Ráno už akorát zbývalo nastoupit do taxíku. Naposled jsme se projeli po
tomto úžasném ostrově. Od vyprahlého pobřeží až k pastvinám pod vrcholem, kde
jsme opět zahlédli želvy sloní. Přes lesy na vrcholu až k severnímu vyprahlému
pobřeží. Nastoupili jsme na loď, která nás převezla na ostrov Baltra. Nasedli
jsme do autobusu a koukali do vyprahlé krajiny. Laděnka zahlédla prvního
suchozemského leguána (Conolophus subcristatus), který se schovával ve stínu
opuncie. Pak zahlédla dalšího. Já jsem neviděl ani jednoho z nich. Naštěstí
jsem také jednoho spatřil ve stínu opuncie. To už jsme byli skoro na letišti.
Byli jsme rádi, že se jim daří, když se jim dala druhá šance.
Na letišti jsme si dali naše poslední empanadas a užívali si teplíčko.
Naštěstí při odbavení neměli problém s tím, že máme těžší zavazadla, než bylo
povoleno. Docela jsme si oddechli. Laděnka si prošla krámky a za chvilku jsme
byli v letadle. Let do Guayaquil byl velice příjemný. Pouštěli jsme si filmy, a
tak nám cesta uběhla velice rychle. Na letišti jsme opět pozorovali zlaté
kapříky. Měli jsme dost času, protože jsme si nemuseli znova odbavovat
zavazadla. Každé poponášení krosen bylo velice nepohodlné. Měli jsme spálená
záda a hlavně ramena. Než nám letělo letadlo, tak jsme si pustili film. Laděnka
mě několikrát vyrušila s tím, že vyvolávají na letišti mé jméno. Odbyl sem jí,
že se jí to jen zdá. Nezdálo. Naštěstí to byla jen formalita. Potřebovali
doklady, protože jsme přestupovali do letadla jiné společnosti. V klidu se to
vyřešilo a nastoupili jsme na dlouhý let přímo do Madridu. Bylo to necelých
dvanáct hodin, i když jsme oblétávali nad Atlantikem nějakou bouři. Já jsem se
koukl na dva filmy a spal. Laděnce se usnout nedařilo, takže s ní v Madridu nebyla
skoro řeč.
Než jsme našli místo, kde se vyzvedávají zavazadla, tak jsme museli jít
hodně daleko. Dokonce jsme jeli i metrem. Nemuseli jsme vůbec spěchat. Na
zavazadla jsme čekali skoro hodinu. Protože pás byl naprosto přeplněný
zavazadly z jiných letů. Zlatá Jižní Amerika. Vzali jsme si taxi a
dorazili do hotelu. Chvilku jsme si odpočinuli a vyrazili do centra. Laděnce se
vůbec nechtělo, ale já jsem si chtěl dát pršut v centru. Patnáct minut od
hotelu bylo metro. Vlezli jsme do něj a chvilku se prali s automatem na lístky.
Měli to docela komplikovaně vymyšlené. Za půl hodiny jsme vylezli v centru a
hledali něco na zub. Zastavili jsme se u pěkného náměstí Plaza de la Provincia,
kde je krásná budova ministerstva zahraničí.
Výloha s několika velkými kusy sušeného masa nás neomylně přilákala.
Sedli jsme si a koukali, jak nám krájí jemné plátky této dobrůtky. V kombinaci
s místní bagetou to bylo naprosto vnikající.
Kousek
odtud jsme zašli na náměstí Plaza Mayor, které je obklopené krásným komplexem
budov. Dlouho jsme se nezdrželi a pokračovali v prozkoumávání města.
Nemohli jsme minout Mercado de San Miguel, který nás lákal svojí vůní už z
dálky. Na tržišti prodávali všechno možné. Opět jsme neodolali a koupili si
pršut do zásoby. Procházeli jsme se po čtvrti La latina a obdivovali nesčetné
kostely. Místní budovy se nám také líbily. Především všudypřítomné balkony.
Pomalu jsme se proplétali ulicemi a uzobávali pršut.
