Byl příjemný pocit vstávat u jezera v horách, které je součástí národního parku Nahuel Haupi.
Rovinatých pamp jsme již měli dost. Počasí nám přálo. Měli jsme hezké výhledy
přes jezero. Dojeli jsme do města San Carlos de Bariloche. Naštěstí jsme hned
našli info centrum, kde nám zodpověděli všechny naše otázky. Dlouho jsme se
procházeli po městě, než jsme našli otevřený nějaký obchod. Dali jsme si po
dlouhé době výbornou kávu a koláček. Atmosféra ve městě nás moc nenadchla. Bylo
pěkné, ale takové sterilní. Jelikož se tu usadili převážně Němci, tak to tu
vypadalo spíše jak v Bavorsku.
Zdejší na krátko zastřižené a zavlažované trávníky si
vyhlédl ibis šedokřídlý (Theristicus melanopis), který si hledal potravu.
Dojeli jsme k benzínce a rozhodovali se co dál. Mraky během dopoledne zahalily
hory. Měli jsme v plánu, se jet kouknout na ledovcový splaz u hory Cerro
Tronador. Ale došlo nám, že bychom toho mnoho neviděli. Řekli jsme si, že jsme
už viděli ledovců dost. Vyrazili jsme na sever okolo jezera Nahuel Huapi. Cesta
byla plná serpentin a turistů. Ti si vychutnávali jízdu mezi horami ve valdiviansném
lese. Jet v koloně nás ubíjelo. Dělali jsme si proto časté zastávky.
Přemýšleli
jsme, jak to že je tu tolik lidí. Je to jedno z mála míst na argentinské
straně, kde jsou hory, jezera a lesy. Na straně Chile by takováto krajina
nestála ani za zastávku. Přitom tady byly nekonečné proudy turistů. Na
výhledech u jezera se lidé mohli vyfotit třeba s bernardýnem a jinými kýči.
Na jedné zastávce v horách jsme narazili na psa
horského (Lycalopex culpaeus), který zmateně pozoroval jedno auto za
druhý. Během chvíle se na silici zastavila kupa aut. Turisté vyběhli proti
zmatenému zvířeti, a to se dalo na úprk. Po mnoha hodinách v koloně jsme
dorazili do města San Martín de los Andes.
Nacházelo se na břehu jezera v hlubokém údolí. Byla to taková vstupní brána
mezi pampu a pohořím And. Když se nám podařilo zaparkovat, tak jsme se šli
projít do centra.
Chvilku
jsme odpočívali a poté naposled vyrazili do travnatých plání. Po pár desítkách
kilometrů jsme zabočili na vedlejší silnici, která nás vedla k hranicím s
Chile. Před námi se tyčil obrovský vulkán Lanín.
Postupně jsme se k němu přibližovali, až jsme byli na dosah. Konečně jsme
spatřili důvod naší pouti do národního parku Lanín. Před námi byly první
blahočety chilské (Araucaria araucana). Hned jsme u prvních zastavili a
šli si je prohlédnout. Jsou to nádherné prastaré stromy. Před pár dny jsme
obdivovali 150 milionů let starý zkamenělý les těchto stromů. Je neuvěřitelné,
jak jsou některé druhy dokonale adaptované. Vůbec se nemusí během miliónů let
měnit.
Dojeli jsme do národního parku Lanín, kde nám o nich
povědí více. Laděnka byla už hodně unavená. Jeli jsme tedy do kempu. Byl jsem
naprosto ohromen, že můžeme pod těmito chráněnými skvosty stanovat. Bylo to pro
mě jedno z nejkrásnějších kempování. V kempu jsme měli i několik mladých lidí,
kteří byli převlečení do srandovních kostýmů a hráli na středověké nástroje.
Byli to takoví bardi.
6. 2.
2020
Žádné komentáře:
Okomentovat