Lama na cestách: Národní park Ikara-Flinders Ranges

Pohoří Flinders Ranges se nám pomalu otvíralo. Okolo skákali klokani a my jeli do útrob pohoří. V údolích se střídaly eukalypty s cypřiši. Svahy hor byly kamenité a tak se tam držela akorát suchá tráva. Netrvalo dlouho a zamířili jsme jižně. Jeli jsme středem pohoří. Naší první zastávku jsme ani nenašli a tak jsme zastavili až u Great wall of China. Ta nás moc neoslovila, jelikož se jednalo akorát o skalní výchozy na vrcholu hory. Ale cesta po vedlejší silničce byla zábavná. Bylo nám jasné, že dneska bude opět adrenalinové řízení.

Zamířili jsme do soutěsky Brachina Gorge. Cesta byla nádherná skalnatá scenerie, která hrála rudými barvami. Cesta se nám velice líbila i z toho důvodu, že každých pár kilometrů byly naučné tabule, díky kterým jsme mohli pozorovat průřez krajinou. Tabule mapovaly několik milionu let historie geologického utváření a vrásnění krajiny okolo nás. Informace jsme s nadšením nasávali. Když jsme se dostali do hlubin kaňonu, projížděli jsme dnem koryta vyschlé řeky. Docela nás to překvapilo. Čekali jsme, že tu bude cesta, ale bylo to jenom trochu srovnané dno řeky. Jeli jsme tedy hodně pomalu, abychom neztratili další kus podvozku. I zde Lada našla kvetoucí rostliny schovávající se ve stínu kaňonu. Měli tu dostatek vláhy, jelikož jsme mnohdy projížděli vodou.

Na konci údolí jsme se otočili a zamířili zpátky do pohoří, jelikož před námi už byla jen planina. Vzali jsme to vyhlídkovou trasou. Nutno říci, že jsme neměli v plánu jet těmito cestami pro terénní auta, ale bylo to tu tak krásné. Člověk si tu neurčovala svojí cestu. Určovala jí příroda a terén. Vinula se okolo záhybů skal, podle sebemenších nerovností v terénu. Byla to symbióza cesty a krajiny. Poté co jsme projeli dalším údolím, tedy korytem vyschlé řeky, najeli jsme na začátek kopce. Jeli jsme přímo nahoru po hřebenu. Výhledy napravo i nalevo byly okouzlující. Žádné točení volantu při nekonečných serpentinách tu nehrozilo. A na vrcholu byla malá zastávka. Vyhlídka Razorback nás okouzlila. Měli jsme výhled do útrob národního parku Ikara-Flinders Ranges. Ale stále jsme neviděli hlavní lákadlo místního pohoří.

Vydali jsme se k Wilpena Pound, která nás přivítala asfaltovou silnicí a turistickým resortem. Byli jsme zpátky v civilizaci. Vydali jsme se do hor se slavným tvarem misky. Hřeben má elipsovitý tvar a vytváří tak jedinečné skryté údolí. Nalézá se tu díky tomu spousta vzácných druhů. Procházeli jsme jedním z mála malých kaňonů do nitra pohoří. Ve vyschlém korytě řeky jsme zaslechli cosi šustit. Hned jsme zastavili a naslouchali. Mezi naplavenými větvemi eukalyptů šla echidna (Tachyglossus aculeatus). Už to bylo hodně dlouho, kdy jsme jí potkali na jihovýchodním pobřeží. Ale tahle nebyla tak ostražitá. Nestočila se tedy do obraného klubka. Mohli jsme tedy pozorovat, jak svým dlouhým čenichem rozhrnuje půdu a hledá něco dobrého k snědku.

Zanedlouho jsme museli opustit stín, který nám poskytovaly staré eukalypty ve vyschlém korytu. Vydali jsme se na vyhlídku Wangarra. Měli jsme štěstí, cestou jsme narazili na mnoho plazů. Jedním z nich byl krásný Tawny dragon (Ctenophorus decresii), dlouho jsme pozorovali jeho výrazně vybarvenou hlavu.

Byli tu i jiní menší plazi, kteří se vyhřívali na skalách. Jedním byl zřejmě Eastern striped skink (Ctenotus robustus). Vyhlídka nebyla jedna z nejlepších. Bohužel pohled na onu mísu, kterou hory utvářejí je nejlepší z letadla. A takový výlet je mimo naší kategorii. Vydali jsme se tedy zpátky. Cestou jsme narazili na pozůstatek bývalého využívání této krajiny. Pásla se zde stáda koz, která zde zdárně přežívala.

Bylo to tu opravdu plné života, nestihli jsme ani dojít na parkoviště a setkali jsme se s klokany i papoušky australian ringneck (Barnardius zonarius) a vyrazili jsme pryč z pohoří. Než nás hory pustily zahlédli jsme u silnice opět agamu australskou (Pogona vitticeps). Tentokrát na ní byl smutný pohled. Krvácela. Zjevně se potkala s nějakým predátorem či autem.

Nebyl to ale úplný konec dne, ještě jsme museli někde rozložit stan. A tak jsme se rozhodli, že pojedeme kousek zpátky do pustiny, jelikož před námi nebylo žádné jisté místo na přespání. Opět jsme si postavili stan nedaleko vyschlého koryta. Já jsem se vydal na procházku a hledal poslední obyvatele pouště. Byl to náš poslední den v tomto prostředí. Nalezl jsem nedaleko alespoň housenku, která nevypadala moc jedle.

Člověk dokáže najít krásné tvory i když je vůbec nehledá. Já jsem šel večer na záchod. A když jsem zakopal svůj výtvor, tak jsem na něj chtěl dát kámen. No a našel jsem tuto překrásnou stonožku asi je to (Scolopendra polymorpha), ale ani Google nám nenašel nic, co by tomu bylo hodně podobné.