První krůčky po Galapágách

Let do hlavního města Kolumbie probíhal dobře. Koukli jsme se na nového Terminátora a usnuli. Nad severní částí And začaly turbulence, takže jsme toho nakonec moc nenaspali. Na letišti v Bogotě jsme obdivovali živou stěnu imitující amazonský prales. Měli jsme jen dvě hodiny na přestup. Když jsme procházeli letištěm, tak se ze všech koutů linula vůně kávy. Ani jsme se nerozkoukali a už jsme byli zase v letadle. Mířili jsme do Ekvádoru. Koukal jsem z okénka na Andy, které byly porostlé zeleným příkrovem. Z letadla to vypadalo jako neprobádaná panenská krajina. Naplnilo mě to optimismem. Během chvilky jsme přistáli v Guayaquil, odkud se nejčastěji létá na Galapágy. Zažili jsme zde zatím nejpřísnější pravidla, uplatňující se v boji proti korona viru. Úředníci měli roušky, které se používají na stavbách a pracovali v gumových rukavicích. Všechny zahraniční turisty obsluhoval jeden člověk. Mnohým tekly nervy a hulákali na personál letiště.

Konečně jsme se dostali k zavazadlům. Vozíky na zavazadla byly na letišti zpoplatněné. Naštěstí pro cestující na Galapágy to neplatilo. I tak nás to vyvedlo z míry. Konečně jsme se mohli projít. Před letištěm byla jezírka plná zlatých kapříků. Koukali jsme, jak je děti krmí a krátili jsme si dlouhou chvíli. Dost času nám zabrala příprava na let na Galapágy. My a naše zavazadla musela prodělat speciální kontrolu, abychom nezavlekli nějaký nepůvodní druh na Galapágy. Nebo nepřivezli jednorázové plastové sáčky, které tam jsou zakázané. To nám vůbec nevadilo, jelikož jsme měli všechno v pořádku a je to nezbytné. Taková perla biodiverzity se musí chránit. Ale zjevně to něco stojí. Každým krokem blíže Galapágám jsme platili nějaké poplatky, kterým se nejde vyhnout. Proto se nám náš sen o levných baťůžkářských Galapágách začal rozpadat hned na začátku. Vyměnili jsme zbytek Argentinských peso v kurzu, za který by se nemusela stydět ani nejhorší směnárna v Praze. Pokračovali jsme dál do odletové haly. Na poslední chvíli jsme si uvědomili, že stojíme na letadlo do Limy. Naštěstí jsme to stihli. Konečně jsme vzlétli. Jelikož jsme letěli proti proudu času, tak jsme dorazili na ostrov Baltra ještě dopoledne. A jako bonus jsme se i hezky prospali.

Ocitli jsme se na zmodernizovaném vojenském letišti, které postavili USA za druhé světové války. Jako první jsme zaplatili každý 100 dolarů za vstup na Galapágy. Pak jsme šli na autobus. Vezl nás vyschlou krajinou. Roztroušené keře se nezelenaly. Jediné rostlině, které se tu zjevně dařilo byla stromová varianta opuncie (Opuntia echios). Podél cesty byla spousta základových desek po bývalých armádních budovách. Již byly rozpraskané a některé kaktusy či keře jimi prorůstaly. Pomalinku si to brala příroda zpět. Dorazili jsme k úžině Itabaca, která oddělovala malinký ostrov Baltra od ostrova Santa Cruz. Než naházeli zavazadla na střechu lodi, tak jsme obdivovali nádhernou barvu mělkého moře. Občas nad námi prolétl nějaký opeřenec a už jsme museli nastupovat do lodi. Pluli jsme velice pomalu, aby nám mohli ulehčit od dalších dolarů, což Laděnka nekvitovala. Projížděli jsme okolo mangrovových porostů, jejichž kořeny byly při odlivu zcela nad hladinou. Když jsme dorazili na břeh, tak jsme si vyhlédli taxík, který nás vzal do města Puerto Ayora. Opět to stálo dost peněz, ale to jsme netušili, jak daleko jedeme. Tenhle ostrov byl velký. Pomalu jsme jeli k vrcholu ostrova. Čím víc jsme stoupali, tím byla vegetace šťavnatější. Na stromech vlálo plno lišejníků. Samotný vrchol byl naprosto odlišný od vyprahlého pobřeží. Už jsme se těšili, až se tudy projdeme. Na druhé straně pod vrcholem to vypadalo docela jinak. Lidé tu měli ploty, za nimiž byl dobytek. Okolo nás rostly i vysoké lesy. Tahle návětrná strana ostrova vypadala o moc přívětivěji pro život.

S Laděnkou jsme se vsadili o to, kdo uvidí první želvu. Za pár chvil jsem vyhrál. Jedna byla hned za plotem ve vysoké šťavnaté trávě. Vedle silnice vedla cyklostezka, po níž se svým tempem procházela další obří želva. Kdyby nás nevezl taxík, tak vyjekneme a zastavíme na místě. Pomalu jsme sjížděli z úbočí sopky. Krajina se stávala sušší a sušší. Konečně jsme dorazili do města. Byla to pro nás nečekaně dlouhá cesta. Řidiči chvilku trvalo, než našel ten správný hostel. Místní nás přivítali velice pěkně. Měli jsme vyzdobený pokoj balónky a srdíčky. Byli jsme přeci na líbánkách!  Přes poledne bylo moc velké vedro a my jsme si potřebovali na chvilku oddechnout. Odpočinuli jsme si a k večeru jsme vyrazili do města.   

 

Když jsme zaplatili v hostelu, byli jsme o dost chudší. Mohli jsme jít zase vybrat stovky dolarů. Bohužel zde nebyla možnost ubytování v kempech, takže jsme nemohli ušetřit ani za ubytování.  Nicméně když to srovnáme s plavbou okolo ostrovů na lodi, tak jsme ušetřili několikanásobně. Hlavně na lodi by Laděnka celou cestu blinkala. Vyrazili jsme z hostelu již správně vybavení. Sluneční brýle a kraťasy vyhovovaly zdejšímu klimatu více. Přeci jenom bylo včera v Patagonii větší frišno. Bydleli jsme trošku dál od přístavu, ale to nám teď nevadilo. Mířili jsme do výzkumné stanice Charlese Darwina. Mohli jsme tu nasát základní informace a poznat některé místní druhy. Nestačili jsme ani dojít ke vchodu a už nás okouzlili leguáni mořští (Amblyrhynchus cristatus hassi). Jak tomu tady bývá, každý ostrov má svůj podruh tohoto tvora. Proto vznikl na základě zdejších pozorovaní jeden z nejdůležitějších objevů lidstva.

Bylo mu tehdy jen 22 let. Sbíral a dokumentoval nahodile všechno, co mu přišlo pod ruku. Od fosilií na jihu Patagonie, po různorodé druhy tohoto souostroví. Opět jsme byli na stopě Charlese Darwina, který se schodu okolností narodil před 211 lety ve stejný den, jako já. Vylodil se zde v roce 1835, ale svoji revoluční práci O původu druhů vydal o 24 let později. Šli jsme tedy prozkoumat útroby centra. Nejdříve jsme se zastavili u mapy souostroví. Bylo by hezké navštívit všech třináct velkých ostrovů, a ještě hezčí i těch devět středně velkých. Holt se budeme muset spokojit jen s malou ochutnávkou.

Ostrovy vznikly před 5 miliony let v důsledku tektonické činnosti na mořském dně. Stále jsou zde aktivní sopky, které mění tvar souostroví. Mnoho z ostrovů jsou pouze špičkami sopek. Toto neobydlené souostroví náhodou objevili v roce 1 535. Uchovalo si tak rozmanitost do současných dnů. Například obří želvy žily všude kromě Antarktidy a Austrálie. Nyní žijí jen zde a na malinkém ostrově Aldabra mezi Afrikou a Madagaskarem.

Šli jsme se kouknout do místního záchranného a reprodukčního centra. Zde pomáhají želvám sloním (Chelonoidis) se zotavit z posledních staletí. Byly ve velkém loveny piráty a velrybáři od 17. století. Byla to pro ně velice snadná kořist. Želvy vydržely na palubě lodi mnoho měsíců bez jídla. Staly se z nich takové masové konzervy o hmotnosti až 417 kilo. Počet želv se smrkl z 250 000 v 16. století na 3 000 v sedmdesátých letech dvacátého století. Od té doby se naštěstí hodně změnilo.

