Co by kamenem dohodil je od Uluru jeho
větší sestřička, o které většina lidí ani neví. Kata Tjuta neboli Mnoho hlav leží 42 kilometrů od Ayers
Rock. Když jsme přijížděli, už jsme mnoho od této oblasti nečekali. Ale
příjemně nás to tu překvapilo. Nejdříve jsme byli smutní. Zde by bylo svítání o
mnoho krásnější. Výhled na rozeklané vrcholy, které se tyčily až 546 m nad terénem, byly
velice rozdílné od nedalekého monolitu. I strukturou se lišily, jednalo se o slepenec.
Dojeli
jsme přes planinu, které dominovaly pouštní duby až k Walpa Gorge. Soutěska se
pomalu zužovala. Hladké rudé stěny se napínaly k nebesům jako mrakodrapy. Svojí
výškou dopřávaly stín i vláhu malému potůčku na dně soutěsky. Dostali jsme se zhruba
do poloviny, kde cesta končila. Před námi byl jen malý lesík. Byl to
neuvěřitelný pohled v této vyprahlé krajinně. Nechali jsme živočichy odpočívat
v této oáze a vydali se prozkoumávat další oblasti.
Nedaleko
začínalo větrné údolí, do kterého jsme se také chtěli podívat. Zjistili jsme,
že procházka údolím nám chvilku zabere a tak jsme hned vyrazili. Roztodivné
tvary soutěsek i oněch hlav, které tvořili
Kata Tjuta, nám byly o mnoho sympatičtější než Uluru.
Lada
nevěděla kam dřív skočit, kvetlo tu tolik různých pouštních květin. Nemohli
jsme se vynadívat. Já jsem stále hledal pouštní ještěry a hady, ale stále jsem
neměl štěstí. Nejdříve jsme šli úzkými soutěskami, které na sebe navazovaly.
Když jsme vyšli na vrchol jedné soutěsky, otevřel se nám výhled do údolí. Před
námi bylo roztroušeno mnoho slepencových monolitů. Bylo rozhodnuto Uluru se
může jít zahrabat.
Možná
je i dobře, že lidé nemají takový zájem o toto území. Určitě je pro přírodu
významnější. Nekončící zpěv ptáků nám v tom dával jen za pravdu. Kata Tjuta je
významná i pro domorodé obyvatele. Pravděpodobně více nežli Uluru, stále zde
probíhají po nocích rituály. Sešli jsme do údolí, kde pokračovala plejáda
rozkvetlých pouštních rostlin.
Netrvalo
dlouho a došli jsme k autu. Měli jsme v nohách přes 20 kilometrů
rozpálenou krajinou a tak jsme byli unavení. Slunce z nás vysálo mnoho sil, ale
i tak jsme si počkali na západ slunce nad tímto rozeklaným skalním útvarem.
Doplnili jsme síly vydatnou večeří, po které jsme si užívali západ slunce. Opět
bylo nádherné sledovat, jak skály září jasnou barvou.
Chvilku
po západu slunce jsme skočili do auta a jeli daleko od hrance národního parku.
Chtěli jsme si najít klidné místo na spaní, které bude zadarmo. Takže jsme
museli hodně daleko od těchto světoznámých skalních monolitů zapsaných mezi
památky UNESCO. Naštěstí jsme v noci nic nesrazili a šli po náročném dni spát.
Ono nebylo ani co srazit. Celé tohle území bylo bez velkých zvířat.
7.
8. 2017
Žádné komentáře:
Okomentovat