Lama na cestách: Velryby

Výlet za velrybami začal důkladnou přípravou. Nejdříve jsme vybírali nejvhodnější den. Chtěli jsme si je užít za hezkého slunného dne bez silného větru. Den jsme měli vybraný, a tak jsme pro Ladu koupili nejdražší náplasti proti mořské nemoci. Jak to tu bývá, předpověď jim nevyšla, a tak jsme vyrazili na moře za silného větru. Černé nacucané mraky se proháněly nad fjordem a my jsme jen čekali, než začne pršet. Vyplouvali jsme z Dalvíku. Mířili jsme do hlubších vod na opačné straně fjordu. Nejdříve jsme proplouvali okolo jižní části ostrova Hrísey.

Když jsme se blížili k rybářské vesnici Grenivík na opačné straně fjordu, zahlédli jsme první výtrysky nad rozbouřenou hladinou. Začalo foukat opravdu hodně. Byli jsme rádi, že máme na sobě půjčený nepromokavý oblek, který nás držel v teple. Bohužel vlny nedělali dobře několika lidem na palubě.

My jsme s Ladou plní očekávání vyhlíželi první jedince místní populace. Byli jsme na vyvýšeném místě na přídi, když jsme zahlédli našeho prvního keporkaka (Megaptera novaeangliae). Bylo to úžasné setkání. Obdivovali jsme obřího tvora plujícího v klidu okolo nás. Vždy se vynořil a nadechl se. Ukázal nám svojí hrbolatou hlavu a nozdry.

Když se takto nadechl pětkrát, měl dostatek vzduchu na dlouhý ponor, který trvá přibližně 6 minut. Když se potápí do hlubin za potravou, většinou se vynoří více z vody a svojí ocasní ploutev vyzdvihne nad hladinu. Keporkaci většinou loví kryl, ale také malé rybky. Známé jsou jejich techniky lovu, jako je síť z bublin. Občas lidé zahlédnou jejich ochranářské chování jiných tvorů, když na ně útočí kosatka dravá (Orcinus orca). Zjevně se tyto druhy nemají v lásce. Kosatky jim totiž loví mláďata. Bohužel kosatky se do hlubin našeho fjordu nezatoulávají. Jsou spíše na otevřeném moři.

V zimě je ve fjordech menší počet druhů velryb, ale i tak jsme zahlédli plejtváka malého (Balaenoptera acutorostrata). Většina velryb totiž odplouvá více na jih. Některé až do Karibiku, kde se rozmnožují.

I přesto jsme nevěděli, kam se dříve podívat. Okolo nás se vynořovalo a zanořovalo asi 11 velryb. Těžko se to počítá. Nikdy nevíte, kdy se jaká vynoří a jestli se vynořila ta samá. Místní průvodci to určitě poznají podle ploutve či počtu kožních parazitů.

Když byli keporkakové blízko lodi, tak jsme pozorovali jejich zářící bílé ploutve pod hladinou. Ty nám vždy napověděly, kde se vynoří. Jelikož byl neustále silný vítr, tak i kapitán měl co dělat, aby loď plula ladně vedle velryb. Někdy nám to připadalo jako hon na velryby. Když velryba udělala hluboký ponor, hned jsme jeli za jinou. Jednou jsme dokonce do jedné málem narazili, i průvodce byl dosti nervózní. Velrybě to bylo úplně jedno, jen mávla ploutví a byla pryč.

Po prvních desítkách minut nadšení začalo být Ladě blbě. Velké vlny si vybraly svou daň. Záchod byl pravidelně okupován dvěma hochy, kteří se střídali ve vyprazdňování žaludku. Lada se zatím držela, ale příjemné jí to nebylo.

Po pozorování velryb jsme ještě zastavili na dvou místech. Dostali jsme pruty a šli jsme lovit ryby. Bohužel hodně foukalo, a proto prý vůbec nebraly. Na prvním místě jsem chytil jednu rybu a na druhém místě jsem nechytil nic. Lada tentokrát chytat nešla. Už jí to dobrodružství bohatě stačilo. Nakonec jsem chytil polovinu úlovku z celé lodi. Když jsme se blížili k přístavu Ladě už bylo hodně špatně. Nepřidalo jí, když se do lodi dostala voda. Loď se naklonila a nabrala vodu, která posléze zase vytekla. To jí ale bylo jedno, už chtěla být na břehu.

Na břehu jsem si vyslechl příběh o tom, že to bylo naposled co vstoupila na tak malou loď, do které se dostane bez problémů voda. Že už nikdy se mnou na velryby nepojede, ani za zlaté prase. To ale ještě neví, že pár hodin odtud je městečko Húsavík, kde se dají pozorovat největší živočichové na planetě plejtváci obrovští (Balaenoptera musculus).