Od roku 1 978 je oblast zařazena do světového dědictví UNESCO. Vyvinul se zde ekologický cestovní ruch, který dává obživu místním. Nyní tu může vzkvétat lidstvo i příroda. Galapágy jsou chráněné už od roku 1 930, ale prakticky se tu začalo něco dít až v roce 1 959. Tehdy se na staleté výročí vydání díla O původu druhů, stalo 97,5 % rozlohy souostroví rezervací. Nyní se počet želv vyšplhal k 25 000. Odchov mladých se jim tu daří. Když dosáhnou požadované velikosti, tak je vrací na ostrovy, odkud je přivezli. Šest ostrovů má svůj vlastní druh želvy. Největší ostrov Isabela má dokonce pět druhů. U každé ze sopek jeden.

Bohužel dva druhy zřejmě lov nepřežily. Jeden z ostrova Floreana a druhý z ostrova Pinta. Ale vtom teď není jasno, protože v minulosti někdo převezl želvy z těchto ostrovů na ostrov Isabela. Před pár lety se tam našla geneticky pomíchaná populace. Tak snad najdou nějaké zázračně přeživší.

Popošli jsme dál k zajímavé budově. Bylo tam chladno jako v mauzoleu. A taky, že to bylo mauzoleum pro posledního známého živého jedince z ostrova Pinta. Jmenoval se Osamocený George. Našli ho jako posledního přeživšího na ostrově v roce 1971. Od té doby se snažili, aby se rozmnožil. Žádná želva pro něj nebyla dost dobrá. Nebo byly samice už tak odlišné, že se nemohly mezidruhově křížit. Dokonce za Georgem přijela vědkyně ze Švýcarska a snažila se z něho vymámit sperma. Každý si snad domyslí, jak to dělala. Nebyla úspěšná, a tak Osamělý George umřel bez potomků v roce 2012. Mauzoleum nyní slouží jako připomenutí vyhynulého druhu (Chelonoidis abingdonii). Člověk si v ten moment alespoň uvědomí, že žije na začátku šestého masového vymírání druhů. A také to, že je jeho příčinou, ale také řešením.  

 

Ostrov Pinta se začal opět zelenat, protože vybili všechny kozy. Doufejme, že si sem želvy najdou opět cestu, když tam mají co jíst. Prošli jsme okolo několika želv s rozdílnými krunýři. Na první pohled mohl člověk rozeznat z jakého prostředí pochází. Želvy s krátkým krkem a plochým krunýřem byly z vlhkých oblastí s nízkou vegetací. Za to želvy s krunýřem jak sedlo, které měly dlouhé krky, byly ze suchých ostrovů. Tak jako Osamocený George. Místní průvodce nám vysvětlil tuto adaptaci společně s adaptací stromové opuncie (Opuntia echios). Čím více se natahoval krk a modifikoval krunýř, tím vyšší kmen musela opuncie mít, aby chránila své plody a šťavnaté listy. Už jsme se těšili, až uvidíme želvy ve svém přirozeném prostředí.

 

Popošli jsme dál a narazili na suchozemského leguána (Conolophus subcristatus). Zrovna něco dlabal. Byl nádherný. Už abychom jsme ho viděli ve volné přírodě. Odešli jsme z výzkumné stanice Charlese Darwina s hlavami jak balón. Bylo těžké všechno absorbovat. Budeme muset sem zajít ještě jednou. Popošli jsme kousek na pláž, kde byli leguáni mořští (Amblyrhynchus cristatus hassi). Přijeli jsme zrovna v jejich hnízdím období. Každý si vyhrabával noru, kde by mohl naklást vejce. Což bylo často obtížné v tomto území plném lávy. Proto stezka vytvořená lidmi byla ideální místo, kde začít hrabat. Museli jsme okolo nich opatrně projít. Někdy jsme je museli i přeskočit, protože byli opravu všude. Absolutně se nebáli. Zvířata na Galapágách nemají strach z lidí. Proto je toto místo, tak oblíbené k pozorování živočichů. Laděnka jim mohla dát objektiv skoro až k hlavě. Oni si akorát odfrkli, čímž se zbavují přebytečné soli. Prostě idylka na pláži.

Byli jsme už unavení a slunce pomalu zapadalo. Přesunuli jsme se k přístavu. Hledali jsme informační centrum a obchod. Místo toho jsme se zasekli u mola, protože tam ležela samice lachtana mořského (Zalophus wollebaeki). Mládě intenzivně sálo od spící maminky mléko. Byl to úžasný pohled. Taková čirá harmonie. Koupili jsme si jogurt, jenž byl výbornou večeří. Nemuseli jsme ho kousat, a tak jsme měli po večeři velice rychle. Spadli jsme do postele plné vybalených věcí a usnuli.  

14. 2. 2020