alca torda), jak se dělí o útes. Jen se nám zdálo, že jsou více plašší než při poslední návštěvě. Jakmile jsme se k nim přiblížili, tak rychle vzlétli.

Dorazili jsme do severní části a překročili severní polární kruh, který je zde znázorněn koulí. Ta se čas od času posune podle toho, jak se posouvá severní pól. Pomalu jsme vyrazili zpátky do malinké vesnice. Cesta lodí nás opravdu vyčerpala. Najedli jsme se a usnuli jsme s otevřeným stanem. Až v noci jsme zjistili, že moc větráme.

Ráno jsme ještě jednou šli za papuchalky a následně jsme čekali na loď. To Laděnka hned využila a obešla si místní dva obchůdky. Stačila chvilka a bylo vidět, že se zakoukala do krásného pleteného svetru. Vlna od polárního kruhu jí teď většinu roku zahřívá.

1. 6. 2020 – 31. 8. 2020

Jaro 2020

Chvilku nám trvalo, než jsme si opět přivykli na zimu. Nebylo to jednoduché, jak jsme čekali. Jelikož počasí ani vzdáleně nepřipomínalo jaro. Alespoň že už bylo nejtemnější období roku za námi. Mohli jsme si alespoň udělat krátké procházky v okolí našeho nového bydliště. Město Akureyri se nám moc líbilo, bohužel tu chcípl pes jako všude jinde na Světě. Bohužel se Covid nevyhnul ani místům v okolí polárního kruhu.

Měli jsme alespoň dvojité štěstí při příjezdu. Za prvé jsme našli klidné a levné bydlení v předělané garáži rodinného domu na okraji města. A za druhé jsme se v pronajímání vystřídali s Českým párem, který si našel něco většího. Nakonec se z onoho páru vyklubali úžasní lidé, se kterými velice rádi trávíme volný čas.

Jedna sněhová bouře následovala druhou a my jsme se rozhodli sepsat zážitky z líbánek. Neměli jsme totiž toho moc na práci. Všude se propouštělo a nové zaměstnance nikdo nepřijímal. Turistický ruch, ve kterém imigranti převážně pracují, byl v troskách.

Netrvalo dlouho a písečné pláže Galapág jsme vystřídali za procházky na sněžnicích. Pomalu jsme prozkoumávali okolí města. Nad městem se tyčil největší lyžařský areál na Islandu. Říkal jsem si, že bych mohl zkusit štěstí a pracovat tam, ale jako všude jinde bylo zavřeno kvůli pandemii. Hodně času a psychických sil nám zabírala komunikace s úřady na dálku. Jak rádi bychom je navštívili a vše osobně vyřešili. Ale bohužel se to táhlo dlouhou dobu a psal se jeden email za druhým.

Laděnka procházela centrem města a smutně pokukovalo do výloh zavřených obchodů. Náš společenský život se blížil bodu mrazu. Jen jsme jezdili na nákup a občas jsme se prošli po okolí. Také jsme občas sepsali nějakou tu žádost o práci. Ale hlavně jsme trávili alespoň osm hodin denně sepisováním našich zážitků. Jak se říká i špatná situace může být příležitostí k něčemu jinému. Také jsme se rozhodli pořádně začít s islandštinou. Našli jsme si paní učitelku, ke které jsme docházeli alespoň jednou týdně. Po malých krůčcích jsme začali pronikat do tajů tohoto jedinečného jazyka.

Dva měsíce uběhly jako voda. Restrikce se pomalu uvolňovaly a tráva začala vykukovat ze sněhové nadílky, která byla největší za poslední roky. Trvalo to však ještě další měsíc, než se první listnáče začaly zelenat. V tu dobu jsem konečně dopsal naše zážitky z cest po Jižní Americe a Laděnka připravila vše na vytisknutí další knížky. Jelikož jsme odložili několikrát cestu do Čech, tak dodělat poslední knížku jí trvalo až do prosince, ale to předbíhám. V tu dobu jsme oba nastoupili do práce do hotelu. Laděnka z něho bleskurychle přestoupila do práce v kavárně.

27. 2. 2020 - 31. 5. 2020