Byla ještě tma a my vyráželi do přístavu. Na spálených zádech se nám
houpaly těžké krosny. Když jsme šli okolo přístavu, viděli jsme rybáře, jak
kuchají čerstvý úlovek. Bylo kolem nich hodně rušno. Na zbytcích ryb se chtěli
přiživit lachtani, fregatky i pelikáni. Bohužel jsme spěchali do hlavního
přístavu. Tam nám oznámili, že naše loď vyplouvá až za hodinu a půl. Rozhodli
jsme se, že se ještě vrátíme do malého přístavu k rybářům. Udělali jsme dobře.
Byla to báječná podívaná.
Fregatky létaly kolem a snažily se do svých zahnutých zobáků ukořistit
nějaký zbytek. Dokonce se nebály krást z tlam lachtanů či leguánů. Na pelikány
neměly. K čemukoliv se dostal pelikán, tak to zhltnul během sekundy. Některé
fregatky už byly najedené a jen posedávaly okolo. Většinou tu byly samice. Měli
jsme však štěstí, že jsme zahlédli i jednoho samečka. Pozvolně nafukoval své
nádherné červené vole. To jsem chtěl vidět. Ani jsme kvůli tomu nemuseli na
výlet za 400 dolarů.
Rybáři si dávali stanou skelety ryb. Asi je na něco chtěli použít.
Lachtan s nimi měl ovšem jiné plány. Věděl, že to nemá dělat. Hned jak jeden
ukradl, tak se vhrnul do moře. Rybář za ním stačil jen naštvaně vyběhnout.
Přešli jsme přímo k rybářům, kde stály tři nenažrané popelnice vedle
sebe. Bylo neuvěřitelné, jak velké kosti dokázali pelikáni spořádat. Velké kůže
ryb, s kterými měl stokilový lachtan problém, sezobli jak malinu. Hned několik
turistů na ně civělo s otevřenou pusou. Včetně nás. Bavilo nás, jak před každým
soustem natěšeně vrtěli zadkem. Vypadalo to stejně, jako když pejsek vrtí
ocáskem.
Samozřejmě tam byli i lachtani, ti nesměli chybět. Jeden přišel půl
metru ode mě. Koukali jsme si do očí a pak si mi lehl k nohám. Já bych tam
dokázal být celý den. Laděnka už obdivovala nedaleké stromy. Někteří tvrdí, že
jsou to nejkrásnější stromy na světě. Bohužel Delonix regia je původem z Madagaskaru. Došli jsme
zpátky k přístavu, kde bylo hodně rušno. Zařadili jsme se do fronty a čekali na
další prohledávání batohů. Jeli jsme totiž na ostrov, který je méně ovlivněný
lidmi a nepůvodními druhy. Když nás prohledali, tak jsme se museli dostat na
naši loď. Nastoupili jsme do vratkého vodního taxi, které nás vzalo k větší
lodi. Bohužel jsme zjistili, že náš kapitán je šílenec. Rychlý člun neustále
skákal na vlnách. Prvních pár minut to byla sranda i pro mě. Po půl hodině mě
to už štvalo. A po dvou hodinách mě už bolela záda z neustálých nárazů. Někdy
jsme letěli několik metrů. Není se proto čemu divit, že Laděnka
byla celá zelená a křečovitě mi svírala ruku. Byla statečná, ale nakonec to
nevydržela. Pět minut před přístavem se poblinkala.
Ostrov Isabela, byl na první pohled nádherný. Molo vedle nás bylo
obsypané lachtany. Musel jsem se však starat o Laděnku, která byla ráda, že
dýchá. Zaplatil jsem, proto vstup na ostrov a čekal až se jí udělá dobře.
Vyrazili jsme do města a ubytovali jsme se. Oba jsme po přesunu zkolabovali na
několik hodin. Byli jsme líní, a tak jsme si ani nevařili. Zašli jsme si do
restaurace na mořské plody. Kupodivu nám chutnaly. To bylo asi poprvé, kdy nám
je někdo připravil poživatelným způsobem. Odpoledne jsme strávili na pláži pod
palmami. Mnoho jsme toho nenaplavali, ani jsme nešli šnorchlovat. Byl to
odpočinkový den. Proto jsme si ještě zašli na večeři a pozorovali místní
oslavy. Konečně jsme zjistili, co tu slaví. Oslavovali 47 let od vzniku
provincie Galapágy, díky které mají více autonomie.
18. 2. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat