Ach ta karma

Jako každou noc nám byla zima. Tentokrát jsme si každonoční probuzení, kvůli zapnutí topení, užili. Mraky odpluly a na obloze tancovala polární záře. Ráno jsme měli krásný výhled na ledovec Drangajökull, který se rozkládal na druhé straně fjordu. Rozhodl jsem se tedy, že ho navštívíme. To Ladu naštvalo, protože chtěla stihnout nákupy vánočních dárků, které jsem jí slíbil.

Pomalu jsme projížděli spletitým fjordem a pozorovali svítání nad ledovcem. Byla to nádhera. Blížili jsme se ke konci fjordu, který byl zcela zamrzlý. Jen kousíček u silnice byl rozmrzlý. Pára vystupující z místa nám dávala vědět, že jsme v aktivní oblasti. Cestou jsme potkali hned několik termálních míst.

Čím jsme byli blíže ledovci, tím byla Lada naštvanější. Nic jí nepřesvědčilo o tom, že to stihneme i s nákupy. Aspoň já jsem si užíval jízdu po štěrkové cestě k ledovci. Pomalu se nám otvíral výhled na rozeklané pobřeží, jímž jsme tak dlouho projížděli. Jeden fjord střídal další a další.

Původně jsem měl v plánu udělat tříhodinový výšlap k ledovci. Ale při pohledu na Ladu jsem tušil, že bych měl hodně dlouho tichou domácnost. Spokojil jsem se tedy s výhledem z dálky. I tak byl ledovec krásný. Drangajökull je pátý největší ledovec na Islandu s rozlohou 145 km ². Přitom jeho nejvyšší bod má pouhých 925 metrů nad mořem. Tak nízko je díky studenému severovýchodnímu proudění vzduchu.

Chvilku trvalo, než jsme se vrátili a překonali hřeben hor. Čímž jsme se dostali zpátky na východní stranu západních fjordů. Na onom hřebeni, což byla spíše pustá vrchovina, se nám líbila chatička poslední nouze. Skvěle dotvářela onu surovost místní krajiny. Zasněženou krajinu na vrcholcích vystřídalo příjemné pobřeží.

Předal jsem řízení Ladě, ať si uhání do obchodu. Jeli jsme okolo pobřeží, kde bylo jen několik farem. Každá z nich ale měla jedno společné. Všichni místní obyvatelé sbírali driftové dřevo. Dělali z něj velké úhledné hromady okolo pobřeží. Tato oblast je totiž proslulá naplaveným dřevem. Mořské proudy odnášení dřevo až ze Sibiře. V minulosti bylo toto dřevo velice cenné. Jelikož to bylo jediné dřevo na ostrově, poté co si všechno vykáceli. Ale ani původní březové křivolesy nebyly tak vzrostlé a kvalitní, aby dosáhly hodnoty těchto velkých kulatin.  

Fjordy okolo nás už nebyly tak příkré. Krajina začínala mít vlídnější podobu. To už jsme se pomalu blížili k hlavní okružní silnici. Začalo se mi zdát, že auto jede nějak divně. Pokaždé když jsme najeli do díry, tak se ozval neobvyklý zvuk. Lada tvrdila, že se jí v řízení nic divného nezdá. Jeli jsme tedy dál.

Na hlavní silnici Lada rychle objela havárku, přičemž se něco s autem stalo. Slyšeli jsme plejádu zvuků, ale stále to jelo. Řekl sem Ladě, ať to těch pár kilometrů k benzínce pomalu dojede. U benzínky jsme zjistili, že máme jednu pneumatiku prázdnou. Vyměnil sem pneumatiku za náhradní, která neměla hřeby. Takže jsme byli trošku nervózní, protože jsme měli před sebou ještě několik přejezdů zledovatělých horských silnic. S úplně zmrzlýma rukama jsme si dali kávu. Pomalu jsem rozmrzl, a ještě jsme stihli nákupy na Vánoce. Od té doby říkám Ladě, ať na mě není neoprávněně naštvaná, nebo jí dožene karma a zase se něco stane. Nakonec jsme dojeli v noci domů a ukončili náš auto výlet, v kterém jsme po silnicích vinoucích se fjordy najeli přes 1800 kilometrů za 4 dny.

26. 11. 2018

Největší město západních fjordů

Probudili jsme se v údolí Haukadalur, které je opředeno mnoha vikinskými ságami. Oba jsme byli rozlámaní po noci strávené v autě. Zajeli jsme si proto do bazénu v městečku Þingeyri. Horká voda ve vířivce mě probrala. Ladě z toho naběhla kocovina po včerejším přípitku na dobrou noc. A tak jsem byl celý den za volantem jenom já.

Cestou okolo fjordu Dýrafjörður jsme zahlédli několik boudiček na sušení ryb. I nyní je pro místní rybolov hlavní obživou. Nádherné strmé fjordy byly všude okolo nás. V mrazivém ránu jsme pomalu projížděli fjordem, když nám přes cestu přeběhla polární liška. Vyskočili jsme z auta a snažili jsme jí znovu zahlédnout. Bohužel nám v mžiku oka zmizela, a tak si Lada aspoň vyfotila ledovou krásu okolo fjordů.

Chvilku nám trvalo, než jsme přejeli do dalšího fjordu jménem Önundarfjörður. Když jsme přejížděli na druhou stranu upoutal nás tuleň odpočívající na balvanu čnícího z moře. Byl tam jak třešnička na dortu.

Zajeli jsme kousek od hlavní k městečku Flateyri, které kdysi bývalo velkou velrybářskou základnou. My jsme se sem jeli podívat na to, jak se vypořádali s tragédií. V roce 1995 zde lavina pohřbila kus městečka. Nyní se nad obydlenou oblastí tyčil obrovský val ve tvaru klínu. Odvádí laviny pryč od centra města. Jsme rádi, že u nás nad Dalvíkem není žádný lavinový svah. Asi bychom klidně neusínali.

Vyrazili jsme do velmi specifického tunelu pod horským masivem. Měl podobu písmena „Y“. Jedna jeho větev šla do fjordu Súgandafjörður a druhá k hlavnímu městu východních fjordů. Nejdříve jsme si udělali odbočku do Súgandafjörður. Fjord byl z části zamrzlý. Tam kde se sladká voda mísila s mořskou byl led. Slunce bylo již tak nízko, že do hlubokých fjordů nesvítilo.

Vydali jsme se k rybářské vesnici, která krom nádherných scenérií na vysoké útesy neměla mnoho co nabídnout. Prohlédli jsme si místní přístav, pár starých oplechovaných domečků a jeli zpátky. Za městem byly opět budky na sušení ryb, jak tomu u vesnic na severu bývá.

Dorazili jsme zpátky k tunelu a jeli k megapoli Ísafjörður. Tunel měl dva pruhy čímž, nám dal jasně najevo k čemu se blížíme. Uprostřed fjordu na kose se rozkládalo město s 2500 obyvateli. Vydali jsme se tedy do rušných ulic velkoměsta. V mnohých místech se zdálo, jako by se zastavil čas ve zlaté éře velrybářů. Některé staré domy byly zrekonstruované, na jiných se podepisoval zub času. Prošli jsme a projeli město hned dvakrát. Objevili jsme přitom pouze jednu otevřenou restauraci, čímž se nám výběr velice usnadnil. Zašli jsme si na hamburger a vyrazili kousek severně.  

Opět jsme narazili na nový tunel, tentokrát propojoval malinkou vesnici Bolungarvík. Nechápali jsme, jak je možné, že jsou schopni při tak malém počtu obyvatel mít tak pokročilou a nákladnou infrastrukturu. Při vzpomínce na ČR, kde furt něco nejde a silnice vypadají, jak vypadají je mi z toho smutno. Z městečka jsme měli krásný výhled na druhou stanu velkého fjordu Ísafjarðardjúp. Na protější straně se rozkládal jeden z největších klenotů subarktické přírody Národní park Hornstrandir. Bohužel jsme neměli čas, ani roční dobu na to se potulovat tímto nerušeným rájem. Snad příště.

Začali jsme se stáčet na jih. Před námi byl jeden z mnoha fjordů, u jehož úpatí byla vesnička Súðavík, v které bylo centrum polárních lišek. Bohužel bylo opět zavřeno, a tak jsme nakoukli jen oknem. Ale když jsme na zahrádce uviděli klec s liškami, nedalo se odolat. Přišli jsme ke kleci a pozorovali lišky. Daly nám nahlas najevo, že je rušíme. Pochopili jsme jejich nespokojené kníkání a vyrazili dál.

Bylo už velice šero. Rozhodli jsme se projet ještě tři fjordy, abychom další den toho neměli tolik. Nejvíce nás uchvátila vyhlídka naproti městečku Súðavík, měli jsme celou oblast jako na dlani. Jen škoda, že většina hor byla zahalena v těžkých šedých mracích.

Nedaleko místa Hvítanes, kde jsme přespávali byla kolonie tuleňů. Myslím, že jedna z největších v oblasti. Prošli jsme se okolo pobřeží a přeskakovali trsy řas, jenž odhalil odliv. Před námi bylo pár jedinců, ale byli v bezpečné vzdálenosti od dychtivých turistů jako jsme my. Náš šéf nám povídal, že měli za jeho mládí tulení maso každý týden. To se pak není čemu divit, že jich tu nejsou stovky v každém fjordu.

25. 11. 2018

Cesta zmrzlou krajinou

Ráno jsme se probudili odpočatí, v noci nám bylo tepleji, protože jsme si pustili na hodinku topení. Ráno na nás čekal nádherný rudý východ slunce. Nad útesy plnými života. Útes se probouzel. Z jeho 14 kilometrů dlouhých skalisek vylétal nespočet opeřenců. Hnízdí jich tu okolo milionu. V minulosti se místní spouštěli na lanech a lovili ptáky, nebo vybírali hnízda.

Když jsme opouštěli nejzápadnější místo Evropy, tak na nás z jihu svítilo teplé slunce a ze severu na nás dohlížel měsíc v úplňku. Zastavili jsme se nedaleko a pozorovali základy zaniklé vesnice. Jsme zvědaví, jestli turistický ruch opět oživí nádherná liduprázdná místa, jak je toto. Nebo všichni zmizí do hlavního města za pohodlnějším životem.

Netrvalo dlouho a už jsme projížděli po asfaltce okolo vraku lodi. Po chvilce jízdy okolo fjordu jsme zavítali do města o 600 obyvatelích. Něco málo jsme koupili a vyrazili přes hory. Naštěstí tudy vedla asfaltka až na druhou stranu, kde bylo městečko Bíldudalur. Bylo sevřené mezi horami tyčícími se kolmo vzhůru. Bylo to nádherné místo. Ale uvědomovali jsme si nebezpečnost té krásy. Nikdy nevíte, kdy se může část hory sesunout.

Popojeli jsme kousek z hlavní. Severně od městečka byla krásná písečná pláž. Měli jsme z ní nejvyšší hory západních fjordů jako na dlani. Hory byly poprášené čerstvým prašanem, který se barvil do ruda při východu slunce. My jsme se divili, jak hory na druhé straně fjordu byly úplně jiné než na naší straně. U nás se útesy tyčily kolmo na horu a naproti pozvolně stoupaly do špičky. Vychutnali jsme si další okamžik v krátkém, ale nádherném dni bez mraků a vyrazili dál.

Asfalt zmizel a před námi byl přejezd hor. Stále nás uchvacovalo pobřeží, kde tvořil led a řasy umělecká díla. Vyrazili jsme k jednomu takovému místu v malinkém fjordu Reykjarfjörður. Já jsem si hrál s tuleněm na schovávanou. Vždycky když se setkali naše pohledy, žbluňkl pod hladinu. Vydrželo nám to dobrých deset minut. Jsou to opravdu hravá stvoření. Škoda že jich na pobřeží není více.

Lada se mezitím snažila zachytit krásu ledového pobřeží západních fjordů. Jeli jsme dál, a dokonce jsme potkali i ovce. Snad je někdo na zimu dá do stáje.

Stačilo pár set výškových metrů a led pokrýval silnici. Jeli jsme proto velice opatrně. V některých místech byly srázy až dolu do moře. Obdivovali jsme hluboké fjordy a našli i pár míst, odkud by se dalo jít na krásnou procházku. Ale jedině v létě.

Jak jsme rychle vystoupali, tak jsme i sestoupili. U moře hřměl obrovský vodopád Dynjandi. Vyběhli jsme na procházku, ale po chvilce jsme se spíše klouzali. Voda tříštící se o skály udělala v širokém okolí ledovou krustu. Naštěstí jsme to zvládli a nemuseli sejít od vodopádu v ponožkách, jako jedna slečna, kterou jsme potkali.

Před námi byla poslední část štěrkové silnice protínající nejvyšší horský masiv. Naštěstí jsme projeli úplně v klidu a užívali si výhledy. Snad až na moment, kdy nás překvapil náklaďák v zatáčce. To jsem si trošku ucvrnknul. Sjeli jsme ze zasněžených hor do zmrzlého fjordu a zastavili kousek za městečkem Þingeyri, kde jsme přečkali další mrazivou noc. Před usnutím jsme pozorovali, jak se obrovský měsíc vyhupuje nad jedním kopcem a za okamžik je skrytý za druhým. Sem tam byla ještě vidět polární záře, která zbarvovala údolí do příjemně zeleného světla.

24. 11. 2018

Práce v kavárně

Ze začátku jsem pracovala, jak v hostelu, tak v kavárně, abych případně mohla pomáhat Markovi. Naši šéfové totiž po týdnu odjeli na 10 dní na dovolenou. Hodili nás do vody a my museli plavat. Každé ráno jsme začínali přípravou snídaní pro lyžaře, kteří byli ubytováni v hostelu, následovalo uklízení hostelu a pak se naše kroky s Markem rozdělovaly. Já jsme pomáhala v kavárně, kde jsem byla s Caro. Ta mě posupně ukazovalo, co a jak. Hlavní oříšek byl se naučit s mašinou na kávu (musím říci, že i po 6 měsících mám někdy pomalý rozjezd po ránu a cappuccino se mi povede až na podruhé).

Postupně jsem si všechno osahávala a přicházela na to kde co je, kam co patří. Moje šéfová je velká sběratelka úplně všeho a podle toho některé části café vypadají. Občas, když člověk něco chce použít, tak se k tomu musí probojovat. Hostům se ale zřejmě ta všehochuť líbí. Není to žádná uhlazená chladná kavárna. Na zdech je spousta obrázků o místní povídačce o třech bratrech, po které je naše café pojmenováno Gisli Eirikur Helgi Kaffihûs Bakkabrædra.

Často hostům povídám několik příběhů, aby si udělali představu o jejich životě. Většinou začínám tím, že bratři nebyli moc chytří a vyprávím příběh třeba o stavbě domu. Bratři se rozhodli, že si postaví nový dům, chtěli to mít rychle hotové, a tak jim připadalo zbytečné se zabývat takovými detaily jako jsou třeba okna. Po několika dnech, kdy už v domě bydleli jim, ale přišel takový tmavý. Přemýšleli nad tím, jak tento problém vyřešit, ale nechtěli nic bourat. Tak vyšli z toho domečku ven a začali chytat sluneční paprsky do dlaní a rychle s nimi běželi do domečku. Otevřeli dlaně, ale po slunečních paprscích nebylo ani památky, a tak to zkoušeli znovu a znovu třeba s klobouky nebo vědrem, ale stále bez úspěchů. A takovýchto příběhů vyprávíme několik.

Někdy se pak hostů zeptáme, jestli mají také tahové podobné příběhy v jejich zemích. Občas se nám dostane zajímavých odpovědí, jako že takových lidí mají spoustu. Třeba, že všichni sedí v parlamentu v té a oné zemi.

Jak se pomalu rozjížděla sezona, tak přicházeli a docházeli noví kolegové a kolegyně. S některými jsem pracovala ráda a s chutí a s některými jsem počítala každou minutu do konce směny.

Jak postupně čas plynul, tak jsem se učila nové a nové věci, jako peci vyhlášený chleba z místního piva. Čepujeme pivo z lokálního minipivovaru Kaldi, na jehož zakládání se podílel český sládek. Vařit vyhlášenou rybí polévku, po které se skoro každý turista ptá, co v ní je za ingredience. No, co si budeme povídat, kokosy na Islandu nerostou, tak mnoho lidí nečeká, že v ní je kokosové mléko nebo, že má svoji specifickou barvu po kurkumě. Ze začátku jsem si tuto polévku s čerstvou treskou dávala ráda, ale jak jsem ji vařila celé léto minimálně třiceti litrů den za dnem, tak jsem ji už nemohla ani cítit. 

Docela jsem si užívala bavit se s lidmi odkud jsou a kam se chystají v příštích dnech. Někdy se člověk zapovídal a pak ten den utekl mrknutím oka. A tak se dny měnily v měsíce a postupně se sezona zpomalovala a naši šéfové si odjeli na čtyři týdny na dovolenou a zase jsme měli všechno s Markem na triku sami. Šéfové si mysleli, že bude sezona končit, ale skoro každý den jsme stále měli skupiny z pozorování velryb a hotelu pro boháče. Opravdu jsme byli šťastní, když přijeli a my si mohli vzít pár dní volna a regenerovat naše unavená těla. Já hlavně nohy po tom neustálém běhání do schodů a ze schodů.

Během listopadu už byl v kavárně docela klid, a proto začínalo kolečko neustálého uklízení po letní sezoně a pečení na Vánoce. Některé dny jsem se opravdu nezlobila, že dostávám zaplaceno za pečení lineckého cukroví nebo vanilkových rohlíčků. Byla to zasloužená odměna po chaotickém létě a příprava na lyžařskou sezonu.

Markova práce

Moje práce byla daleko více rozlítaná nežli ta Lady. Ta přišla do kavárny a bylo. Já měl práci jak v kavárně, tak i v hostelu. Do kavárny jsem chodil většinou, když potřebovali pomoct. Jelikož ne vždy stíhali. A tak to bylo vždy hektické. Klidné chvilky jsem tam zažíval, jen když jsem měl s Ladou noční. Byla to zajímavá změna, být na druhé straně baru. Nikdy jsem si nemyslel, že bych byl v hospodě já ten nejstřízlivější. V kavárně jsem dělal i některé projekty, abych zdokonalil vizáž či praktičnost kavárny. Nejvíce mě bavila práce v divadle. Ano i to tady máme. Nejdříve jsem ho připravoval pro sledování fotbalu na plátně. Poté jsem i zdemoloval část pódia a položil místo něho plovoucí podlahu. To jsem sice dělal poprvé, ale šlo to.

Čím dál více času mi ale zabíralo starání se o ubytování. Majitel totiž měl hostel, tři chatky, jeden starý farmářský dům a také lyžařskou chatu. Dokázal tak mít místo až pro 60 lidí. A to nepočítám s domem, který měl v Siglufjörður a také menším domem v Akureyri. Nebudu se tu rozepisovat, jak se správně myje hajzlík nebo stele poset. Můj úděl byl jasný, postarat se o to, aby hosti měli čisté a uklizené pokoje a společné prostory. Ne vždy to bylo jednoduché, protože se vždy najde nějaký kretén. Jeden se opije a pozvrací záchody, jiný si rozhodne prát spodky ve dřezu. A nechá to v něm odmočit půl dne. Asi ho nenapadne, že by společnou kuchyň mohl využívat i někdo jiný. A tak se občas nad někým rozčílím. Ale většinou je to v pohodě. A tak pendluji mezi čtyřmi místy v Dalvíku a občas i mezi dvěma sousedními městy.

Když je hostů málo, tak mám většinou nějakou alternativu co dělat. Nejčastější je asi sekání trávy u zmíněných objektů. A ta tady roste neuvěřitelně rychle, jelikož je tu světlo 24 hodin denně. Ale dělal jsem i jiné věci, jako bylo stavění sauny, nebo řezání dřeva. Šéf má totiž ještě jeden barák, který chce zrekonstruovat. A na tom je práce jak na kostele. Takže když neví, kam se mnou, tak mě pošle tam.

Pomalu, ale jistě, jsem se naučil vše potřebné, a tak je ze mě i pradlenka. Ale nejen to, uvádím hosty, nebo je kasíruji. Takže pokud jde o postarání se o hostel, tak umím skoro vše. A tak není problém, aby si majitel mohl vyjet někam na dovolenou. Lada má v malíku kavárnu, tak se skvěle doplňujme.  Aby mohli majitelé společně někam vyrazit. Ale vždy když někam odjedou, tak pociťuji, jak moc práce můj šéf má. Lada v kavárně stále něco potřebuje došel plyn, došlo pivo, došel salát, odvez odpad. A do toho všechno to ubytování a čekání na hosty až dorazí.

Během zimy se některé dny stává, že celý den trávím venku, abych odházel sníh. Nejdříve v café, aby se do něho mohli hosté dostat a pak následně kolem všech objektů na ubytování. Co Vám budu povídat, je to pořádná rozcvička. Jednou se i stalo, že během noci napadl skoro metr sněhu a v některých místech se vytvořily třímetrové závěje sněhu. Proházet stezičku může trvat i několik hodin.

Velryby

Výlet za velrybami začal důkladnou přípravou. Nejdříve jsme vybírali nejvhodnější den. Chtěli jsme si je užít za hezkého slunného dne bez silného větru. Den jsme měli vybraný, a tak jsme pro Ladu koupili nejdražší náplasti proti mořské nemoci. Jak to tu bývá, předpověď jim nevyšla, a tak jsme vyrazili na moře za silného větru. Černé nacucané mraky se proháněly nad fjordem a my jsme jen čekali, než začne pršet. Vyplouvali jsme z Dalvíku. Mířili jsme do hlubších vod na opačné straně fjordu. Nejdříve jsme proplouvali okolo jižní části ostrova Hrísey.

Když jsme se blížili k rybářské vesnici Grenivík na opačné straně fjordu, zahlédli jsme první výtrysky nad rozbouřenou hladinou. Začalo foukat opravdu hodně. Byli jsme rádi, že máme na sobě půjčený nepromokavý oblek, který nás držel v teple. Bohužel vlny nedělali dobře několika lidem na palubě.

My jsme s Ladou plní očekávání vyhlíželi první jedince místní populace. Byli jsme na vyvýšeném místě na přídi, když jsme zahlédli našeho prvního keporkaka (Megaptera novaeangliae). Bylo to úžasné setkání. Obdivovali jsme obřího tvora plujícího v klidu okolo nás. Vždy se vynořil a nadechl se. Ukázal nám svojí hrbolatou hlavu a nozdry.

Když se takto nadechl pětkrát, měl dostatek vzduchu na dlouhý ponor, který trvá přibližně 6 minut. Když se potápí do hlubin za potravou, většinou se vynoří více z vody a svojí ocasní ploutev vyzdvihne nad hladinu. Keporkaci většinou loví kryl, ale také malé rybky. Známé jsou jejich techniky lovu, jako je síť z bublin. Občas lidé zahlédnou jejich ochranářské chování jiných tvorů, když na ně útočí kosatka dravá (Orcinus orca). Zjevně se tyto druhy nemají v lásce. Kosatky jim totiž loví mláďata. Bohužel kosatky se do hlubin našeho fjordu nezatoulávají. Jsou spíše na otevřeném moři.

V zimě je ve fjordech menší počet druhů velryb, ale i tak jsme zahlédli plejtváka malého (Balaenoptera acutorostrata). Většina velryb totiž odplouvá více na jih. Některé až do Karibiku, kde se rozmnožují.

I přesto jsme nevěděli, kam se dříve podívat. Okolo nás se vynořovalo a zanořovalo asi 11 velryb. Těžko se to počítá. Nikdy nevíte, kdy se jaká vynoří a jestli se vynořila ta samá. Místní průvodci to určitě poznají podle ploutve či počtu kožních parazitů.

Když byli keporkakové blízko lodi, tak jsme pozorovali jejich zářící bílé ploutve pod hladinou. Ty nám vždy napověděly, kde se vynoří. Jelikož byl neustále silný vítr, tak i kapitán měl co dělat, aby loď plula ladně vedle velryb. Někdy nám to připadalo jako hon na velryby. Když velryba udělala hluboký ponor, hned jsme jeli za jinou. Jednou jsme dokonce do jedné málem narazili, i průvodce byl dosti nervózní. Velrybě to bylo úplně jedno, jen mávla ploutví a byla pryč.

Po prvních desítkách minut nadšení začalo být Ladě blbě. Velké vlny si vybraly svou daň. Záchod byl pravidelně okupován dvěma hochy, kteří se střídali ve vyprazdňování žaludku. Lada se zatím držela, ale příjemné jí to nebylo.

Po pozorování velryb jsme ještě zastavili na dvou místech. Dostali jsme pruty a šli jsme lovit ryby. Bohužel hodně foukalo, a proto prý vůbec nebraly. Na prvním místě jsem chytil jednu rybu a na druhém místě jsem nechytil nic. Lada tentokrát chytat nešla. Už jí to dobrodružství bohatě stačilo. Nakonec jsem chytil polovinu úlovku z celé lodi. Když jsme se blížili k přístavu Ladě už bylo hodně špatně. Nepřidalo jí, když se do lodi dostala voda. Loď se naklonila a nabrala vodu, která posléze zase vytekla. To jí ale bylo jedno, už chtěla být na břehu.

Na břehu jsem si vyslechl příběh o tom, že to bylo naposled co vstoupila na tak malou loď, do které se dostane bez problémů voda. Že už nikdy se mnou na velryby nepojede, ani za zlaté prase. To ale ještě neví, že pár hodin odtud je městečko Húsavík, kde se dají pozorovat největší živočichové na planetě plejtváci obrovští (Balaenoptera musculus).

Dorazili jsme do přístavu a dali si tresku, kterou jsem ulovil. Bylo to příjemné ukončení dne, na který jen tak nezapomeneme.

10. 11. 2018