Rozvážně jsme
vstali a zařídili nezbytné věci. Nabrali jsme plnou nádrž, kanystr s vodou
a vyjeli jsme do středu rudého kontinentu. Nastavili jsme v navigaci
jediné větší město uprostřed Austrálie,
bylo jím Alice Springs. Navigace nám řekla, ať jedeme rovně 1072
kilometrů a následně zabočíme doleva. Věděli jsme, že tolik neujedeme a ani
ujet nechceme. To by nám zase lezly oči z důlků.
Těšili jsme se
na jinou krajinu. Na písečné či kamenité pouště. Vyhlíželi jsme je neustále,
ale krajina se moc nezměnila. Stromy začaly být řidčeji od sebe a také byly
menší. Ale stále to byla savana. Po mnoha dnech jsme viděli na obzoru bílou
oblohu. Celých 400 kilometrů jsme diskutovali, co to je. Až jsme narazili na
několik požárů. Na normální mraky si budeme muset ještě několik tisíc kilometrů
počkat.
Cestou jsme
narazili na mnoho dravců. Velice hojní tu byli luňák
hnědý (Milvus migrans) a luňák
hvízdavý (Haliastur sphenurus). Když jsme jeli okolo mršiny, tak
se jich do oblak vzneslo i deset. Nás ale více zajímal orel klínoocasý. V momentě,
kdy jsme jej zahlédli, tak jsme se snažili zastavit. Několikrát jsme jej
vyplašili a pak jsme u kraje silici čekali, jestli se k mršině nevrátí.
Většinou nám to bohužel nevyšlo, ale bylo to jediné větší zpestření při
monotonií jízdě.
Krom toho
jsme mohli obdivovat vlaky na kolech. Některé měly dokonce čtyři přívěsy. Byla
to opravdu monstra, která se nedala jednoduše předjet. Naštěstí silnice byla většinou
rovná a bez kopců. Po několika stech kilometrech byly všude keře. Jen výjimečně
jsme potkali oblast, ve které byly vzrostlejší stromy. Stále to bylo hodně
vzdálené pověsti O rudém středu Austrálie. Je pravdou, že půda byla zcela rudá.
Nic takového jsme ještě neviděli. Bavilo nás, jak si slunce pohrávalo s barvou
země před námi. Když člověk vystoupil z auta a podíval se doprava nebo
doleva, tak barva země se měnila v závislosti na dopadu slunečních
paprsků. Když jsme se dívali proti slunci, tak zem byla zbarvena skoro až dočerna,
ale když jsme měli slunce v zádech, tak se před námi rozpínala rudá
krajina.
Když jsme se
dostali na jeden z mála kopců, mohli jsme nahlédnout do krajiny. Pořád jsme
se necítili jak ve vyprahlé poušti. Přesto jsme byli na okraji pouště Tanami.
Stále tu byly keře a všudypřítomná tráva. Budeme si muset na tu pravou poušť
ještě počkat.
Po necelých 800 kilometrech
naše cesta skončila u Devils Marbles. Byl nádherný západ slunce a Lada šla
obdivovat obrovské žulové kameny naskládané na sebe. Já jsem řešil problém s autem,
jelikož nám centrální zamykání vypovědělo službu. Než Lada vyfotila nádherný
západ slunce, vyřešil jsem problém a šel jí hledat. Užili jsme si západ slunce
ještě jednou spolu a šli vařit. Měli jsme štěstí, že jsme dorazili v normální
dobu. Odpočívadlo bylo zcela plné. Ještě, že máme jen malý stan.
3. 8. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat