V březnu
začalo jaro, ale maximálně tak v České republice. Na Islandu stále vládla zima.
Jediná věc, která se za měsíc výrazně změnila byla délka dne. Už v brzkých
ranních hodinách vylézalo slunce nad obzor a zapadalo pozdě večer. Skoro jako v
létě ve střední Evropě. Toho začali využívat především skialpinisti z Evropy
nebo USA. My jsme nasadili naše sněžnice a vyráželi do okolí našeho městečka.
Nebylo to často, jak bychom chtěli. Stále bylo spoustu dnů hodně větrno nebo
sněžilo. A to jsme se spokojeně váleli doma u filmu nebo zařizovali věci na
svatbu. Především jsme se snažili být v práci co nejvíce, abychom našetřili
zlaťáčky.
Jednoho dne
měla Lada výjimečně ranní, a tak jsme odpoledne vyrazili ven z Dalvíku. Ne že
by bylo hezky. Spíše byla zima jak prase. Čehož jsme využili a vyjeli jsme se
kouknou za nejbližšími velkými vodopády. Projeli jsme Akureyri a zamířili na
druhou stranu fjordu. Čekala tam na nás novinka v podobě zbrusu nového a
nejteplejšího tunelu na Islandu. Už měl být otevřený několik let, ale při ražbě
narazili na silný horký pramen, který jim zatápěl tunel. Museli ho tedy odvést
z tunelu pryč. Nyní se o tom může každý přesvědčit. Protože pod tunelem je
horký potok, z kterého se pořádně páří, když se vlévá do studeného moře. Zajeli
jsme do tunelu a teplota začala stoupat. Připadali jsme si, jak v horkém fénu a
z auta odpadal jeden kus ledu za druhým. Kdyby byl průjezd zadarmo, tak bychom
jsme si sem jezdili odmrazit auto. Bohužel se ale musí platit. Ale nestojí to
moc, člověk ušetří dost času i paliva, když nemusí přejíždět přes průsmyk.
Po sedmi kilometrech jsme se vynořili z tunelu a pokračovali údolím až k
řece Skjálfandafljót. Zatavili jsme nedaleko vodopádů a šli podél řeky. Docela
to místy klouzalo, ale stálo to rozhodně za to. Goðafoss neboli vodopád bohů byl
krásně zmrzlý. Jen škoda, že nám nezasvítilo slunce.
Nádherné
roztodivné ledové útvary obklopovaly vodopád a my jsme se nemohli dočkat až
roztají. Bylo by to nádherné pozorovat kvetoucí jarní květenu okolo vodopádu,
ale na to bylo ještě hodně brzo. Zimy jsou tu dlouhé. Přišli jsme k vodopádu i
zespoda. Nebo spíše jsme se doklouzali. Ledové království pod vodopádem bylo
úchvatné. Dunění masy vody dodávalo onomu zážitku patřičnou atmosféru. Když
jsme byli dostatečně vlhcí, tak jsme se odebrali k autu.
Projeli jsme
opět teplým tunelem a zastavili se na vyhlídce. Před sebou jsme měli velkoměsto
severu Akureyri, které se neuvěřitelně rychle rozrůstalo. V 18. století tu
nebylo prakticky nic. Až na konci 19. století se zde pomalu začalo tvořit
osídlení, které dalo vzniknout dnešnímu městu. A dnes se pomalu přibližuje k 20
000 obyvatel.
Uprostřed
března si Lada zaletěla do Česka zařídit pár věcí. Samozřejmě neopomenula mi
poslat fotku plněných knedlíků uzeným se zelím, které mi velice chybí. Či fotky
probouzející se české přírody. Smutně sem se poté koukl oknem na metrovou závěj,
která se tyčila před naším oknem v Dalvíku. Trvalo to jen pár pracovních dní a
Lada úspěšně dorazila zpátky do zamrzlé pustiny.
Na konci
března jsme si vzali den volno, abychom si konečně také užili sluníčko.
Vyrazili jsme na procházku na kopec, kde je lyžařský areál. Jestli se tomu dá
tak říkat. Je to jedna kotva. Chvilku jsme si sněžnice nesly v ruce, než jsme
dorazili k ucelenější sněhové vrstvě. Bylo pravdu nádherně. Slunce začínalo mít
sílu, konečně prohřálo i vzduch nad zmrzlou půdou. My jsme pomalu šli nahoru a
sundávali jednu vrstvu za druhou.
Když jsme
dorazili nad lyžařský areál, tak Lada dostala strach z lavin a ze strmého
stoupání. Hold nemá za sebou dětství na horách jako já. Snažil jsem se jí
uklidnit ale marně. Tak jsme to vzali oklikou. Po horách si to brázdili lidi na
sněžných skútrech, kteří z lavin očividně strach neměli. Popošili jsme ještě
kus a pak jsme se zastavili. Chvilku jsme si poseděli a trávili krásné chvíle
na prosluněném kopci. Bohužel výstup na vrchol hory si budu muset udělat někdy
jindy.
Dole jsme byli
za chvilinku. Doma jsme si dali sprchu a vyrazili do Akureyri na nákup. Cestou
zpátky jsme se zastavili v Gásir. Bývala to letní obchodní stanice, kterou
využívali hlavně Dánové ve středověku. Nyní po ní nezbylo nic. Přesně takhle
začínalo i Akureyri, které má ale jiný příběh.
1. 3. - 31. 3.
2019
