Kings Canyon

Jen co nás probudilo pouštní slunce vylezli jsme na okraj skaliska. Byla to nádherná podívaná, před námi se rozprostíral začátek pouště Great Sandy Desert. Z níž vystupovala stolová hora. Stále byl pohled ze z hora na onu poušť velice zelený. Což neplatilo poté, co jsme sjeli dolů. Ale než jsme mohli vyrazit pouští ke stolové hoře, museli jsme se nasnídat. Přitom jsme zahlédli našeho prvního divokého psa Dingo. Ti zde žijí již 5000 let a nahradili původní vakovlky. Dinga přivezli původní obyvatelé a on se velice úspěšně adaptoval na místní různorodé prostředí. To Lada mohla potvrdit, jelikož jí vytí dingů několikrát probudilo.

Vydali jsme se posledním úsekem prašné cesty, která nás přibližovala ke stolové hoře. Už nám to tak zelené nepřišlo, rozestupy mezi pouštními duby byly veliké a tráva pokrývala jen část rudé země. Okolo cesty jsme naráželi na podivné plody. Byly jimi pouštní melouny (Cucumis myriocarpus).

Hned jak jsme vyjeli z území původních pánů této pouštní krajiny, objevila se asfaltová silnice a kousek opodál již pobíhal bílý člověk. Zjevně se šel proběhnout od pětihvězdičkového pouštního rezortu na úpatí stolové hory. Na ní se rozkládal národní park Watarrka s věhlasným Kaňonem králů. Tam jsme mířili i my, byl to geologický poklad středu vyprahlého kontinentu. Šplhali jsme na vrchol stolové hory, jejíž podstatou byly zkamenělé písečné duny. Na vrcholu nás čekal nádherný výhled do útrob Kings Canyon. Osvětlené rudé vrcholy pískovce padaly do hloubi kaňonu, kde se rozplývaly v zeleni velkých eukalyptů, které na dně vzdorovaly pouštnímu žáru.

Na vrcholu bylo také pár zakrslejších jedinců eukalyptů, nás ale více zaujali cykasy (Macrozamia macdonnellii). Patří k reliktům místní flóry, jenž odolaly postupnému vysychání kontinentu. Byly v úzkých štěrbinách, kam na ně slunce nemohlo pražit celý den. My jsme touto rozpraskanou krajinou tvořící vrchol stolové hory postupovali dál. Procházeli jsme mezi kopulemi, které tvořily jednotlivé vrstvy pískovce, až k hlavnímu kaňonu.

Překvapilo nás, jak jsou zde stěny vertikálně dolů. Jako kdyby je někdo uříznul laserem. Šli jsme až na hranu nedbaje výstražných cedulí. Přehnuli jsme se přes okraj a uviděli různorodé barvy v řezu pískovce. Bylo to nádherné, vždyť ona stěna měla přes 100 metrů strmě dolů. Skoro celá měla výrazně světlejší barvu nežli stěna na druhé straně kaňonu. V tu chvíli jsme uviděli zhroucený kus stěny pod námi a rychle jsme vycouvali z nestabilního území. I tak nás okraj lákal a vraceli jsme se co nejblíže k němu. Ty výhledy do nekonečné pouště i do útrob kaňonu, kde se eukalypty a cykasy snažily přežít, byly neuvěřitelné.

Šli jsme dál a hned jsme využili možnost sejít do nitra kaňonu. Abychom prozkoumali místo zvané Zahrady Edenu. Kaňon zde byl opravdu úzký, což místní flora i fauna zjevně vítala. Bylo to tu opravdu jak v rajské zahradě. Na dně bylo jezírko, okolo kterého poletovaly grey-headed honeyeater (Ptilotula keartlandi). Byly zde, jak velké eukalypty, tak cykasy i jiné druhy keřů. Bylo tu dokonce i chladno, a tak jsme se tu zastavili na svačinku. Poté jsme vylezli opět na vrchol stolové hory. Dostali jsme se na druhou stranu kaňonu. Z této perspektivy jsme si více uvědomovali rychlost eroze v tomto prostředí. Měli jsme výhled, jak na čerstvě spadlý kus stěny kaňonu, tak na nekonečné kopule na vrcholku stolové hory.

Už jsme se vraceli k hraně stolové hory plní dojmů, vtom nás překvapil překrásný pankáč spinifex pigeon (Geophaps plumifera). Užívali jsme si sním několik minut. Vůbec se nás nebál. Byl jako holuby u nás ve městech, jenomže o mnoho krásnější.

Neušli jsme ani kousek a narazili jsme hned na několik plazů vyhřívajících se na skalách. Měli jsme štěstí a zrovna nikdo nešel, a tak Lada měla čas na to je zdokumentovat. Nebylo jednoduché tu fotit, protože proud turistů neměl konce. S tím jsme ale počítali. Jediné co nás zarazilo byl místní Australan, který si dovezl slečnu zřejmě z Peru a choval se k ní jak otrokář. „Udělej mi fotku! Špatně! Znova! A sedni! Dělej sedni! Foť!„ Nutno říct, že komunikace mezi nimi byla kvůli jazykové bariéře nevalná, ale zanechalo to v nás velice smutný zážitek.

Když už jsme přicházeli k autu tak jsme zde našli keř obsypaný zebřičkami pestrými (Taeniopygia guttata). Byla to nádherná procházka. Naprosto nás okouzlily síly, které dokázaly vymodelovat tak úchvatné místo jako byl Kings Canyon. Večer už se blížil a nás čekal ještě dlouhý přesun. Jeli jsme podél pískovcové stolové hory a poté zatočili na jih. Když jsme si dali poslední zastávku před velkým červeným šutrem, uviděli jsme dinga odpočívat u lavičky. Konečně jsme si mohli prohlédnout ono zvíře, kvůli kterému tu mají  nejdelší plot na světě.

6. 8. 2017