Ráno jsme prošli městem až k přístavu. Vzali jsme si vodní taxi, které
nás vzalo k protější část úžiny. Popošli jsme k nedaleké pláži Los Alemanes. Ta
nás okázale přivítala. Z mangrovů vyplulo hejno maranů tichomořských
(Rhinoptera steindachneri). Místní pláž měla jen jednu chybu. Nedalo se tu
schovat před sluníčkem, což naše spálená pokožka potřebovala. Vlezli jsme do vody
a užívali si příjemnou teplotu moře. Okolo nás plavalo hodně rybiček a já jsme
se těšil, až si vezmu vybavení na šnorchlování. Na pláži byl jeden kousek
mangrovů, pod kterými se dalo skrýt před sluncem. Bohužel byl obsazený. Jak
jsem spatřil, že studenti odcházejí, tak jsem místo zabral. Hned mi bylo jasné,
že tady strávíme celé odpoledne.
Vzali jsme si šnorchly a pozorovali život pod hladinou. Nebyly tu jen
malé rybky. Kameny pokryté řasami okusovaly papouščí ryby, které měly přes půl
metru. Trochu dál od pobřeží bylo plno mořských ježků, takže jsme si museli
dávat pozor kam šlapeme. Přemýšlel jsem, že si koupíme boty do vody, ale byly
tu strašně předražené. Občas jsem zahlédl i cosi podobné korálu, ale bylo jich
tu strašně málo. Jelikož byl odliv, tak jsme proplavávali jen několik
centimetrů nad útesy. Měli jsme místní ekosystém jako na dlani. Viditelnost
sice nebyla nejlepší, ale na takovouto vzdálenost to bohatě stačilo. Laděnka
byla ze šnorchlování nadšená. Bylo tu opravdu živo. Střídavě jsme se schovávali
pod mangrovy, cachtali nebo jsme šnorchlovali. Jednou při cachtání těsně okolo
nás proplulo hejno maranů tichomořských. Každý den na tomto souostroví byl pro
nás nezapomenutelným zážitkem.
Ještě jsme chtěli vidět jedno místo. Vzali jsme věci a vyrazili.
Nejdříve jsme narazili na mělké jezero, kde těžili sůl. Následoval zdejší suchý
les, který nás přivedl k průrvě Las Grietas. Byla zde spousta lidí. Každý si
chtěl vychutnat zdejší průzračné vody. Zdejší voda byla o dost studenější než
moře. Sluníčka sem moc nedopadalo. Jen v pravé poledne. Po chvilce plavání byla
Laděnce zima a šla na břeh. Já jsem si ještě vzal věci na šnorchlování a
prohledával jsem hlubinu. Na dno nebylo vidět, přitom viditelnost byla naprosto
úžasná. Našel jsem tu skoro metrové papouščí ryby. Doteď nechápu, kde se tam
vzaly. Průrva byla sice z části napájená mořem a z části z pevniny, ale neviděl
jsem žádnou možnost, kudy by tam takové velké ryby mohly připlout. Asi tam žily
už od mala.
Vyrazili jsme ještě na vyhlídku, odkud jsme měli výhled na město. Skoro
ani nebylo poznat, že tam nějaké je. Okolo pobřeží byla spousta mangrovových
lesů, které se jako jediné pořádně zelenaly. Bylo příjemné vidět, že i kousíček
od největšího města na Galapágách, jsou tyto lesy v dobré kondici.
Vrátili jsme se do hostelu a dali si sprchu. Vzali jsme počítač a sedli
jsme si do restaurace. Po mnoha dnech bez internetu, jsme zjistili, že nám
vyšlo ubytování na Islandu. Byli jsme šťastní, že se máme kam vrátit. Laděnka
si na to dala piňakoládu a já pivečko. Ve městě to žilo, pořádaly se tu různé
akce. Lidé tančili a zpívali. Kousek vedle řezbáři vytvářeli umělecká díla
motorovou pilou. Zašli jsme si na večeři do ulice s čerstvými rybičkami. Objednali
jsme si steak z místního tuňáka velkookého (Thunnus obesus). Laděnka se oblizovala až za ušima. Bylo
to o dost hutnější masíčko než včerejší škorpióní ryba. V hostelu jsme ještě
museli zabalit krosny, protože jsme se brzy ráno přesouvali. Vůbec se nám do
toho nechtělo.
17. 2. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat