Málem
jsem dostal infarkt. Těsně před autem se z křoví vynořil druhý největší pták na
světě emu hnědý (Dromaius novaehollandiae). Jen tak tak jsem se mu vyhnul. Byl
jsem moc rád, že se nic nestalo. Odsoudil bych k smrti i 17 malinkých půlmetrových
kuřátek. Raději jsem otočil naše auto a zkontroloval, zda se nic nestalo.
Naštěstí se všichni v klidu procházeli nedaleko silnice. Dnes rozhodně nebude
den, kdy pojedeme i za šera.
Všude
okolo silnice ležela mrtvá těla, jeden klokan za druhým. Prokládaly to mrtvoly
ptáků emu. Byl to hrozný pohled. Opravdu jsme neujeli ani kilometr bez toho,
aniž by jsme zahlédli čerstvou oběť silničního provozu. Chvilku po tom, co jsem
málem sám srazil ptáka emu, vynořila se u silnice rodinka s dospívajícími
jedinci. Bylo to opravdu početné mnohohlavé stádo. Kdybychom do nich najeli
autem, tak bychom skončili. Jeli jsme proto touto končinou oplývající životem
pomalu a opatrně.
Stále
jsme pokračovali okolo podhůří hor, které se místy tyčilo do kilometrové výšky.
Hledali jsme cestu do útrob tohoto pohoří a v tu chvíli jsem šlápl na brzdu co
to šlo. Vyběhli jsme z auta a běželi zpátky po silnici. Byl tam náš první
pouštní ještěr. Byl uprostřed silnice a v klidu se tam vyhříval. Byl to nádherný
scink uťatý (Tiliqua rugosa asper). Nejdříve jsme mysleli, že má něco s ocasem,
ale jak napovídá jeho český název, nic mu nebylo. Akorát byl na špatném místě
ve špatnou dobu. Byli jsme sním uprostřed silnice deset minut. Občas jsme svými
těly bránili tohoto úžasného tvora, před projíždějícími auty.
Byli
jsme z toho nadšení, jelikož jsme něco podobného hledali několik týdnů. Nemohli
jsme tedy dopustit, aby se této východní formě scinka uťatého něco stalo. Chtěl
jsem ho tedy dostat ze silnice, ale vůbec mi to neulehčoval. Byl neuvěřitelně
pomalý. Sunul se jak hlemýžď. Po dvaceti centimetrech se zastavil a otočil na
mě hlavu. Koukal na mě pohledem, zda to myslím vážně. Postrčil jsem ho klacíkem
a on se pomalu otočil a pokračoval v loudavém kroku. Těch pár metrů na silnici
trvalo snad pět minut. Ale nechtěl jsem ho brát do ruky. Když byl pár metrů od
silnice, tak jsme se sním rozloučili a jeli dál. Byl jsem v sedmém nebi.
Sotva
jsem se rozjel, už jsme zase prošlapával pedál do podlahy. Na silnici se něco
mihlo. Opět jsme vyběhli z auta. Bylo to jasné, byl tam další ještěr. Tento byl
však rychlík. Nestihli jsme se ani přiblížit a byl pryč. Nasedli jsme do auta a
ujeli pár kilometrů. Kolem silnice bylo stále plno mrtvol klokanů, emu, ale i
dravců.
Zase
jsem prověřil brzdové destičky. Tentokrát to byl jen klacek, no nic. Jeli jsme
dál nestlačili jsme si zazpívat písničku a už jsme zase lezli z auta. Říkali
jsme si, že takhle daleko nedojedeme, ale nešlo to jinak. U silnice byla
mrtvola. Byl to smutný pohled na majestátního orla klínoocasého.
Stále
jsme se nepřiblížili k údolí, kterým se dá vjet do pohoří a zase bylo slyšet
kvílení brzd. Další ještěr na silnici. Tento byl však jiný. Vypadal jako malý
dráček. Poté co jsme ji detailně prozkoumali, zjistili jsme, že jsme v přítomnosti
agami australské (Pogona vitticeps). I ona se vyhřívala na asfaltu. Udělali
jsme tedy další záchranou akci. Tentokrát si plaz hrál na mrtvého a tak
prošťouchávání klacíkem nebylo k ničemu. Vzal jsem ho tedy opatrně dvěma
klacíky a odnesl ze silnice.
Konečně
jsme dorazili k vedlejší cestě vedoucí do útrob pohoří. Cesta byla opět prašná,
a tak jsme jeli pomaleji. Takže jsme se nedivili, že jsme zahlédli dalšího
ještěra na silnici. Opět to byla agama. Tentokrát byla jiná. Její zbarvení nás
opět uchvacovalo. Nejvíce její oranžová brada. Patrně šlo o samici, ale nejsme
si jisti. Jelikož agami mohou měnit svojí baru podle prostředí. Dorazili jsme
ke kaňonu. Okolo vyschlé řeky bylo pár míst, kam bychom mohli složit hlavu.
Nebylo sice pozdě, ale nechtěli jsme jet až do večera. Rozhodně ne po tom,
kolik mrtvých zvířat jsme viděli. Lada si šla psát deníček, pohledy a
pozorovala přírodu kolem. Okolo poskakovali klokani i se tudy procházela
rodinka emu. Ve starých eukalyptech okolo creeku hnízdili papoušci a často nám
dávali najevo svojí přítomnost. Já jsem s bolestí zad skučel ve stanu. Byli
jsme už hodně unavení, ale příroda okolo nás nám dávala energii jet dál.
10.
8. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat