Ráno jsme si došli pro potřebné informace a mapičky.
Jako první jsme vyrazili na vyhlídku Sendero
al Mirador del Volcán Lanín. Opět jsme šli valdivianským
lesem. Zdejší podtyp se vyznačuje přítomností blahočetů chilských. Tato žijící fosilie
je naštěstí již chráněná. Rozkládala se na rozlehlém území, než jí začali ve
velkém kácet. Jejich rovné kmeny jsou výborným stavebním materiálem, jelikož
dokážou vyrůst až do padesáti metrové výšky.
Procházeli jsme hustým podrostem složeným z bambusu
podobných rostlin. Také okolo nás všude kvetly peruánské lilie (Alstroemeria
aurea). Byl to krásný bohatý les. Některé blahočety byly obrovské. Díky jejich
bezchybné adaptaci dokážou přežít i ve zdejších podmínkách. Nacházeli jsme se
totiž vedle vulkánů. Těmto stromům nevadí požáry, jelikož mají patnáct
centimetrů tlustou kůru, která je ochrání. Dokonce jim nevadí, když vybuchne
sopka. Jejich pupeny jsou chráněny hluboko v kůře. Zvládnou takto přežít i
metrové zasypání sopečným popelem. Co nezvládnou je fakt, že jejich úžasné
ohebné dřevo je výborné na stěžně plachetnic. Ještě že už jsou chráněny
společně s jejich příbuznými v Austrálii a na Nové Guinei. Některé z místních
stromů jsou staré i 1300 let.
Než jsme vylezli na vrchol, tak jsme se hodně
zadýchali. Stezka vedla strmě nahoru. Odměnou nám byl výhled na vulkán Lanín.
Počasí nemělo chybu. Svítilo nám sluníčko a nefoukalo. Pod námi jsme viděli ne
příliš rozsáhlé lesy blahočetů. Zahlédli jsme je nedaleko u jezera Tromen. Slezli
jsme do kempu a vyrazili k jezeru.
Šli
jsme po pláži a blížili se k prvnímu mladému stromu. Měl ještě spodní větve u
země, díky čemuž jsme se dostali na dosah jejich obrovským šiškám. V samičích
šišticích, které byly větší než naše hlavy, se ukrývalo na dvě stě semen.
Indiáni z nich dělají mouku či je jen tak jedí.
Občas
jsme na zemi našli menší šištice, které byly pravděpodobně samčí. Vzal jsem do
ruky starou větev, která byla protkaná malinkými dírkami. Dřevo díky tomu bylo
neuvěřitelně pružné. Mořeplavci věděli, proč je to dobré dřevo na stěžně. Když
jsme z tohoto malebného místa odjížděli, zastavili jsme se u krásných
oranžových květin (Mutisia decurrens). Popojeli jsme jen pár kilometrů a
zasekli jsme se na hranici, která byla obklopena lesem blahočetů.
Nastal
náš poslední přechod hranice. Tento sedmý přechod mezi Chile a Argentinou byl
nejhorší. Chtěli po nás vyndat věci z auta a dát je pod rentgen. Jelikož jsme v
autě měli všechno rozházené, tak jsme museli nejdříve věci zabalit do batohů a
pak je dát pod rentgen. Naštěstí se v polovině balení nad námi slitovali. Za
hranicí jsme si ještě jednou prošli les, z kterého jsme měli nádherné výhledy
na vulkán Lanín.
Vyrazili
jsme směrem k městu Pucon. Moc se nám líbilo, že si zde blahočetů váží natolik,
že kvůli nim i rozpůlí silnici. Cestu opravovali, a tak jsem přepínal mezi
pohonem na všechna čtyři kola a pohonem dvou kol. Najednou začalo něco pískat v
oblasti kol. Několikrát jsme zastavili a kontrolovali co se děje. Byli jsme z
toho nešťastní. Už jsme byli skoro na konci naší cesty. Naštěstí Laděnku
napadlo, že dobře nezapadla nějaká součástka při změně pohonu kol. Hodně jsme
si oddechli, když se zvuky odmlčely. Stačilo nám, že začala blbnout převodovka.
Tušili
jsme, že Pucon bude turistické centrum, ale že tu bude naprosto zkolabovaná
dopravní situace nás nenapadlo. Trvalo dlouho, než jsme se dostali do centra.
Bylo to pěkné město pod vulkánem Villarrica a na okraji stejnojmenného jezera.
Zašli jsme si na hamburger a do infocentra. Chvilku nám trvalo, než jsme našli
přeplněný kemp u pláže. Vzali jsme si plavky a šli k jezeru. Bylo naprosto
ledové. Kamínky na pláži byly vcelku ostré úlomky lávy. Rychle jsme se o
šplouchli a užívali si slunečné odpoledne. Byli jsme už po celé Patagonii
unavení. Rozhodli jsme se zvolnit. Koupili jsme si víno a užili si klidný
večer.
7. 2.
2020
Žádné komentáře:
Okomentovat