Když jsme dorazili ke katedrále Panny Marie Almudenské, tak už zapadalo
slunce. Poslední paprsky dopadaly na její věže a také na nedaleký královský
palác Mercado de San Miguel. Prošli jsme okolo nedalekých vykopávek a
procházeli čtvrtí Austrias. Párkrát jsme špatně zabočili, ale nakonec jsme
našli správný vlez do metra. Do hotelu jsme dorazili za tmy. V posteli jsme
uzobávali pršut a připravovali se na brzké vstávání.
Sotva jsme usnuli už nám zvonil budík. V půl čtvrté ráno jsme se
vyhrabali z postele a ve čtyři už jsme byli na letišti. Docela nás překvapilo,
jaká fronta tu byla v takovouto šílenou hodinu. Roušky tu nikdo neřešil.
Všichni se chovali jako by žádný virus neexistoval. Přistáli jsme na letišti Stansted
v Londýně, kde také nikdo neřešil korona virus. Jenom tu byly cedule pro ty,
kterým bylo špatně ať se nahlásí. Museli jsme se přesunout na letiště Luton,
odkud nám to letělo na Island. Chvilku jsme hledali, kde si koupit lístky na
autobus, ale jinak cesta proběhla rychle. Zato na letišti v Lutonu jsme se
hodně nudili, než jsme se mohli odbavit. Měli jsme čas pozorovat lidi kolem
nás. Každému druhému teklo z nosu a vypadali, že mají pořádnou chřipku.
Raději jsme zapluli do sedaček a nikam jsme po letišti nechodili a na nic
nešahali.
Let byl klidný, ale počasí na Islandu se nám moc nelíbilo. Bylo tu deset
pod nulou a všude byl led a sníh. Tady to na jaro opravdu nevypadalo. Oklepali
jsme se z čtyřiceti stupňového rozdílu oproti Galapágám a dorazili
do hotelu u letiště. Naházeli jsme věci do pokoje a šli zkontrolovat auto. Tři
měsíce na nás čekalo v místních mrazech. Byli jsme smíření, že nenastartuje.
Odhrnul jsem z auta slušnou sněhovou peřinu a zkoušel nastartovat. Několikrát
to zajímavě zakuckalo, ale nakonec se motor rozběhl. Zatančili jsme si vítězný
taneček a byli jsme šťastní, že nemusíme řešit žádné problémy hned po příletu
domů. Nechal jsem auto nastartované půl hodinky a pak dorazil za Laděnkou do
restaurace. Najedli jsme se a šli spát.
Ráno jsme totiž spěchali. Dali
jsme si snídaní a potom šla Laděnka vybalit nejteplejší oblečení, které jsme
měli s sebou. Já šel znovu odhrabávat sníh z auta. Přes noc vydatně sněžilo a k
tomu přicházela sněhová bouře, které jsme potřebovali uniknout. Naštěstí auto
znovu nastartovalo, ale chvilku mu to trvalo, než se rozhýbalo. Rychle jsme
vyrazili a ujížděli na sever. Přesto nás bouře zastihla. Z hlavního města jsme
toho moc neviděli. Naštěstí když jsme projeli podmořským tunelem, tak se počasí
trochu zlepšilo. Jeli jsme zasněženou krajinou až do Akureyri. V blízkosti
severní metropole začalo sněhu rapidně přibývat. Všude byly vysoké závěje.
Říkali jsme si, že tady jaro ještě dlouho nebude. Ještě, že jsme si léta užili
dostatečně. Několik týdnů po příjezdu, se zavřely hranice. Byli jsme moc rádi,
že jsme si užili cestování ještě před krizí. A také že jsme se nenakazili,
protože korona virus už musel být v plném proudu jak v Madridu, tak i v
Londýně. Proto jsme se moc nerozmýšleli a naordinovali si dvoutýdenní
dobrovolnou karanténu, jen pro jistotu. Během ní jsme vzpomínali, jaké jsme
měli krásné tříměsíční líbánky a vraceli se k mnohým okamžikům
nezapomenutelného putování po Jižní Americe.
24. 2. - 26. 2. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat