Bangkok

Posledními pohledy jsme se rozloučili s Austrálií. Pod námi se vlnily řeky jako hadi. Pár metrů od břehů byla zelená životadárná zeleň. Byla to však jen klikatící se niť v nezměrné vyschlé savaně. Indický oceán spolkl pevninu a pod námi byla monotónní modrá barva.

Po chvilce začaly na obloze plout mraky a z oceánu se začala vynořovat Indonésie. Pevnina se střídala s mořem a už jsme přistávali v Malajsii ve městě Kuala Lumpur. Prošli jsme si obvyklou procedurou. Koukli jsme se na film a už jsme byli zase ve vzduchu. Přivítal nás Thajský záliv, na jehož konci jsme za tmy dosedli v megapoli Bangkok. Tentokrát nám imigrační zabralo několik hodin. Had lidí se krátil jen velmi pomalu. Z letiště jsme si vzali taxíka a hodinu jeli po liduprázdné dálnici do centra města. Paní na recepci na nás nakašlala spoustu bacilů a uvedla nás do prostého pokoje v historickém domě. 

Probudili jsme se vedrem a zvukem z rušného dvorku. Rozhodli jsme se tedy, že si projdeme centrum města. Nebylo to daleko a tak jsme si nebrali ani rikšu. Plnými doušky jsme ochutnávali Bangkok. Ten smrad z vedlejších uliček a stok byl silný. Pokračovali jsme spletí uliček mimo turistické trasy a došli k životodárné řece Chao Phraya. Byla to hnědá polévka, místy připomínajíc univerzální hnědou omáčku. Šli jsme uličkami až k Grand Palace z roku 1782. Již z dálky na nás zářily pozlacené věže. Chvilku trvalo než jsme našli vstup. Jelikož všude byla hromada turistů, ale hlavně lidí v černém, kteří se šli poklonit zemřelému Thajskému králi. Smuteční obřad už trval skoro celý rok. Když jsme dorazili do paláce, ohromily nás nádherně zdobené budovy. Trošku nám onen zážitek kazil fakt, že jsme museli být řádně zahalení. Takže jsme se potili jak prasátka a sotva popadali dech. Ale jak jsme byli z očí vojáků, tak jsme větrali, jelikož bylo vedro a vlhko na padnutí.

Palác nebyl tak zdobený v porovnání s tím, když jsme zavítali do chrámového komplexu. Wat Phra Kaew neboli chrám smaragdového Buddhy. Ten zářil odlesky zlata a blyštivých skel či drahokamů. Postupovali jsme útrobami v houfu turistů a obdivovali pestrou výzdobu. Na každém rohu byl Buddha či vyobrazení jiného božstva. Nám se líbili démoni a jiní strážci chrámů před vchody.

Nemohli jsme uniknout možnosti spatřit smaragdového Buddhu. Sundali jsme si boty a zahalili jsme se. Před námi byla socha vysoká necelý metr. Jedná se o nejsvatější vyobrazení Buddhy. První zmínka o ní je z roku 1434. Tehdy ji našli, ale jaké je její stáří nikdo neví. Bohužel na tomto nejsvatějším místě se nemohlo fotit a tak jsme po krátkém rozjímání šli prozkoumávat další zákoutí chrámu.

Vyšli jsme z chrámového komplexu a procházeli se mezi honosnými budovami v paláci. Opravdu bylo na co koukat. Ale zaujali mě i jiné drobnosti. Opravdu mě nenechávalo klidným pozorovat pracující lidi na bambusovém lešení. Vždy, když jsem viděl bezpečnost práce na Novém Zélandu nebo v Austrálii, říkal jsem si, jací jsou Češi kaskadéři. Ale scéna přede mnou tomu dávala zcela jiný rozměr. Nikde nebyla ani lávka prostě stáli na jednom bambusu. Neuvěřitelné!

Vyšli jsme z paláce a popošli o pár metrů k Wat Pho. Byl starší nežli palácový komplex. Pocházel z konce 17. století. Jako u předchozího oplýval pozlacenými sochami.

Na každém kroku se vypínala věž k nebesům. Jakoby chtěla propojit duchovní svět s tím dole na zemi. Onomu chrámovému komplexu dominovala jedna budova, okolo které jsme pomalu procházeli.

V jejím nitru byl ležící Buddha, který prozařoval celý vnitřek budovy. Byl pozlacený od hlavy až k patě. A to nebylo málo. Měřil úctyhodných 46 metrů. Pomalu ale jistě jsme ukončili svojí návštěvu v centru města a vydali jsme se k hotelu, kde jsme měli věci.

Trošku jsme se ztratili a bloudili centrem města. Naštěstí jsme díky tomu narazili na botanickou zahradu. Setkali jsme se díky tomu s ochutnávkou místního ekosystému. Především nás zarazil varan, který se vyhříval na okraji jezírka. Takhle velkého jsme viděli v Austrálii. Přišli jsme k němu blíž a zarazili jsme se. V trávě byl druhý, díky kterému ten první vypadal jako malé mládě. Udržovali jsme si odstup, protože tohle už bylo opravdu velké zvíře.

Popošli jsme kousek a uviděli obrovské listy lotosu. Hned jsem si přestavil ony obrázky, jak na nich spokojeně sedí malé dítě. Po chvilce bloudění jsme dorazili do staré čtvrti, kde byl i náš hotel. Vzali jsme si věci a chvilku jsme si odpočinuli u ledové kávy. Měli jsme hlad a tak jsme se vydali do ulic. Hledali jsme nějakou restauraci, kde by hygienické podmínky stáli alespoň za řeč. Bohužel jsme nic nenašli. Sedli jsme si tedy do restaurace na rohu jednoho domu. Neměl zdi a všude se linula vůně z grilovaného masa na kari. Dali jsme si nějaké nudle a pivo. Se svými napěchovanými krosnami jsme se tam vyjímali. Pozorovali jsme ulici a neuvěřitelnou zašmodrchanou spleť kabelů, jenž nějakým způsobem fungovala.

Vzali jsme si taxíka na letiště a čekali na náš odlet. Udělali jsme velice dobře, že jsme přišli na letiště brzo. Jelikož se nám odbavení zkomplikovalo. Zjistili jsme, že jsme zde v dobrý den, ale o měsíc dříve. A hotely v naší cílové destinace byly už zaplacené. Měli jsme tedy jedinou možnost. Vyždímali jsme kreditní kartu a přeobjednali si letenky. Letěli jsme něco přes hodinu k největšímu ostrovu Thajska Puketu.

18. 8. - 19. 8. 2017