Ráno už na nás čekal taxík, který jsme si včera zařídili. Vyrazili jsme
do vnitrozemí. Nejdříve jsme projeli suchou částí až do zemědělské oblasti.
Opět jsme v této nejvlhčí části zahlédli želvy, které se pásly společně s krávami.
Na vrcholu ostrova jsme zastavili. Hned vedle silnice jsme měli první zastávku.
Okolo nás se rozkládal prapodivný les a před námi byla propast.
Los Gemelos vznikly díky zchladnutí magmatu, které vytvořilo dutiny. Ty
se postupem času staly nestabilní. Zhroutily se a vytvořili tyto krásné propasti.
Pokračovali jsme dál. Všude okolo byly kapradiny a stromy (Scalesia
pedunculata). Byly pokryté dlouhými hustými lišejníky. Takovou tmavou barvu
jsme ještě neviděli.
Pokračovali jsme k další propasti. Ta byla ještě větší nežli ta první,
ale nebyla tak hluboká. Šli jsme po hraně kráteru. Cestička pomalu mizela a my
jsme se ocitali v krásném vlhkém lese na hraně propasti. Cítili jsme, jak
vlhkost proudí z kráteru přes hranu. V tom jsme uviděli na stromě epifyt. Byly
to nějaké broméliovité rostliny. Škoda že nekvetly. Vyrazili jsme zpátky k autu
skrz nádherný les. Ptáčkové nám k tomu zpívali a my si užívali každý metr.
Stromů či keřů rodu Scalesia je na Galapágách asi patnáct. Ty, které
rostou na nejvlhčích místech mají jedno společné. Lidé je ve dvacátém století
skoro všechny vykáceli. Nahradili je pastvinami, cukrovou třtinou, banánovníky
a jinými rostlinami. Míst kde se dá něco pěstovat, je na Galapágách velice
málo. Nebylo obtížné tyto oblasti rychle vykácet.
Bohužel jsou tyto lesy domovem i želv sloních. Ty často migrují podle
ročního období. Z nížin do vyšších poloh, kde je více vegetace v suchém období.
Tomu ale brání ploty pro dobytek. Naštěstí jsme si všimly, že hodně plotů má
první drát výš, než je obvyklé, proto menší želvy bez problému projdou. Tady na
ostrově Santa Cruz zbylo jen pár procent původní rozlohy velkého lesa. Tu ještě
trápí zavlečení živočichové, a hlavně rostliny jako jsou ostružiny.
Vydali jsme se na další místo. Odbočili jsme z hlavní silnice a hned
okolo nás procházela jedna malá želva vedle druhé. Zastavili jsme u Rancho El
Manzanillo. Je to taková farma přeměněná pro turisty. Nejdříve jsme zaplatili a
pak jsme vklouzli do holínek. Jako první jsme vlezli do malého lávového tunelu.
Docela nás zklamal. To jsem ale nevěděli, že je za ním hned další. Ten nás
nadchl. Bylo zde krásně vidět kudy tekl proud lávy. Dokonce měl dvě patra, to
jsme viděli poprvé. Také se nám líbilo, jaké měl hladké stěny. Jako by láva ztuhla
v pohybu před chvílí.
Vylezli jsme z tunelu u jezírka. Uprostřed se rochnila obrovská želva,
která si svoji koupel patřičně užívala. Měla ji totiž bublinkovou. Kousek od
želvy, která prděla do vody, byla další. Ta si vychutnávala místní vegetaci.
Našli jsme tu i jednu menší. Ta z naší přítomnosti nadšená nebyla. Stáhla se
pod krunýř a začala syčet. Želvy byly všude. Z vysoké trávy jim čouhal jen
vrchol krunýře. Jiné odpočívaly pod stromem.
Došli jsme po cestičce k jedné, která byla již hodně stará. Jen ležela
uprostřed cesty a ani se nehnula. Laděnka si dva metry od ní přidřepla. Koukali
se vzájemně na sebe. Želva sloní (Chelonoidis porteri) měla jemnou kůži kolem
krku, ale nohy měla opancéřované. Zrohovatělá kůže vyvářela velké šupiny, které
jí chránili před poraněním. Myslím, že si Laděnka bude tuto chvíli dlouho
pamatovat.
Došli jsme k jedné, která byla hodně aktivní. Dokonce bychom mohli
říct, že nebyla pomalá. Razila si to skrz trávu velice rychle. Jen jí
zpomalovaly kameny, které musela obcházet. Když nějaký přelézala, tak krunýř
vydával hlasitý zvuk. Nedivili jsme se, že se velkým želvám na farmě libí. Měly
tu dost prostoru a nemusely se prodírat vegetací. Dokonce tu měly cestičky po
lidech. Zarazilo nás, jak velký exkrement želva vytvořila. Staré exkrementy
vypadaly jako seno. Nebylo to absolutně strávené. Proto jsou želvy důležité pro
šíření semen zdejších rostlin.
