Udělali jsme si
odpočinkový den. Nikam jsme nespěchali. Nejdříve jsme šli na druhou stranu
města Pucon. Chtěli jsme se kouknout na druhou pláž. Bohužel jsme zjistili, že
je to přístav, kde se koupat ani nedá. Byli jsme proto rádi, že jsme si vybrali
ten správný kemp. Došli jsme si na pivo a zkoušeli kontaktovat našeho známého
Alonza. Pracoval na druhé straně jezera. Chtěli jsme se za ním zastavit, ale
bohužel nám neodpovídal. Zašli jsme se proto osvěžit do místního jezera. Byla
to vždy rychlá akce, jelikož jsme tam nevydrželi déle než pět minut. Když jsme
se vykoupali, šli jsme se projít po dlouhé pláži až do centra. Bylo tu narváno.
Ve vodě bylo plno nafukovacích hradů, ve kterých blbly děti. Určitě je to tu
mnohem lepší nežli u moře. Tady se to alespoň trošku prohřeje a nejsou tu vlny.
Zašli jsme si na zmrzlinu. Měli jí tu výbornou, obzvláště pistáciová se jim
povedla.
Laděnka se ráda zastavovala
před výlohami, které byly plné lahodných kousků čokolád. Spousta lidí zde také
prodávala výrobky ze dřeva. Byly to velice kvalitní věci. Škoda, že jsme na to
neměli v zavazadlech místo. Laděnka si tento den užívala a já byl rád, že ji
nemusím do každého obchodu následovat.
Druhý den jsme vyrazili
do národního parku Villarrica. Museli jsme vyjet na úpatí vulkánu, kde byl
vstup. Popovídali jsme si s místními ochránci a zvažovali kam se půjdeme
podívat. Park se rozkládal okolo třech vulkánů, takže jsme tu mohli chodit celé
dny. Na to už jsme neměli energii, vlastně ani náladu a ani čas. Všeho moc
škodí. Udělali jsme si malou procházku po lávovém poli. Bylo nám vedro. Slunce
pražilo a nebyl tu skoro žádný stín. Les si pomalu bral území zpět. Stromy
rostly z puklin a keře se pomalu usazovaly na lávové krustě.
Vyjeli jsme až na
vrchol, kde bylo lyžařské středisko. Cesta byla docela adrenalinová, ale s
naším autíčkem jsme to vyšplhali jedna dvě. Jak jsme dorazili nahoru, tak se
vrchol sopky zahalil do mraků. Neviděli jsme, jak doutná. Přesto jsme zahlédli,
jak je sníh pokrytý sopečným prachem. Včera jsme totiž pozorovali na vrcholu
malý oblak kouře. Také bylo znát, že je led okolo vrcholu odtátý. Některé
agentury vodí lidi na vrchol. Ale na to nám nezbývala energie ani peníze.
Zavzpomínal jsem si na
svoje mládí, když jsem viděl místní lanovku. Takové už v Krkonoších nejsou.
Zamlouvala se nám teplota kilometr nad městem, ale chtěli jsme stihnou i jiné
věci. V příjemné restauraci El Castillo, jsme si dali dortík a kávu. Laděnka
jako vždy v posledních dnech psala pohledy. Naštěstí už se blížila ke konci.
Rozhodli jsme se tento
park opustit, i když by se tu našla spousta krásných míst. Odjeli jsme kousek
dál k jezeru Tinquilco. Zde byl národní park Huerquehue, o kterém jsme si
mysleli, že bude klidný. Jako první nám u vstupu řekli, že je v parku plné
parkoviště. Mohli jsme si však zaplatit soukromé. Překousli jsme to a vjeli do parku. Po těchto
neustálých poplatcích se nám stýskat nebude. Zaparkovali jsme na prvním místě,
které jsme našli. Dokonce to bylo zadarmo. Konečně jsme mohli vyjít na
procházku.
Nejdříve jsme šli okolo
farmy, kde bylo ubytování. Také tu měli velice ošklivé krocany a jinou
zvěř. Před námi byl výšlap k jezeru
Chico. Cesta byla příjemná. Šli jsme v krásném lese. Cestou jsme potkávali dost
lidí, naštěstí stezka byla dost široká. Když jsme vyšplhali o šest set metrů
výš, tak se nám otevřel pohled přes horské jezero. Byli jsme ve velice
nedostupné oblasti 1300 metrů nad mořem. Díky tomu zde byl uchráněn
valdivianský mírný les.
Po celém obvodu jezera
jsme viděli typickou korunu blahočetů chilských. Byli jsme jimi doslova
obklopení. Tady se jim dařilo. Jako podrost tu rostla
la quila (Chusquea quila) a mnohé kapradiny. Byla tu také spousta
pabuků, které se choulily pod korunami místních velikánů. Vyšli jsme po stezce
k jezeru Toro. Okolo nás se tyčily rovné kmeny blahočetů. Zaujala nás jejich
hluboce rozpraskaná kůra. Tvořila geometrické tvary. Stezka nás vedla chvilku
podél jezera a pak jsme přešli k třetímu jezeru.
Od jezera Verde byly
nejkrásnější výhledy. Rovné kmeny obalené světlými lišejníky se tyčily nad
útesy. Pokračovaly až k vrcholům hor. Byla to nádherná oáza původního pralesa.
Sedli jsme si a poslouchali les. Zpíval nám celý ptačí orchestr. Naprosto
spokojení jsme odešli od horských jezer. Seběhli jsme rychle dolů, jelikož jsme
slyšeli hromy.
Dojeli jsme k jezeru
Caburgua a chtěli jsme kempovat u pláže. Zdejší pláž pokrytá jemným bílím
pískem je hodně oblíbená. To jsme zjistili až ve chvíli, kdy jsme se zasekli v
koloně, která k ní vedla. Chtěli jsme se ubytovat ve zdejším kempu, ale
požadovali po nás šílené peníze. Zázemí přitom bylo naprosto nechutné. Začalo
se nám stýskat po liduprázdných částech Patagonie. Prošli jsme se chvilku po
pláži, což nám bohatě stačilo. Popojeli jsme pár kilometrů od pláže a našli si
příjemný kemp. Měli jsme i svůj stůl, a tak se Laděnka mohla pustit do psaní
pohledů. Paní majitelka nám dokonce donesla čerstvě upečené pečivo, které ještě
bylo teplé a krásně vonělo.
8. 2. - 9. 2. 2020
Žádné komentáře:
Okomentovat