Jaro 2020

Chvilku nám trvalo, než jsme si opět přivykli na zimu. Nebylo to jednoduché, jak jsme čekali. Jelikož počasí ani vzdáleně nepřipomínalo jaro. Alespoň že už bylo nejtemnější období roku za námi. Mohli jsme si alespoň udělat krátké procházky v okolí našeho nového bydliště. Město Akureyri se nám moc líbilo, bohužel tu chcípl pes jako všude jinde na Světě. Bohužel se Covid nevyhnul ani místům v okolí polárního kruhu.

Měli jsme alespoň dvojité štěstí při příjezdu. Za prvé jsme našli klidné a levné bydlení v předělané garáži rodinného domu na okraji města. A za druhé jsme se v pronajímání vystřídali s Českým párem, který si našel něco většího. Nakonec se z onoho páru vyklubali úžasní lidé, se kterými velice rádi trávíme volný čas.

Jedna sněhová bouře následovala druhou a my jsme se rozhodli sepsat zážitky z líbánek. Neměli jsme totiž toho moc na práci. Všude se propouštělo a nové zaměstnance nikdo nepřijímal. Turistický ruch, ve kterém imigranti převážně pracují, byl v troskách.

Netrvalo dlouho a písečné pláže Galapág jsme vystřídali za procházky na sněžnicích. Pomalu jsme prozkoumávali okolí města. Nad městem se tyčil největší lyžařský areál na Islandu. Říkal jsem si, že bych mohl zkusit štěstí a pracovat tam, ale jako všude jinde bylo zavřeno kvůli pandemii. Hodně času a psychických sil nám zabírala komunikace s úřady na dálku. Jak rádi bychom je navštívili a vše osobně vyřešili. Ale bohužel se to táhlo dlouhou dobu a psal se jeden email za druhým.

Laděnka procházela centrem města a smutně pokukovalo do výloh zavřených obchodů. Náš společenský život se blížil bodu mrazu. Jen jsme jezdili na nákup a občas jsme se prošli po okolí. Také jsme občas sepsali nějakou tu žádost o práci. Ale hlavně jsme trávili alespoň osm hodin denně sepisováním našich zážitků. Jak se říká i špatná situace může být příležitostí k něčemu jinému. Také jsme se rozhodli pořádně začít s islandštinou. Našli jsme si paní učitelku, ke které jsme docházeli alespoň jednou týdně. Po malých krůčcích jsme začali pronikat do tajů tohoto jedinečného jazyka.

Dva měsíce uběhly jako voda. Restrikce se pomalu uvolňovaly a tráva začala vykukovat ze sněhové nadílky, která byla největší za poslední roky. Trvalo to však ještě další měsíc, než se první listnáče začaly zelenat. V tu dobu jsem konečně dopsal naše zážitky z cest po Jižní Americe a Laděnka připravila vše na vytisknutí další knížky. Jelikož jsme odložili několikrát cestu do Čech, tak dodělat poslední knížku jí trvalo až do prosince, ale to předbíhám. V tu dobu jsme oba nastoupili do práce do hotelu. Laděnka z něho bleskurychle přestoupila do práce v kavárně.

27. 2. 2020 - 31. 5. 2020