Ko Phi Phi Lee aneb nezapomenutelné šnorchlování

S prvními ranními paprsky jsme dorazili k přístavu a nalodili se na long boat. Tento malinký člun jsme sdíleli s pěti Indy, místním kapitánem a klukem z Velké Británie, který nám dělal takového instruktora. Měli jsme štěstí. Bylo nádherné ráno. První část cesty byla naprosto klidná. Mohli jsme obdivovat skaliska na západní straně ostrova Phi Phi. Sem tam byla malinká skrytá pláž, na kterou mířili první lodě s turisty.

Když jsme přeplouvali přes otevřené moře, začalo to s kocábkou trochu házet. Trvalo to sice jen dva kilometry, ale některým Indům to stačilo. S Ladou jsme se vrhli do moře u ostrova Ko Phi Phi Lee. Kolmé skály šly i pod hladinou moře kolmo dolů. Bylo nám jasné, že tady to je ráj pro potápěče a ne pro šnorchlování. Ale i tak zde byl deset metrů široký pruh, který jsme mohli pozorovat. Plavali  jsme okolo lodi a čekali na Indy. Vypadali, jako kdyby byli poprvé ve vodě, jelikož měli i plovací vesty. Musíme ovšem podotknout, že servis byl v porovnání s Austrálií na velice nízké úrovni. Prostě nás akorát přivezli na místo a vyklopili z člunu. Prášky proti mořské nemoci, či sprej do brýlí, aby se nemlžily, sem ještě nepřišly. A tak tři Indové blili z paluby a my jsme si stále flusali do brýlí. Když jsme se konečně přesunuli od člunu plavali jsme podél skal k zátoce. Některá místa byla zničená od kotvení lodí. Snažili se tu vysazovat korálový útes na betonové bloky. Nebylo tu tolik korálů jako v Austrálii, ani nebyly tak obrovské. Ale žilo to tu velice podobně. Když jsme se přiblížili k pláži, zahlédl jsem na zlomek sekundy žraloka. Ladně plaval v mělké vodě nad korály, které dosahovaly skoro až k pláži.

Když jsme ukončili první ponor, tak následovalo několik akrobatických kousků. Nejprve jsme si museli sundat ve vodě ploutve, a pak je přehodit přes palubu lodi. Nakonec jsme museli vylézt na houpající se loď po kovovém žebříčku, který byl jen tak zaháknutý za hranu lodi. Když jsme se vrátili, tři Indové zmizeli zpátky na Phi Phi a my jsme měli poloprázdnou loď. Takže jsme radostněji dojeli k další zastávce. Dali jsme si svačinku v podobě ananasu v laguně Pileh, která byla chráněna od mořských vln. Jako jediný jsem se šel kouknout, co je pod lodí. Ale mnoho jsem toho neviděl. Bylo tu písčité dno. Dojeli jsme k útesům na západní straně. Zde opravdu byl jen pár metrů široký pás k pozorování. Skaliska mizela hluboko v hlubině. Plavali jsme hodně dlouho. Bylo to vyčerpávající, ale viděli jsme zajímavé druhy korálů. Jeden byl rudo hnědý. Takový jsme viděli poprvé. Největší zážitek však bylo setkání s perutýny.

Projížděli jsme okolo zátoky Loh Samah, u které byl vstup k protější zátoce Maya. Nedaleko byla i bouda zavěšená u skály. Prý tam hlídají hnízda ptáků. Aby je mohli prodat do Číny. Určitě další zaručený lék na erekci. Docela nás to překvapilo. Domnívali jsme se, že by se v rezervaci měli živočichové chránit. Dorazili jsme k návětrné straně ostrova a kocábka se začala houpat. Ladě začalo být blbě. Koukli jsme se na legendární zátoku Maya, která hrála hlavní roli ve filmu Pláž. Byla obsypaná loďmi. Vůbec se nám tam nechtělo. Naštěstí i vstup na pláž je placený a tak jsme tam nezavítali.

Jemně jsem nahodil, že bych radši šel na tu malou protější bez lidí. Za pár sekund jsme se tam vydali. Loď zastavila, několikrát se zhoupla na vlnách a Lada začala krmit rybičky. Bylo neuvěřitelné pozorovat, jak rychle rybičky snědly všechen ananas, který z ní vyšel. Vždy do tří sekund bylo po ananasu. Lada sebrala všechnu energii a plácla s sebou do vody. Vzal jsem jí za ruku a plavali jsme k pláži. Byl tu krásný podmořský život i korály. Ale nebyl na to čas. Ono to asi není nic příjemného dýchat šnorchlem, když máte návaly zvracení. Korály byly těsně až k pláži, takže si Lada při tom spěchu poranila koleno. Vylézt na pláž nabylo také jednoduché, protože před pláží byla velká lavice z mrtvých korálů. Lehla si na pláž a rozdýchávala se. Přitom jí tekla z kolena krev. Rána byla docela hluboká. Prošel jsem si pláž během 30 sekund. A koukal jsem se do zátoky, kam přijížděla jedna loď za druhou. Za sebe jsem se radši nedíval. Tropický kousek lesa za písčitou pláží, byl vystlaný plastovými odpadky. Na cestě zpátky jsem se trochu zdržel. Uviděl jsem velkého žraloka. Ten byl mnohem větší nežli já. Možná ho Lada svým krvavým kolenem přilákala do zátoky. Chvilku jsem za ním plaval a užíval si jeho ladný pohyb okolo pobřeží. S Angličanem jsme si poté udělal ještě jedno kolečko za žralokem, protože ho chtěl také vidět. Bohužel jsme ho už nenašli.

Začalo pršet. Vydali jsme se zpátky na Phi Phi. Zvedly se vlny a přišel monzunový liják. Bál jsem se o naší elektroniku a rychle jí dal do nepromokavých vaků. Loď se houpala a obloha byla temná. Byl to dost adrenalinový zážitek. Ladě to tak nepřipadalo. Modlila se, aby to už bylo za ní, pevně se držela sedátka a klepala se zimou. Když jsme dorazili na pokoj dali jsme si vřelou sprchu a lehli do postele. Ladě začalo být lépe a mě začalo být blbě. Asi ten prokletý ananas. Spal jsem 15 hodin v kuse a nemohl jsem se ani hnout. Cítil jsem každé Lady malé pohnutí na posteli. Každý pohyb ve mně inicioval zvracení.

29. 8. 2017

Phi Phi

Plavba probíhala v klidu. Moře nebylo rozbouřené, a tak nám vadila akorát klimatizace a přeplněný trajekt. Já jsem trávil hodně času venku na palubě a snažil se zachytit útesy ostrovů. Byly to vápencové stěny vyrůstající kolmo vzhůru z moře. Nedaleko ostrova Phi Phi jsme zahlédli i národní park Ko Phi Phi Lee. Přicházel déšť a tak jsme neměli moc hezké výhledy. Byli jsme už na severní polokouli a tak tu bylo monzunové období. Holt jsme si pěkné počasí vybrali na jižní polokouli, když jsme cestovali v severní Austrálii.

Když jsme se blížili k přístavu, uviděli jsme, jak se na vertikálních vápencových stěnách drží vegetace. Dodávalo to strmým nehostinným skalám vstřícnou tvář. Bylo neuvěřitelné, jak zde vegetace bujela sytě zelenou barvou v takových podmínkách. Život, který zelená skaliska vyzařovala, byl mnohem intenzivnější nežli nivy řek v Austrálii.

Přistáli jsme na ostrově. Hned jsme pocítili, že  klidný kus tropického ráje tu nenajdeme. Proplétali jsme se úzkými uličkami mezi mnoha lidmi. Bylo tu opravdu plno. Nechtěli jsme si ani představovat, jak to tady vypadá v hlavní turistické sezoně. To je tu prý 5 x více lidí. Zanedlouho jsme našli náš hotel, z kterého jsme nebyli moc nadšení. Byl dražší nežli ten první a služby byly o hodně horší.

Ráno nás přivítal pravý monzunový liják. Padala nebesa a my jsme se zavrtali do prostěradla. Občas nás vyrušili makakové, kteří skákali po střechách. Jeden se dokonce usadil na střeše před naším pokojem. Zjevně mu bylo dobře. Seděl na hraně střechy a honil si oba ocasy. Chvílemi jsme si mysleli, že si ho musí utrhnout.

Odpoledne jsme využili počasí a šli se projít. Bylo pod mrakem a tak nebylo na padnutí. Prošli jsme si městečko v údolí. Narazili jsme na varana i na všudypřítomné oranžové mnohonožky. Procházeli jsme se po pláži a hleděli do pobřežních vod. Občas jsme narazili i na kraba vykukujícího z písku.

 Přejít na opačnou stanu ostrova v nejužším místě zálivu trvalo pár minut. A tak jsme se vydali k patě vápencových skalních stěn. Ve stromech nedaleko se proháněli makakové a vysoko nad nimi létali orli.

Velice nás potěšil výlet na molo. Zahlédli jsme spoustu druhů tropických rybiček. Doufali jsme, že zde nalezneme bohatý podmořský život. Ale budeme muset být opatrní, mořští ježkové měli opravdu dlouhé bodliny. Zbytek dne  jsme odpočívali, protože Ladě nebylo stále moc dobře.

Následujícího rána nás probudili opět makakové prohánějící se po střechách a monzunový déšť. Hned, jak se trochu vyčasilo, vyrazili jsme na jihovýchodní cíp ostrova. Nacházela se tam Long Beach. Cesta byla zajímavá. Procházeli jsme okolo pobřeží. Často jsme vyrušili mnoho krabů na skaliskách, ale také jsme narazili na vyhřívajícího se varana. Procházeli jsme místním deštným lesem až k oné pláži. Cestou jsme potkali mnoho hotelů a jiných ubytovacích zařízení. Ty bychom s chutí vyměnili za náš hotel.

Dorazili jsme na pláž a začali jsme se slunit. A také šnorchlovat. Nic moc jsme neviděli a brýle se nám rychle mlžily. Ale pár rybiček jsme viděli. Lada byla unavená a tak se opalovala. Já na to vůbec nejsem a tak jsem se vydal k Žraločím útesům. Nebál jsem se žraloků, ale lidí. Všude pluly vodní taxíky a dělaly z moře nebezpečnou dálnici. Když jsem onen koridor proplul  otevřel se mi jiný svět. Voda zde nebyla tolik kalná a korály se začaly objevovat mnohem častěji. Nakonec jsem proplouval kolem útesů překypujícím životem. Nemohl jsem se vynadívat. Věděl jsem, že šnorchlování na které se chystáme další den, bude stát za to. Když jsem se vracel zpátky, tak jsem se lekl středně velkého žraloka. Jen kolem mě proplul v úctyhodné vzdálenosti a zmizel. Horší bylo se dostat přes dálnici, kde proplouval jeden vodní taxík za druhým. Trošku jsem se zapotil, ale zvládl jsem to. Později jsem se dozvěděl, že tu jezdí hlava nehlava a už několikrát místní posekali šroubem člověka. Nedivil jsem se, že jsme tu neviděli ani želvu s takovýmto provozem.

Večer jsme si zašli na pizzu a pak do Banana baru. Tam jsme se koukali na film Pláž s Leonardo Dicaprio. Ten se natáčel jak tady na ostrově, tak v národním, parku kam jsme jeli následující den. Po tom, kdy se tento film natočil, se stala tato oblast velice oblíbená. A ztratila své kouzlo panenského ráje, o kterém pojednává film. Tam i tady onen pomyslný ráj pošramotilo množství lidí. Holt když nemůžete ani si jít zaplavat, protože všude kotví lodě, na plážích je plno odpadků a zakotvené lodě. Prostě to není ono.

26. 8. - 28. 8. 2017

Phuket

V noci jsme přiletěli na ostrov Phuket a vzali si taxíka. Jelikož jsme chtěli ušetřit, tak jsme vlezli do minibusu ještě s dalšími 8 lidmi, na které jsme museli ovšem počkat, než je řidič sežene. Začátek cesty byl klidný, ale pak jsme přijeli do hlavního města ostrova Phuket. Zde to žilo a tak jsme byli rádi, že taxík nabral směr do hor. Za nimi bylo západní pobřeží se svými věhlasnými plážemi Kata a Karon. Byli jsme dost ztracení a tak jsme nechávali vše na taxikáři. On vyhazoval jednoho člověka za druhým před hotely. Všude to vypadalo až moc živě. Byla to jedna velká párty. Modlili jsme se, aby nás vysadil na nějakém klidném místě. V tom jsme dorazili k pláži Patong. Zde to nebyla párty. Byla to naprostá zběsilost. Už jsme asi moc starý na takovéto věci. Vypadalo to, jako kdyby nejnadrženější a nejšílenější bílí obyvatelé planety přišli na tohle místo a rozhodli se tu zapomenout na své starosti.  Všichni byli opojení vším možným a auto nemohlo ani projet skrz hlavní silnice. Byli jsme moc rádi, že tu vysadil dva osamělé muže z taxíku a jeli jsme zpátky na jih. Zde byly ony pláže Kata a Karon.

Taxikář si neustále bral náš telefon a jezdil zprava doleva. Stále nemohl najít náš hotel. Byli jsme poslední v autě a tak to bylo trochu nepříjemné. Opravdu nepříjemné to bylo, když zastavil u jedné vedlejší silnice a řekl, že jsme tady. No čekali jsme, že na nás někdo vyběhne z lesa a ukončí naše trápení s taxikářem. Ale nakonec jsme došli po chvilce k našemu hotelu. Byli jsme spokojeni, jelikož to bylo naprosto klidné místo. Ráno jsme se probudili v příjemném čistém malém hotelu. Před okny jsme měli bazén a pár palem. Byli jsme tak unavení, že jsme se ani nešli projít okolo. Ten den patřil povalování se v posteli a koukání na Game of Thrones.

Další ráno už jsme měli trochu energie a tak jsme šli k plážím. Vlny byly docela velké a tak to byla sranda. Ladu dokonce smetla vlna až si poškrábala rameno o dno do krve. Odpoledne se Laděnka válela u bazénu a zbarvila se do rudé barvy. Každý den jsme vyzkoušeli nějaké restaurace. Většinou se nám výběr vydařil, ale někdy to bylo moc pálivé nebo prostě nechutné. Já jsem si hodně oblíbil čerstvé kokosy.

Tím to skončilo. Laděnka dostala teplotu a já se válel u bazénu. Občas jsme se smočil nebo něco malého ukuchtil či nakoupil. Také jsem nosil dobroty z blízké restaurace. Někdy se Lada vydala na jídlo se mnou. A to byl její vrchol aktivit, protože měla teplotou 38 stupňů. Při pocitové teplotě 40 stupňů a vlhkosti vzduchu 90%, ležela ve vlastní šťávě. Nechtěla pouštět klimatizaci, jelikož si myslela, že je nemocná z velkých teplotních rozdílů. Já jsem aspoň mohl z okna pozorovat pár místních řemeslníků, jak balancují na bambusovém lešení.

Po třech dnech jsem se tak nudil, že jsem nechal nemocnou Laděnku doma. Nad hotelem byla stezka do hor. Vydal jsem se na vrcholek, kde spočívala socha velkého Buddhy. Tady jsem nepotkal jediného turistu. Nedivil jsem se, žádný šílenec by přece v takovém vedru nešplhal do hor. Pot ze mě tekl čůrky a sotva jsem lapal po dechu. Když jsem došel k hlavní silnici vedoucí k Buddhovi, uviděl jsem slony indické (Elephas maximus indicus). Byli přivázaní řetězy a měli na sobě sedadla pro turisty. Chvilku to trvalo, ale na konec jsem došel až na horu.

Tam jsem si sedl do stínu a počkal, až ze mě přestane téct pot. Oblečení jsem mohl ždímat. V tu chvíli ke mně přistoupil chlap z Německa a dal mi ledovou kávu. Hezky jsme si pokecali o cestování a já se vydal k soše. Nebyla ani dokončená, protože ji začali stavět po ničivé vlně tsunami v roce 2004. Ta usmrtila dohromady 230 000 lidí.  Měl jsem výhled na vrcholky pohoří, které tvořily páteř ostrova. Byly stále zelené. Zde les ještě odolával náporu lidí.

Moc jsem se nezdržoval, jelikož na mě čekala Lada. Ale zastavilo mě jedno zvířátko makak jávský (Macaca fascicularis). Chvilku jsem ho pozoroval a on mě. V klidu jsem ho fotil až do doby, než uslyšel šustění igelitu. Hned se vrhl na turistu s igelitovou taškou. Skočil po ní a chtěl zní dostat něco dobrého. Po takovémto setkání jsem si radši dával pozor na věci. Když jsem došel pod horu za Ladou byl jsem opět úplně mokrý. Skočil jsem do sprchy a bazénu. Vyrazili jsme na oběd a já si pak zase udělal samostatnou procházku po plážích, z které mě vyhnal déšť.

Ladě bylo stále špatně, ale měli jsme už vše objednané. A tak nastal po týdnu přesun. Taxík nás ráno dovezl k přístavu v Phuketu a zanedlouho jsme byli na lodi. Mířili jsme k ostrovu Phi Phi.

20. 8. - 26. 8. 2017

Bangkok

Posledními pohledy jsme se rozloučili s Austrálií. Pod námi se vlnily řeky jako hadi. Pár metrů od břehů byla zelená životadárná zeleň. Byla to však jen klikatící se niť v nezměrné vyschlé savaně. Indický oceán spolkl pevninu a pod námi byla monotónní modrá barva.

Po chvilce začaly na obloze plout mraky a z oceánu se začala vynořovat Indonésie. Pevnina se střídala s mořem a už jsme přistávali v Malajsii ve městě Kuala Lumpur. Prošli jsme si obvyklou procedurou. Koukli jsme se na film a už jsme byli zase ve vzduchu. Přivítal nás Thajský záliv, na jehož konci jsme za tmy dosedli v megapoli Bangkok. Tentokrát nám imigrační zabralo několik hodin. Had lidí se krátil jen velmi pomalu. Z letiště jsme si vzali taxíka a hodinu jeli po liduprázdné dálnici do centra města. Paní na recepci na nás nakašlala spoustu bacilů a uvedla nás do prostého pokoje v historickém domě. 

Probudili jsme se vedrem a zvukem z rušného dvorku. Rozhodli jsme se tedy, že si projdeme centrum města. Nebylo to daleko a tak jsme si nebrali ani rikšu. Plnými doušky jsme ochutnávali Bangkok. Ten smrad z vedlejších uliček a stok byl silný. Pokračovali jsme spletí uliček mimo turistické trasy a došli k životodárné řece Chao Phraya. Byla to hnědá polévka, místy připomínajíc univerzální hnědou omáčku. Šli jsme uličkami až k Grand Palace z roku 1782. Již z dálky na nás zářily pozlacené věže. Chvilku trvalo než jsme našli vstup. Jelikož všude byla hromada turistů, ale hlavně lidí v černém, kteří se šli poklonit zemřelému Thajskému králi. Smuteční obřad už trval skoro celý rok. Když jsme dorazili do paláce, ohromily nás nádherně zdobené budovy. Trošku nám onen zážitek kazil fakt, že jsme museli být řádně zahalení. Takže jsme se potili jak prasátka a sotva popadali dech. Ale jak jsme byli z očí vojáků, tak jsme větrali, jelikož bylo vedro a vlhko na padnutí.

Palác nebyl tak zdobený v porovnání s tím, když jsme zavítali do chrámového komplexu. Wat Phra Kaew neboli chrám smaragdového Buddhy. Ten zářil odlesky zlata a blyštivých skel či drahokamů. Postupovali jsme útrobami v houfu turistů a obdivovali pestrou výzdobu. Na každém rohu byl Buddha či vyobrazení jiného božstva. Nám se líbili démoni a jiní strážci chrámů před vchody.

Nemohli jsme uniknout možnosti spatřit smaragdového Buddhu. Sundali jsme si boty a zahalili jsme se. Před námi byla socha vysoká necelý metr. Jedná se o nejsvatější vyobrazení Buddhy. První zmínka o ní je z roku 1434. Tehdy ji našli, ale jaké je její stáří nikdo neví. Bohužel na tomto nejsvatějším místě se nemohlo fotit a tak jsme po krátkém rozjímání šli prozkoumávat další zákoutí chrámu.

Vyšli jsme z chrámového komplexu a procházeli se mezi honosnými budovami v paláci. Opravdu bylo na co koukat. Ale zaujali mě i jiné drobnosti. Opravdu mě nenechávalo klidným pozorovat pracující lidi na bambusovém lešení. Vždy, když jsem viděl bezpečnost práce na Novém Zélandu nebo v Austrálii, říkal jsem si, jací jsou Češi kaskadéři. Ale scéna přede mnou tomu dávala zcela jiný rozměr. Nikde nebyla ani lávka prostě stáli na jednom bambusu. Neuvěřitelné!

Vyšli jsme z paláce a popošli o pár metrů k Wat Pho. Byl starší nežli palácový komplex. Pocházel z konce 17. století. Jako u předchozího oplýval pozlacenými sochami.

Na každém kroku se vypínala věž k nebesům. Jakoby chtěla propojit duchovní svět s tím dole na zemi. Onomu chrámovému komplexu dominovala jedna budova, okolo které jsme pomalu procházeli.

V jejím nitru byl ležící Buddha, který prozařoval celý vnitřek budovy. Byl pozlacený od hlavy až k patě. A to nebylo málo. Měřil úctyhodných 46 metrů. Pomalu ale jistě jsme ukončili svojí návštěvu v centru města a vydali jsme se k hotelu, kde jsme měli věci.

Trošku jsme se ztratili a bloudili centrem města. Naštěstí jsme díky tomu narazili na botanickou zahradu. Setkali jsme se díky tomu s ochutnávkou místního ekosystému. Především nás zarazil varan, který se vyhříval na okraji jezírka. Takhle velkého jsme viděli v Austrálii. Přišli jsme k němu blíž a zarazili jsme se. V trávě byl druhý, díky kterému ten první vypadal jako malé mládě. Udržovali jsme si odstup, protože tohle už bylo opravdu velké zvíře.

Popošli jsme kousek a uviděli obrovské listy lotosu. Hned jsem si přestavil ony obrázky, jak na nich spokojeně sedí malé dítě. Po chvilce bloudění jsme dorazili do staré čtvrti, kde byl i náš hotel. Vzali jsme si věci a chvilku jsme si odpočinuli u ledové kávy. Měli jsme hlad a tak jsme se vydali do ulic. Hledali jsme nějakou restauraci, kde by hygienické podmínky stáli alespoň za řeč. Bohužel jsme nic nenašli. Sedli jsme si tedy do restaurace na rohu jednoho domu. Neměl zdi a všude se linula vůně z grilovaného masa na kari. Dali jsme si nějaké nudle a pivo. Se svými napěchovanými krosnami jsme se tam vyjímali. Pozorovali jsme ulici a neuvěřitelnou zašmodrchanou spleť kabelů, jenž nějakým způsobem fungovala.

Vzali jsme si taxíka na letiště a čekali na náš odlet. Udělali jsme velice dobře, že jsme přišli na letiště brzo. Jelikož se nám odbavení zkomplikovalo. Zjistili jsme, že jsme zde v dobrý den, ale o měsíc dříve. A hotely v naší cílové destinace byly už zaplacené. Měli jsme tedy jedinou možnost. Vyždímali jsme kreditní kartu a přeobjednali si letenky. Letěli jsme něco přes hodinu k největšímu ostrovu Thajska Puketu.

18. 8. - 19. 8. 2017

Konec putování po rudém kontinentu

Poslední přesun se blížil. Auto potřebovalo údržbu stejně jako my. Ale na nás nebyl čas. Jako první jsme nechali vyměnit gumy. Následně jsme objížděli jedno vrakoviště za druhým. Hned vtom prvním jsme mysleli, že máme vyhráno. Sice jsme tam dlouhou chvíli čekali, ale přinesli nám, jak přední blatník, tak zadní. To byly nejdůležitější součástky, které chyběly. Bohužel ten přední byl rozbitý. A tak jsme jeli od vrakoviště k vrakovišti. Nakonec nás poslali do města Ballarat. Tam jsme opravdu měli štěstí a koupili jsme onen přední blatník. Dali nám číslo na autoservis a během chvilky jsme měli díly namontované. Jediné, co nám chybělo, byly přední krytky, kde mohou být světla. Bohužel je nikde neměli. Hold zůstaly někde na prašné cestě v centrální Austrálii. Lada našla ještě jedno místo, kde by je mohli mít. Bylo v útrobách velkoměsta Melbourne. Není se čemu divit, že jsem dostal málem záchvat z kolon ve městě. Vždyť jsme byli zvyklí na jednu pumpu a pár domů okolo. Nicméně jsme zdárně dorazili na místo, kde měli zavřeno. Byli jsme už unavení a tak jsme se rozjeli za bratrem tety Maree, který zde žil. Když jsme přijeli k Vincentovi a jeho ženě Bev, tak nás přivítali i milé úsměvy strejdy Harryho a Maree. Změnili se jim plány a byli na cestě do Canberry. Měli jsme tedy příležitost předat auto Harrymu osobně. Jelikož jsme se na tom předtím domluvili. Trochu jsme se styděli, protože byl Mazlík jak prase. 

Celý večer jsme si příjemně povídali. Vyprávěli jsme naše zážitky z cest. Opravdu jsme toho zažili hodně a tak večer uplynul jako voda. Vincentovi se podařilo nás úžasně překvapit. Po tom, co jsme jedli rýži nebo těstoviny, jsme měli před sebou vepřové s knedlíkem a zelím. Po roce a půl jsem viděl houskový knedlík. Ten pocit si ho namočit do omáčky a vychutnat, byl tak zvláštní. Vincent nám dal na talíř obrovské porce. Byl to boj sníst talíř překypující skvělým jídlem. Ale oba jsme to zvládli. Taková dobrůtka se přeci na stole nenechává.

Další den jsme museli hnout zadkem. Měli jsme dlouhý seznam co musíme udělat. Nejdříve jsme začali trošku balit. Vincent nám k tomu udělal skvělou snídani. Vajíčka se slaninou jsme také neměli moc často. A určitě ne tak dobré, jako je dělal on. Vydali jsme se na první okruh po městě. Došli jsme si na poštu a chtěli uložit peníze. Zjistili jsme, že uložit si hotovost nebude tak lehké, trvalo nám to přes hodinu a prošli jsme několik bank. Nakonec jsme to zvládli. Ale cítili jsme se jak lidé, kteří podporují terorizmus a chtějí peníze poslat někam na válku. Poté jsme dali do kupy Mazlíka. Nejdříve jsme ho vysáli zevnitř a potom zajeli do automyčky. Nutno podotknout, že automyčka neodvedla dobrou práci. Ale neměli jsme čas na to omýt auto ručně.

Dojeli jsme zpátky a zabalili krabici o hmotnosti 19 kilo. Bylo znát, že jsme domů posílali pohory, jedna bota totiž váží okolo tří kilo. A už jsme krabici jeli poslat do Evropy. Měla před sebou dlouhou tříměsíční cestu po moři. Když Lada dobalila zbytek věcí nechápal jsem, jak to že máme stále napěchované krosny i příruční zavazadla. Přeci jenom jsme poslali do Evropy skoro 40 kilo věcí. Já jsem se pral se zálohováním fotek a videí. Ani jsme se nenadáli a byl večer. Jsme ještě rezervovali několik hotelů a letenku. Vincent mezitím udělal opět vynikající jídlo. Na stole jsme měli sekanou. Opět jsme se přejedli. Lada to tentokrát ani nedojedla. Já jsem to měl jen tak tak. Šli jsme brzo spát, jelikož jsme vstávali hodně časně.

Budíček začal zvonit v 4:30 a za hodinu už jsme byli v autě. V klidu jsme dojeli na letiště a rozloučili se. Naštěstí to bylo rychlé a emoce nemohly propuknout na plno. Bude se nám hodně stýskat po úžasných lidech z druhého konce světa. Vzlétli jsme a pozorovali Australskou pevninu. Netrvalo dlouho a zahlédli jsme rudé pouště, mezi kterými se bíle třpytila vyschlá jezera. Hlavou se nám honila stále jedna věc. Kudy asi vedla cestička, kterou jsme zdolávali tento kontinent na čtyřech kolech ?

Hrubý náčrt celé cesty za 6 týdnů.

16. 8. - 18. 8. 2017

Great Ocean Road

Přibližovali jsme se k pobřeží přes zemědělskou krajinu, kde ležela Great Ocean Road. Cesta ubíhala vcelku rychle, až do doby, kdy jsme narazili na Bay of Islands. Malé ostrůvky a skalní výchozy nám znovu vlily energii do žil. Bylo to nádherné členité pobřeží. Útesy pomalu, ale jistě prohrávaly svojí bitvu a končily na dně oceánu.

Zastavovali jsme každých pár set metrů. Vždy jsme došli na okraj útesů a pozorovali, jaké umělecké dílo přírodní živly vytvořily. Nebyly to jen nádherné zálivy a ostrůvky. Často vystupovaly z oceánu jen věže, které byly poslední známkou vzdoru.

Nelze popisovat všechny ty krásy, ale za zmínku stojí Londýnský most, který vlastně už není. Ten si voda vzala nedávno a zbyl po něm ostrov, který bude ještě nějakou chvilku odolávat. Nastal večer a my jsme našli jedno levné místo na přespání u hřiště v městě Port Campbell.

Probudili jsme se do větrného rána, a tak jsme vyrazili kvapně na cestu. Počasí se rychle měnilo k horšímu. Naštěstí jsme stihli legendární zastávku Dvanáct apoštolů ještě před deštěm. Vrcholy útesů byly pokryté křovinatou vegetací, která nás díky bohu chránila před nárazy větru. 

V dáli jsme viděli, jak se žene déšť. Rychle jsme si prohlídli skalní věže vystupující z oceánu. Počítali jsme je několikrát, ale marně. Doby, kdy jich tu bylo 12, jsou dávno pryč. Z některých zbyla jen půlka, z jiných nezbylo nic. Voda si je stejně všechny vezme, ale jiné zase vytvoří.

Bylo krásné pozorovat, jak jsou jednotlivé vrstvy pískovce rozdílné. I tenká tvrdší krusta mezi vrstvami dokáže ovlivnit jejich tvar. Kdyby tolik nefoukalo, určitě bychom umělecká díla přírody pozorovali déle.

Ujížděli jsme před počasím na východ, kde byl maják na mysu Otway. Původně jsme chtěli vidět maják, ale to, co jsme uviděli ho zcela zastínilo. Asiaté blokovali silnici v obou směrech, jelikož uviděli na stromech roztomilé zvíře. Koala medvídkovitý (Phascolarctos cinereus) seděl na větvích eukalyptu a ani se nehnul. I tak to bylo nádherné setkání ve volné přírodě. Najednou jsme zjistili, že tam není sám. O pár stromů vedle byl další koala. Byli jsme z toho naprosto nadšení.

Když jsme dojeli na mys, zjistili jsme, že je vstup k majáku placený. Tak jsme si udělali procházku okolo a vrátili se zpátky. Opět jsme uviděli medvídky koala. Tentokrát to byli jiní jedinci. Bylo hezké vidět, že se jim tu daří, jelikož jejich životní prostor člověk rychle likviduje. Díky Bohu, že už je nevybíjejí kvůli kožešině po milionech jako kdysi. 

Poté, co jsme projeli národním parkem Great Otway jsme se nikde nezastavovali. Jeli jsme okolo pobřeží a užívali si jednu serpentinu za druhou. Šlo to vcelku rychle, jelikož padala nebesa a nás by z auta nikdo nedostal. Proč taky. Nebylo vidět na 100 metrů. Jediná chvíle, kdy jsme se stačili trochu rozhlédnout, bylo stání na semaforu. Celou pobřežní silnici opravovali, a tak jsme skoro každých dvacet kilometrů stáli. Konec pobřeží jsme si tedy neužili a mířili k městu Geelong. Dohodli jsme se v jednom autoservisu na výměně pneumatik a jeli spát na jedno odpočívadlo za město. Bohužel jsme nenašli nic levného na přespání. A tak jsme si málem neuvařili ani večeři, jelikož silný vítr si s plamenem dělal co chtěl. Byli jsme promoklí a neměli jsme ani kde rozložit stan. Jediné štěstí bylo, že na odpočívadle bylo pár míst zastřešených. Hned, jak se uvolnilo místo pod střechou, tak tam Lada přeparkovala. Měli jsme aspoň klidnou noc v autě, bez bubnování deště na kapotu.  

14. 8. - 15. 8. 2017