Na závěr jsme si dali kávu a obdivovali krunýře želv. Laděnka
přemýšlela, že si koupí místní praženou kávu, ale nakonec jsme odešli bez ní.
Nastoupili jsme do auta a vyrazili. Museli jsme se cestou vyhýbat několika
želvám, které měly na silnici samozřejmě přednost. Jeli jsme dlouho krajinou
přetvořenou člověkem, než jsme dorazili do suší části ostrova. Zde by už
farmářům nic nevyrostlo. Vypadalo to tu dost mrtvě. Opět tu byly stromy
(Bursera graveolens), které měly na konci větví pár malinkých lístečků.
Dojeli jsme na parkoviště, odkud to byl ještě kus cesty pěšky na pláž
El Garrapatero. Hned jak jsme dorazili, tak jsme litovali, že musíme být za dvě
hodiny zase u auta. Laděnka obdivovala květy keře muyuyo (Cordia lutea). Já
jsem se soustředil více na oblohu.
Nad pláží létali nádherní ptáci. Pomalu plachtili nad mělkými vodami.
Podle jejich specifického zahnutí křídel, jsme již z dáli poznali, že jsou to
fregatky. Samci mají velké červené vole, které nafukují v době páření. Samice
místo toho mají zespodu bílý krk. Mě se líbila jejich zadní brka, měla zespodu
krásnou barvu. Neměli jsme ale tušení, jestli pozorujeme na fregatku vznešenou
(Fregata magnificens) nebo fregatku obecnou (Fregata minor).
Bylo nám vedro. Vrhli jsme se rychle do vody. Byla tu spousta rybiček,
což nám potvrzoval i pelikán, který nedaleko lovil. Netrvalo dlouho a pelikán
lítal kousek nad našimi hlavami. Z ničeho nic se vrhl vstříc hladině. Chytil
jí. S vyvalenými oči jsme pozorovali, jak záměrně loví kousek od koupajících se
lidí. Plác! Pár metrů od nás ulovil další rybu. Byl to neuvěřitelný zážitek. Po
tom, kdy jsme ho asi hodinu sledovali, jsme si šli pro šnorchly. Vyrazili jsme
na severní část, která byla plná skalisek. Hemžilo se to tam rybičkami všech
barev. Museli jsme si dát pozor, jelikož tam bylo dost ježků. Život nebyl jen
pod hladinou. Na útesech byli leguáni mořští. Občas kolem nás v klidu
proplouvali. Jednou jsem se snažil jednoho pozorovat zblízka. Stačilo mu
párkrát švihnout ocasem a byl fuč. Útesy se také hemžili krabi
světlonohými (Grapsus grapsus). Jak jsme se k nim přiblížili, hned
upalovali do svých skrýší. Na černé lávě se opravdu vyjímali.
Nastal čas na přesun do města. Dali jsme si sprchu a šli objevovat
centrum Puerto Ayora. Laděnka si užívala obchody a já rybářský přístav, kde se
to hemžilo životem. Rybáři zrovna vykládali svůj úlovek. Ulovili osm pěkných
tuňáků. Vedle nás po nich pošilhával roztomilý pelikán galapážský (Pelecanus
occidentalis urinator). Za to lachtan mořský (Zalophus wollebaeki) na to šel
chytřeji. Když byl rybář otočený zády, tak vyskočil z vody rovnou na loď.
Snažil se něco ukořistit, ale to už ho rybář zaháněl s plachtou v ruce. Snažil
se na loď vyskočit každou chvíli, ale to už byl na něj rybář připravený. Oháněl
se plachtou prakticky neustále. Hrozně jsme se u této groteskní situace
nasmáli. Škoda, že jsme neměli sebou kameru nebo foťák.
Zašli jsme si na večeři do ulice Charles Binford, která byla plná
restaurací s čerstvými mořskými plody. Sedli jsme si k dlouhé řadě stolů
uprostřed ulice. Číšník nám ukázal, jaké ryby ulovili. My jsme si jednu vybrali
a dali si jí na půl. Zvolili jsme si škorpióní rybu (Pontinus clemensi),
která měla jemné bílé masíčko. Já jsem si ji dal na grilu a Laděnka na
kokosovém mléku. Zapili jsme to pivečkem a bylo nám moc dobře. Mělo to tu
úžasnou atmosféru. Spokojení jsme se odkolébali do hostelu.
16. 2. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat