Jezero Eyre

Ráno jsme se trochu zapotili při skládání stanu. Vítr prohánějící se nad vyprahlou pustinou znesnadňoval úplně vše. Lada se uchýlila do pozůstatků železniční stanice a připravila vydatnou snídani. Každou chvíli zkoumala toho divného pavouka v koutě, jestli se hýbe směrem k ní nebo jestli si s ním zahrávají jen poryvy větru. Měli jsme před sebou velký den. Popojeli jsme jen kousek a před námi se rozprostíralo jezero Eyre. Nečekali jsme jezero jak jej známe, bylo to přeci jezero v poušti.

Nacházeli jsme se na jeho jižní části, která zabírá jen zlomek jeho plochy. I přesto jsme neviděli na jeho konec. Bylo obrovské. Bílá krusta soli se táhla až za obzor. Aby ne, vždyť celé jezero pokrývá 15 000 kilometrů čtverečních. Neváhali jsme a vyrazili jsme z vyhlídky k jezeru. Zanedlouho jsme se ocitli 12 metrů pod hladinou moře. Byl to úžasný pocit. Pokud se lidstvu bude dařit jako dosud, roztávající ledový příkrov zvedne hladinu oceánů a moře znovu zaplaví tuto oblast. Ale dnes ještě ne. Teď je to jedna z nejvyprahlejších částí Austrálie. Jedná se o bezodtokovou oblast o velikosti 1,2 milionu čtverečních kilometrů. Toto obrovské číslo reprezentuje 17% plochy Austrálie. Všechna voda z této oblasti doteče do tohoto obrovského jezera a vypaří se. Stává se to jednou za pár let, ale jen v létě, kdy je na severu Austrálie monzunové období. To pak voda skutečně doteče až sem a vytvoří jezero s hloubkou 1,5 metru. Někdy je to více, někdy to je méně. Jelikož jsme přijeli v zimě mohli jsme se kochat krustou soli.

Když jsme došli k hraně jezera všimli jsme si, že není tak vysušené, jak se na první pohled zdálo. Boty se nám mírně propadali do bahna, které překrýval povlak soli. Nedalo se však odolat ochutnávce čerstvě vysušené soli. Musím říct, že byla vnikající (z mého pohledu). Z pohledu Lady  ochutnávka vypadala takto – Co to zase provádí? On to chce opravdu strčit do pusy? Dyť tady po tom běhají různá zvířátka. Tak a máš co jsi chtěl, jen si pěkně zaprskej!

Když jsme zjistili, že jen slabá krusta chrání vlhký bahnitý podklad, nedivili jsme se tomu co máme pod nohama. Byl jím největší podzemí vodní rezervoár na Zemi Great Artesian Basin. Voda je v něm stará až 2 miliony let a skrývá se pod povrchem až tří kilometrů. Právě z tohoto rezervoáru vytéká artéská voda a tvoří oázy. Ale člověk ji také využívá k napojení měst jako bylo Coober Pady.

Kochali jsme se, jak výhledem, tak rozpraskaným solným povrchem, který byl pokryt stopami nejednoho dobrodruha čí ptáka emu. Nastal čas se vrátit. Došli jsme na hranu solného jezera a uviděli zbytky podemleté železnice. To byl asi jeden z důvodů proč železniční doprava zanikla v celé oblasti. Zalezli jsme do auta a vyjeli.

Po mnoha tisících kilometrech jsme měli konečně štěstí. Orel klínoocasí seděl na zbytcích plotu. Pomalu a velice obezřetně jsme se přibližovali. Konečně se nám podařilo dostat do rozumné vzdálenosti než odletěl. Hned jsme si vzpomněli, jaké je držet toto majestátní zvíře v rukou.

Cesta stále pokračovala naprostou pustinou. Nacházeli jsme se v nejsušších oblastech Austrálie, ale ne na dlouho. Zamířili jsme k jihu, kde se nacházelo pohoří Flinders. V jeho podhůří se začal objevovat život, potkali jsme tu největšího vačnatce na světě klokana rudého (Macropus rufus). Ale byli tu i lidé. Mezi horami a pouští byly pozůstatky dávné flory a tak jsme projížděli okolo mnoha uhelných dolů.

10. 8. 2017