Měli jsme hodně pomalý
start, protože v kempu ve městě Río Gallegos bylo v noci rušno.
Místní vytáhli kytary a zpívali až do rána. Aspoň jsem měl čas na zálohování
fotek a na další nezbytné věci. Nechali jsme si vyprat věci a čekali, než bude
hotovo. Chtěli jsme zajít do muzea, ale vypadalo dost vybydleně a nikdo nám
neotvíral. Opravdu jsme nevěděli, co v tomhle městě dělat. Naštěstí nám oblečení
vyprali docela rychle. Vyrazili jsme rovinatou pampou na sever. Kilometry
rychle naskakovaly a my se blížili k cíli. Okolo cesty jsme potkávali lamy i
rodinky nandu Darwinových. Většinou okolo nás byla jen tráva a sem tam keřík.
Po pěti set kilometrech začaly mraky černat. Sotva jsme odbočili z hlavní silnice
na prašnou cestu, začalo pršet. Následně začala padat nebesa. Oba jsme
nevěřícně kroutili hlavou. Stěrače nestíhaly, hromy bily a blesky ozařovaly
poušť. Ano právě jsme se nacházeli na osmé nevěští poušti na planetě a naše
stěrače nestíhaly příval srážek.
Jeli jsme velice pomalu.
Bahno bylo velice mazlavé a kluzké. Původně jsme chtěli stanovat někde v
Patagonské poušti, ale kam až jsme dohlédli, bylo bahno. Na rovných místech se
vytvářely louže, a proto jsme jeli dál. Na kolech už jsme měli slušnou vrstvu
bahna a začal jsem si vybírat kudy pojedu, přeci jen jsme nechtěli zapadnout
uprostřed ničeho. Viděli jsme, jak blesk uhodil do sloupu elektrického napětí.
Když jsme pod dráty podjížděli, tak jsme se moc bezpečně necítili. Po šesti
stech kilometrech jsme mohli spočinout. Narazili jsme naštěstí na jediné místo,
kde měl postarší pán ubytování. Byl velice překvapený onou bouřkou. A ještě
více byl překvapený, že by vtom někdo chtěl jet a stanovat. Vzal nás do boudy,
kde byla kuchyň. Stále se smál a něco nám povídal. Bohužel jsme mu nerozuměli
ani slovo. Trošku jsme si tam zametli, a udělali útulno. Uvařili jsme si večeři
a otevřeli víno. Pozorovali jsme, jak blesky ozařují poušť. Byla to nádhera a
také to nedávalo smysl. Byl to jeden z nejdivnějších zážitků. Než jsme šli spát, tak
se počasí trošku umoudřilo. Na obloze zářily krásné červánky. Začalo nám docela
foukat. Prach z pustiny byl během chvíle v místnosti, kde jsme si ustlali. Šli
jsme v klidu spát, jelikož jsme před dveřmi měli celou smečku psů, kteří nás
hlídali po celou noc.
Ráno jsme se nasnídali a
vyrazili do národního parku Bosques Petrificados de Jaramillo. Překvapilo nás,
jak málo vody zůstalo na povrchu. Skoro všechno se vsáklo. Jeli jsme pustou
krajinou. Sem tam byl trs trávy nebo keř. Na obzoru byly zase těžké mraky.
Radši jsme si pospíšili, protože zdejší poušť dokáže být velice nehostinné
větrné místo.
Zastavili
jsme se, když jsme zahlédli divného zajíce. Měl zajímavý bílý pruh na zadku.
Naštěstí se nás rodinka nebála a mohli jsme si ji podrobně prohlédnout. Byly to
mary stepní (Dolichotis patagonum), které jsou blíže hlodavcům například
kapybarám. Mohou dorůst až tři čtvrtě metru a mít šestnáct kilo. Je to taková
místní verze zajíce.
Netrvalo
dlouho a dorazili jsme do rezervace. Místní zaměstnanci neuměli anglicky, takže
jsme si nepopovídali. Nicméně zde měli výstavu zkamenělých předmětů, které byly
anglicky popsány. Ocitli jsme se na místě, které bylo lesem stromů Araucaria
mirabilis, ty jsou příbuzné blahočetům chilským. Dosahovaly výšky až sta metrů.
Rostly zde před 150 miliony let, předtím, než se vzedmuly Andy a vytvořily zde
srážkový stín. V době, kdy se tu procházeli dinosauři, vybuchla sopka a
zasypala celý les. Minerály prosákly do dřeva, čímž vytvořily jeden z
nejzachovalejších zkamenělých lesů.
Byly zde mnohé krásné
předměty. Zkamenělé dřevo bylo nádherně vyleštěné a hrálo mnoha barvami. Kámen
stále uchovával krásnou strukturu a minerály ho barevně ještě podpořily.
Kdybychom mohli, hned bychom si takový nádherný poklad doma vystavili.
To nejkrásnější byly
rozhodně zkamenělé šišky. S otevřenou pusou jsme zírali na jejich nádhernou
strukturu. Nastal čas na procházku. Vyrazili jsme do lesa v poušti. Nejdříve
jsme viděli jen tak pohozené zkamenělé kusy u cestičky. Pak jsme zjistili, že
po zkamenělém dřevě i chodíme. Bylo doslova všude.
Laděnka byla zaražená
velikostí některých zkamenělin. Nejdříve byly dlouhé jako auto a pak i jako
autobus. Došli jsme k jednomu, který měl dva metry v průměru a byl třicet metrů
dlouhý. Ve zkamenělině byl znát každý suk. Přičemž suky měly nejhezčí barvu.
Došli jsme na vyhlídku,
odkud jsme viděli do širokého okolí. Oblast se skládala převážně ze štěrkových
plání a náhorních plošin s pískovcovými kaňony. Mnohé výchozy byly velice
barevné. Okolo rostly kaktusy a občas i keř Prosopis denudans. Mraky již stihly
zahalit slunce a my jsme tušili, že je čas odjet. Na cestě k hlavní, jsme opět
potkali mary stepní. Zastavili jsme a znovu jsme si je prohlédli.
Najeli jsme na hlavní a
pokračovali na sever. Zase foukalo, a tak nebylo příjemné předjíždět kamiony,
kterých byla silnice plná. Jeli jsme skoro bez zastávek. Okolo nás byla
většinou nezajímavá placka porostlá travou. Na kopcích u pobřeží jsme občas
narazili na živější místa. Rostly tam převážně keře. Nejzajímavější byla oblast
okolo města Comodoro Rivadavia.
Byly tam hezké pláže a více vegetace. Dokonce
jedno městečko vypadalo i hezky. To bylo asi tím, že na kopcích bylo jedno
ropné čerpadlo vedle druhého. Tady těžili ve velkém. Ostatní města byla
ošuntělá, plná odpadků a bez turistické infrastruktury. Vesnice byly ospalé a
nebyl důvod zde zastavovat. Projeli jsme i dvěma kontrolami. Stačilo říct naše
helóóóóu a jeli jsme dál.
Po sedmi stech kilometrech jsme dojeli k městu
Trelew, kde jsme chtěli složit hlavu. Hledali jsme nějaké místo u řeky, ale
bylo to tam dost obydlené. Laděnka dostala nápad, že si postavíme opět stan na
pláži. Dojeli jsme k moři až k Playa Magagna. Dole pod útesy byla jedna vila
vedle druhé. Počkali jsme, až se setmí a postavili jsme si stan na útesu nad
domy. Bylo to tam pěkné a těšili jsme se na romantické probuzení při východu
slunce.
V tom k nám přijelo auto. Začal do nás rýt nějaký ožralý magor. Po
dvaceti minutách dohadování, jsme to vzdali. Sbalili jsme stan a odjeli.
Popojeli jsme pár kilometrů k útesům, kde už nikdo nebydlel. Bohužel tam bylo o
dost méně vegetace. Když jsme stavěli stan poprvé tak foukalo. Na podruhé to
byl zase extrém. Měli jsme oči plné písku a pokoušeli jsme se postavit stan poslepu. Nakonec se nám to povedlo, ale měli jsme všude plno písku. Naprosto
odrovnaní jsme šli dlouho po půlnoci spát.
1. 2. -2. 2. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat