Trocha dendrologie

Hlavním naším úkolem na farmě bylo sundávání plastových obalů a vytahávání bambusových tyček, které chránily jednotlivé rostliny. Také jsme vytrhávali plevel v okolí rostlin, který byl přivezen z Evropy, a původní vegetace s ním těžko zápasí. U rostlin které, měly stáří do tří let, se plastové obaly daly snadno stáhnout. Ale u starších jsme obaly museli roztrhnout nebo rozstřihnout. Někdy to bylo snadné, protože obaly byly totálně zpuchřelé opakovaným používáním. Lou nám říkala jednotlivá jména rostlin a zda z nich bude strom nebo keř. Řeč o rostlinách měla pěkně připravenou, protože s dětmi z okolních škol obnovuje části přírody už několik let. Také se nám pochlubila, že mají ztrátu nově vysazených rostlin jen do pěti procent. Což je obdivuhodné a je na tom  poznat, kolik času a péče jim dávají.A teď něco k rostlinkám!

Kanuka (Leptospermum Scoparium) je medonosný strom a včely z něho vytvářejí speciální tmavý med, který má antibakteriální účinky s obsahem vhodných enzimů. Podobná Kauce je Manuka(Kunzea ericoides) která má daleko ostřejší lístky a podle hmatu se dají nejlépe od sebe rozeznat.

    Manuka (Kunzea ericoides)

Totara (Podocarpus Totara) je strom který může dorůst výšky až 30 metrů. Z tohoto pomalu rostoucího stromu si Maorové vyráběli své lodě. A proto se jich v dostupných místech mnoho nezachovalo. Je opravdovou vzácností narazit na několika set leté jedince v obydlených oblastech. Flax (Premium Cookianum) je rostlina která během několika dní dokáže využít velké množství živin z půdy. A proto se mnohdy používá v kořenových čističkách vod a vysazuje se podél břehů tekoucích vod. Má však několik poddruhů a tak ji lze spatřili jak v blízkosti moře, ale také v horách. Tato rostlina dorůstá až 3 metrů. Maorové ji používali na výrobu košíků, brašen a především lan. Další strom, pro který Maorové našli využití je Kohukohu (Pittosporum tenuifolium), jehož listy při doteku voní po citrusech.

    Kohukohu (Pittosporum tenuifolium)

Vzácným stromem je Whitepine (Kahikatea Podocarpus Celsum), která může dorůstat až 60 metrů. Je to velice pomalu rostoucí strom, který obývá vlhká místa. Lou nám vypravovala, že je sází po skupinách, protože se rádi dotýkají a vytvářejí rodinu. Horoeka (Pseudopanax crassifolius) je strom který během svého života mění strategii růstu listů. Mladé rostliny mají listy 30 centimetrové po obvodu celého kmínku. Když rostlina doroste do výšky 2-3 metrů, listy se zkrátí na maximálně 10 cm a vytvoří košatou korunu. V přírodě se listy dají použít jako tkaničky do bot, protože vlákna v listech jsou neuvěřitelně pevná.

                            Horoeka (Pseudopanax crassifolius)

Red Beech (Nothofagus fusca) je rostlina, která se může zdát na první pohled mrtvá, ale není tomu tak, stále roste. Je to její obranný mechanizmus proti suchu. Dalším keřem byl Poroporo (Solanum Laciniatum) s jedlými plody, ale musejí být dostatečně zralé. Je na něm zajímavé, že má na sobě jak květy, ale také několik stádií uzrávajících plodů. Maorské ženy si z listů dělaly odvar a pily jej, protože věřily, že má antikoncepční účinky.

    Poroporo (Solanum Laciniatum)

Koromiko (Hebe Stricta) rostlina s bílými květy, kterou Maorové používali na poruchy zažívacího traktu. Lístečky jsou velice hořké a stěží se dají pozřít. 

    Koromiko (Hebe Stricta)

Během práce jsme si všímali, kudy v zimních měsících proudí voda a vytváří i metrové prohlubně a výmoly. Další naší prací bylo pomáhat Davidovi s kácením topolů, které sloužili jako přilepšení kravám v období sucha. Práce to byla zábavná, protože jsme si mohli masíčko i pohladit a jen co uslyšely zvuk motorové pily, již byly vyskládané podél ohradníku a čekali na příděl čerstvých lístků. Někdy bylo házení větví přes ohradník náročné, protože vál silný vítr a vracel nám je zpět do rukou.

25. 2. - 3. 3. 2016

Prví výlet a práce

Hned druhý den po práci jsme měli připravený oběd v kuchyni s lístečkem „help you self“. Opravdu nás překvapilo nechat cizí lidi, které znám jen pár hodin samotné ve svém domě. Po obědě jsme šli prozkoumávat okolí farmy. Rozhodli jsme se vydat po stezkách pro horská kola, které protínaly kopec nad farmou. Na vrcholu na nás čekal výhled na vrcholky hor, které byly kdysi součástí velké sopky, a tyčili se nad městem Christchurch.

Také se nám otevřel výhled na jezero Elesmere za nímž byly v oparu vidět Alpy.

Pozorovali jsme krajinu a uvědomili si ten obrovský rozdíl. Byl jako den a noc, takový rozdíl byl mezi oběma částmi téhož kopce, jedna byla zcela vyprahlá se zbytky suché trávy a na druhé straně byla krásná zelená, svěží buš. Dělicí čarou mezi těmito naprosto odlišnými světy byl ohradník pro dobytek. A tak tomu bylo v mnoha případech ve východní části jižního ostrova. Jedna z cest nás dovedla nad farmu, mohli jsme pozorovat stejný případ vyprahlého kopce, ale ne zcela. Ve třech údolích bylo něco jinak, již zde byla zřetelná změna. Mladé stromky a keře rozbily monotónní žluť pastviny. Ale stále působily jako kapka v moři v suché krajině. V duchu jsme si říkali, že to co našihostitelé dělají je obdivuhodné, ale v porovnání s okolím skoro neznatelné.

Bude trvat mnoho let, než se jejich farma promění do malé oázy, kde i původní druhy mají své místo. A vrátí aspoň do malinké části vláhu, kterou tato oblast tak potřebuje. Několik dní na to jsme sledovali zprávy a místní zemědělci si ztěžovali, jaké je sucho a že jim už teď v létě rychle ubývají zásoby sena na zimu. Ale nikdo ve zprávách neřekne, že svými obrovskými pastvinami narušují malý koloběh vody a vlastně si za to můžou sami. Bude potřeba mnoho osvícených lidí, jako jsou Lou a David po mnoho generací, aby napravili, co udělali předci. A aby zastavili rychlou degeneraci půdy, která díky masivní erozi odplouvá zbytečně do moře.  

Jednou z prací, se kterou jsme pomáhali, bylo kácení zhruba 50 let starých borovic, které si předchozí majitel vysázel zřejmě jako větrolam. David nám řekl, že má se synem dohodu, že když bude Jack úspěšný v prodeji dřeva, tak může mít za koníčka jachtaření, což je drahý koníček. Zajímavé na kácení bylo to, že se nekácelo na pařez, ale ve třech metrech. Důvod byl ten, že mezi jednotlivými kmeny byl postavený stromový domek, který si děti zjevně prosadily, že musí přežít. Bylo to docela nebezpečné, protože jeden strom David kácel ze žebříku a kmen mu skřípl motorovku. Káceli jsme vedle stáje pro koně, takže jsme měli za kmen přivázané lano, za které jsme tahali, aby strom spadl na přesné místo. Po padnutí kmenu skoro na centimetr přesně se Lou také chopila pily a začala řezat větve a kmen na špalky. My jsme tahali větve na hromadu. Při dalším pádu stromu se stala malinká nehoda. Jelikož jsme tahali strom ve špatném terénu tak Marek zahučel z kopečka ve chvíli, kdy lano povolilo, a strom začal padat, ale naštěstí se nic nestalo. Lada když viděla ty obří několikametrové hromady větví, které se v zimě jen zapálí a přijdou vniveč, tak si říkala jak by je doma naštěpkovali a měli topeního nejméně na čtyři zimy. Po práci Lou připravila svojí vynikající citronovou limonádu a byli jsme připraveni na další činnosti. Marka čekala práce neustálého tahání hadic a zalévání jednotlivých rostlinek, které byly letos vysázeni za pomocí woofrů jako jsme my dva. Každá se musela zalít, až čtyři krát, protože po vyprahlé půdě voda akorát stékala a nevsakovala se.

Jednou po práci nás Lou vzala se zchladit do bazénu k sousedům, což byla krásná osvěžující chvilka. Odpoledne nás také čekalo BBQ u sousedů přes kopec. Cítili jsme se trochu nesví, přeci jenom jsme byli na Zélandu chvilku a tolik nových lidí. Tak nás Jack vzal stranou a hráli jsme si karty, než se připravilo jídlo. Jack byl nakonec rád, že už nastal čas večeře, protože Lada ho neustále porážela v jeho oblíbené hře, která spočívala v dělání postupek s jednou rukou za zády. Během našeho hraního se jídelní stůl proměnil ve švédský, který byl plný dobrot. Od steaků z Aberdeen Angus přes párečky z jehňat až po placičky z malinkých rybiček, které byly místní velice drahou specialitou. Vše bylo doplněno velkým množstvím zeleniny. McKenzie měla v oblibě vařenou kukuřici a snědla jí jak 5 lidí dohromady. Po večeři jsme od hostitele dostali pár typů kam se vydat na výlety a také nám řekl něco o historii oblasti, kde nás tak srdečně přijali. Po návratu od sousedů to McKenzie pěkně schytala, protože špatně zavřela ohradu s koňmi a oni se vydali očesat jablečný sad.

 V dalších dnech práce probíhala v podobném duchu. Jednou v noci Lada trošku procitla a říkala co na té Zárubce (kamenolom na žulu) blbnou a dělají odstřely v noci. Pak si ale uvědomila, že není doma ve své posteli ale 18000 km daleko. V tu ránu jsem stal z postele a běžel zavřít okno, protože jsem si myslel, že vítr odnáší náš přístřešek. A toto byl náš první zážitek se zemětřesením. Ráno jsme se Lou zeptali, jestli se nám to nezdálo. Řekla nám, že jí to neprobudilo, ale babičku ano a ta odhadovala sílu na 4,3 Rychterovy stupnice. 

25. 2. - 3. 3. 2016

Farma Lou

 

Další ráno nás čekal přesun na farmu, kterou jsme si našli díky woofingu. Což je práce na ekologických farmách, kde se za 4 hodiny práce dostane nocleh a jídlo po celé délce pobytu. Před polednem jsme vynosili naše batohy před hostel a zanedlouho pro nás přijela Lou s její dcerou McKenzie. Naštěstí měla velké auto, do kterého se vše vešlo jedna dvě. McKenzie byla trochu plachá a dělala, že si čte knížku o koních vzhůru nohama.

 Jejich farma leží východně od městečka Motukarara. Když jsme přijeli k odbočce k jejich farmě tak McKenzie šla otevřít bílou bránu. Všimla jsem si, že jde trochu zvláštně nežli děti v jejich letech. Už cestou jsme pozorovali, že když mluví tak hodně komolí. Později jsme zjistili, že prsty na rukou má zřejmě chirurgicky odděleny, protože na nich má velké množství jizev. Přijížděli jsme po štěrkové cestě, která nás zavedla k jednoposchoďovému domu.

Celému domu dominovala prosklená stěna, která nabízela krásný pohled do údolí, nad kterým se tyčily skály zarůstající původní buší. Byl to veliký prostor obsahující kuchyň, obývák i jídelnu, které dominoval masivní borovicový stůl, u kterého jsme večeřeli jako rodina. S prohlídkou domu souvisel i výklad jak to u nich chodí. Ráno se pracuje od devíti do jedné a pak bude oběd. Po obědě budeme mít volno a večeře bude okolo 6. Snídani si budeme dělat sami v našem domku. Což bylo pro nás milé překvapení, že s nimi nebudeme v jejich domě. Vysvětlila nám, že po 8 hodině ukládá děti do postele a chce mít v domě klid.

Zavedla nás k toaletě a řekla, že jí mají kompostovací. Tedy je to záchod kde se oddělují kakánky a čůránky do odlišných trubic a proto i kluci musí na toaletě sedět se slovy „sorry boy“.  Když jde člověk na velkou tak zasype své dílo pilinami a ono to pak skoro nesmrdí. Trubice na malou se zalévá vodou. Z kakánků je po dvou letech uleželý kompost do kterého vysazují rostliny a čůránky zásobují ovocný sad vodou. Veškerá znečištěná voda z domu stéká do malé kořenové čistírny na pastvině pod domem a může se znovu použít pro rostliny.  Pravděpodobně od nás čekala zděšenou reakci, ale my jsme byli v klidu, což jí překvapilo. Vysvětlili jsme jí, že v ČR je suchých záchodu stále dostatek.

Následně nás zásobila domácími vajíčky, marmeládou, mlékem, tousty a cereáliemi na snídani. Vzali jsme si část batohů a vyrazili jsme k místu, kde budeme v následujících dnech spát. Asi 300 metrů od hlavního domu byl postaven malý „domeček“ který se skládal z pokojíku záchodu a seníku. V pokojíčku byly 3 postele z čehož jedna manželská. Opět zde byla prosklená část s výhledem na skály. Kuchyňce dominoval barel s vodou. Z čehož vyplívalo, že vodu si budeme muset nosit z hlavního domu. Vařili jsme si na plynovém vařiči, který již leccos pamatoval, ale stále sloužil dobře. Na řadu přišlo opět vysvětlení k záchodu, protože systém byl jiný než v hlavním domě. Při otevření dveří na nás čekaly nápisy „PEE“ a „POO“, pod každým jedno prkénko. Pod sedátky byly umístěné dvě plastové nádoby. PEE systém byl následovný, do nádoby se vlila asi třetina vody, do které se čůralo a po 3 dnech vyneslo ke kytičkám. Systém pro POO byl, že na dno nádoby se umístily piliny a vykonané dílo se také zasypalo hrstí pilin. Po 3 dnech se kýbl odnesl na kompost, kde se přikryl natrhaným listím. Kýbl se umyl a byl opět připraven na další akci. Hádejte, kdo se staral o naše dílaJ  Lou nás stále pozorovala, jakou reakci budeme mít. Protože musela zažít ledasco. Po vysvětlení a nabytí dojmu, že hned druhý den ráno neutečeme, byla hned usměvavější. Po té nás nechala se aklimatizovat. Já nevím jak vy, ale já nejraději dělám PEE a POO dohromady, což byl dost problém. Naštěstí prkénka byla hned vedle sebe. Tak jsme přesedali podle toho, co zrovna bylo akutnější.  Mě se podařilo přesednout snad 4 krát během jedné návštěvy tohoto vyprazdňovacího zařízení. Hlavně se nás neptejte, co se dělá, když má člověk průjem.

Po oddechovém čase nám Lou ukázala farmu. Na obhlídku s námi jela i McKenzie. Tahle ta holčička miluje koně a má i svého poníka, kterého si dokáže i s hendikepem osedlat. Nejdřív jsme došli k ohradě s milking cow, které byly v první z 5 ohrad. Následovalo údolí, které bylo celé vysázené původními rostlinami různého věku. V tomto údolíčku jsme měli strávit většinu naší pracovní činnosti. Za tímto údolím byly ve své ohradě Beef cow tedy kravičky na masíčko. Pod pastvinou byla cesta, která byla kdysi celá lemována topoly. Z padlých kmenů topolů byla vyrobena překážková dráha pro McKenzie a jejího poníka. Za ní už končila farma, na které byly celkem 3 údolí s revitalizovanou původní vegetací. Tyto údolí jsou přes léto vyschlá a jsou zde nazývána gully. Lou nám řekla, že již vysázela s pomocí dalších lidí přes 20 000 původních stromků. Hned jsem si vzpomněla na film „Muž, který sází stromy“.

25. 2. - 3. 3. 2016

Christchurch

Tak to nebyl sen, opravdu jsme v pořádku přežili cestu a jsme na druhém konci světa. Ráno jsme prokličkovali labyrintem, který jsme z malého pokojíčku vytvořili vybalením pár věcí. Naše první cesta vedla do centra. Všímali jsme si stále více neobvyklých jevů, jako byly kresby na zdech domů, spousta volných míst k zastavění, která byla využita jako parkovací místa. Také stále přibývalo domů, které byly zakonzervovány, a byl k nim zamezen přístup plotem s výraznými nápisy „Zákaz vstupu hrozí nebezpečí úrazu“. Byly to jak rodinné domy, ale také několika poschoďové hotely, bytové komplexy a kancelářské budovy či divadla.

Cesty byly vyčištěné a vinuli se kolem prázdných míst po budovách. Pouze pár dobře stavěných domů přežilo tu zkázu do dnešních chvil. Na okamžik jsme se zastavili u zhruba 25 poschoďové budovy, kterou dělníci odstrojovali od spodu až na betonové základy. Jedna její část byla zbourána a zbyla po ní pouze suť. Po pár metrech jsme dorazili ke katedrále, která kdysi bývala chloubou města. Přední část chyběla úplně a bylo znát, že bytelné podpěry nesplnili svou funkci a jako památník se tyčili do prázdna, podpírajíc pouze imaginární zeď.  Rozpadlá katedrála byla živým odkazem sil dřímajících pod našima nohama. Ale také vystihovala nezodpovězenou otázkou. Co sní? Jeden proud ji chce zrekonstruovat a druhý zbourat a vystavět ji znovu. Jsem sám zvědav, kdy tuto otázku vyřeší. Doufáme, že rychle protože za chvilku nebude dobrá ani pro ty holuby, kteří v ní pět let hnízdí. 

Trasou k nákupnímu centru jsme viděli nově se stavějící čtvrtě. Nic takového v Evropě nikde nespatříte. Masivní železné montované konstrukce jsem na pár poschoďových domech neviděl. Nikde ani známka po cihle či betonu, jen železo a sklo. Došli jsme do nákupáku, kde jsme si zařídili mobil a vydali jsme se směrem k bance. V tom jsme narazili na spolucestující z Česka a z rozhovoru vyplynulo, že za MHD utratili jako my za taxík. Byl to dobrý impulz rychle schránět vlastní autíčko.

Když jsme dorazili do banky, nastal první problém. Neměli jsme podepsaný dokument o místě pobytu. A další nepříjemné zjištění bylo, že je nutné si sjednat schůzku. Otočili jsme se na patě a šli jsme raději do parku u botanické zahrady. Cestou jsme se zastavili na kafíčko v RE:START CITY MALL. Byl to vytvořený blok uliček ze stavebních kontejnerů, ve kterých sídlily butiky s oblečením, restaurace, kadeřnictví či informační centrum. Vše bylo doprovázeno stavebním hlukem od utahovaček, jeřábů, pípajících plošin a dalších stavebních nástrojů v doprovodu místního kytarového virtuóze. Výhled lemovaly vysoké jeřáby tyčící se nad městem jak supi nad zdechlinou. Z celého prostoru byla cítit myšlenka, že se lidé chtějí zapojit do výstavby nového města. Mezitím na volných plochách byly streetartová díla, která byla vytvořena, aby prozatím sloužila lidem.

Chytré knížky mi napověděli, že vstup do botanické zahrady je placený a proto jsme se rozhodli jít po druhém břehu řeky Avon. Jen s obdivem jsme na zahradu koukali. Po patnácti minutách jsme narazili na most, který vedl do zahrady. Nejen že jsme zjistili, že vstup je zdarma, ale také jsme viděli Novozélandského vzácného holuba Kereru.

S radostí jsme šli prozkoumávat krásy botanické zahrady, kde bylo mnoho Evropských i původních dřevin a rostlin. V botanické zahradě jsme objevili raritku, která byla darem Australské vlády. Wolemie vznešená (Wollemia nobilis) byla v kleci, za kterou by se nestyděla kdejaká banka. Jednalo se o endemický druh, který byl objeven roku 1994 v jednom pískovcovém údolí nedaleko Sydney. Celkový počet jedinců na světě je okolo 150. Jedná se o živoucí fosilii z dávných dob před 200 miliony lety.

 

Velice nás zaujalo i to, že některé druhy evropských rostlin za 200 let stihly vyrůst do rozměrů, do kterých v našich podmínkách můžeme leda snít. 

V hostelu jsme obdrželi potřebné dokumenty požadované bankou. A zamířili jsme k bance. Ale na netu jsme si nevyhledali banku, ale bankomat. Na což jsme přišli po několika desítkách minut běhání a kroužení okolo kasina, kde měla „banka“ adresu. Nakonec se Lada odhodlala a vstoupila do kasina, kde ji bylo vysvětleno, že tam opravdu banka není, ale jestli chce utratit nějaké peníze, tak klidně může pokračovat do útrob budovy.

Následující den jsme si chtěli zařídit banku a tak jsme do ní zašli. Paní nám řekla, že potřebné dokumenty máme, ale že vytvořit účet si můžeme až za dva dny protože nemají volného pracovníka. Tak jsme se usmáli, poděkovali a šli jinam. Přes ulici nás v jiné bance nasměrovali do jiné banky a po dvou hodinách jsme trochu připálení dorazili do Barrington mall. V přejemně klimatizovaném obchoďáku jsme zašli do Kiwi bank, kde nás bez problémů přijali a začali jsme s formalitami. Byla to hodinu a půl dlouhá procedura plná otázek a vyplňování. Dostali jsme i pár rad co za opalovací krém či na co si dát pozor při koupi auta. Sranda začala, když jsme vkládali peníze na účet.  Lada si vložila australské dolary na účet a mě také 500 obdařila. Jenže na konci jsem zjistil, že mám na účtu jen 100 dolarů a tak jsme šli zpátky. Pokladní zprvu nevěřila, ale pak chybu uznala a na účet mi doplatila zbývající peníze. Což se nám dost ulevilo. Následovala cesta na úřad, kde jsme si potřebovali zařídit IRD číslo, které musí mít každý, kdo chce pracovat.  Hned u vstupu se nás ujmul člověk, který po nás chtěl pasy a otázal se, co potřebujeme zařídit. Obratem nás navedl ke stolečku, kde si nás převzala paní úřednice a vyplnili jsme dokumenty jedna dvě. Akorát já jsem to zase psal do jiných kolonek, ale naštěstí to prošlo. Spokojeni že se nám podařilo si vše důležité zařídit během dvou dnů, jsme se šli projít opět do botanické zahrady. V zahradě jsme narazili na památník, který byl obsypán květinami z ambasád z celého světa. Bylo pár dní po pětiletém výročí ničivého zemětřesení.

23. - 24. 2. 2016

Přílet do Christchurch

Pod rentgenem uvízla naše 20 kilová taška s botami a 3 krát se projela tam a zpět. Zavolala si nás k sobě paní, která se opět ptala, jaký je obsah tašky. Začali jsme vysvětlovat, že v ní máme umyté boty. Jako odpověď ji nestačilo vysvětlení, jak jsme je zevrubně myli a jak jsme je drhli mýdlem. Museli jsme tašku rozbalit. Dokážete si představit, jak to bylo napěchované, když jsme tašku z části vyvrhli a vybalili jedny boty s podrážkou čistou, že by se z ní dalo jist. Udiveně se na nás koukala a ptala se, proč jsou čisté. Lada jí vysvětlila, že se špinavé boty přece nebalí. Nastal čas vyvrhnutou tašku opět zabalit. Lehko to pravdu nešlo… Po zabalení mi Lada přiznala, že měla málem infarkt. V rámci šetření místa byly některé boty nadívané plastovými flaškami s tvrdým alkoholem. Samozřejmě i ta s hruškami. Měli jsme velké štěstí, že nešáhla o jeden pár bot vedle, to by bylo další zdlouhavé vysvětlování. Holčina za námi vezla příbuzným specialitky z Česka. Jako olomoucké tvarůžky 4kg, několik litrů vína, což bylo nad rámec možného. Kontrolorka zrudla a optala se, čí je ten batoh a holčina začala trošku panikařit. Naštěstí jí pomohl klučina ze Skutče a řekl, že je batoh jich obou což kontrolorka okomentovala „dobrá odpověď“ a pustila jí. 

Po odchodu z imigračního jsme si sednuli do letištní haly a začali rozdýchávat, že jsme konečně tady bez větších problémů. Což neplatilo pro všechny. Kluci co po příletu vyhazovali z batohů nějaké jídlo, vyšli z imigračního s batohy rozhrabanými až na dno. Ještě že jsme se na to připravili.  Lada nemohla uvěřit, že je to všechno imigrační zabralo sotva dvacet minut. S porovnání s Kanadou to byla procházka růžovým sadem. Lada byla jak kolovrátek „To jako bylo všechno?“   „To jako bylo všechno?“   „To jako bylo všechno?“   „To jako bylo všechno?“….  Lada rozměnila australské dolary a šli jsme hledat taxík. Jelikož jsme se shodli, že jízda busem a následná 30 minutová procházka se všemi zavazadly by nezabrala 30 min ale 2 hodiny.

Naposledy jsme se rozhlédli po hale a říkali jsme si, jestli někoho z Čechů uvidíme. Nástup do taxíku byl zajímavý. Byly seřazení tak, že bylo zřejmé, že se musí jít k tomu co je na řadě. A zrovna takový prťavý auto. Málem jsme vysklili zadního okénko, ale narvali jsme vše do kufru. Vezl nás nějaký přičmoudlík, kterému nebylo moc rozumět. A on nám zjevně také moc nerozuměl, protože jsem se ho ptal asi 3 krát, co vidíme před námi za hory, ale bez výsledku. Přesto nás během chvilky dostal na požadovanou adresu. Lada se opotila, když na taxametru uviděla 50 dolarů.

Byli jsme před naším prvním ubytováním. Co se nám honilo hlavou? Tahle prkenná chalupa je ten hostel na obrázku? No, zjevně jo. Při ubytování nás zarazilo, že pokoj nemáme zaplacený a že ho musíme zaplatit ještě jednou. Bohudík jsme zjistili, že platba kartou přes internet neproběhla. Dostali jsme se do našeho pidi pokojíku se dvojicí oddělených postelí, ale daly se dát k sobě J (tím pádem jsme ušetřili několik desítek dolarů). Když jsme naskládali všechna zavazadla do pokoje, stěží jsme zavřeli dveře. A ty postele něco tak měkkého a pružného, což jsem nezažil a málem jsem z nich sletěl, když jsem si sedl. S odstupem času jsme rádi za spaní v Bongu, které je tvrdé akorát. Ale zpátky k těm postelím. Spát se na nich nedalo, ale vy víte, co šlo dobře.

Po příletu jsme si chtěli vyvětrat hlavu, proto jsem chtěl zamknout dveře od pokoje. Jak točím s tím klíčem v zámku doprava, doleva tak se nic nedělo. Lada přivolala klučinu z recepce, a ptala se, proč dveře nejdou zavřít. No a byl sem za debila stačilo zevnitř zmáčknout čudlík a dveře se sami zamkly. Je to tu poměrně dost časté, že klíč je jen k odemykání. Po šťastném uzamčení pokoje jsme se šli projít do nedalekého Hagley park.  Tento park se nachází uprostřed Christchurch a kdysi odděloval anglikánskou komunitu od presbyteriánských předměstí. Po jeho obvodu jsou vysázeny převážně dřeviny z Evropy, jako jsou duby, buky se stářím maximálně 200 let. Jsou tu i borovice asi z Ameriky, které dosahují až do 30 metrů. Borovice mají šišky těsně přisedlé k větvím a jsou velice velké a těžké. S nimi si šiškovou válku představit nedovedeme. Po návratu do hostelu jsme se malinko vybalili a Lada zjistila, že jí nepřežil v kosmetické taštičce odličovač. Naštěstí se vsáknul pouze do pár kusů oblečení a hezky provoněl celí pokoj. Po zasloužené koupeli Lada přeci jen přišla na to, co jsme doma zapomněli. Byl to hřeben.

22. 2. 2016

Let na druhou stranu světa

Po přistání letadla byla Lada decentně zelená, protože jsme měli turbulence a dosednutí nebylo zcela hladké. Následně jsme dostali kartičku, díky které jsme se měli opět dostat do letadla. Vystoupili jsme na gate 9 a tam jsme měli i nastupovat, ale podle Indů to nebylo stejnými dveřmi. Já jsem si zašel na záchod a dokonce tam na mě čekal malý Ind, který mi ukázal Evropský záchod a přede mnou mi umyl prkénko. Což byl nečekaný servis. Lada si zatím zobla kinedryl a posadila se u gate na sedačku. Když jsem se vrátil tak za námi přišel zřízenec letiště a vyvedl nás z omylu, že čekáme na správném místě. Ukázal nám, kudy se máme zhruba vydat. Jelikož jsme měli málo času, tak jsme trošku zpanikařili a dokonce jsme si i zaběhali. Mysleli jsme si, že jsou všichni daleko před námi, ale nebylo tomu tak. Po mnoha dotazech kam máme jít, jsme v liduprázdném letišti dorazili do obrovské haly, kde se soustředili snad všichni cestující a vyděsili jsme se. Fronta lidí postupovala neskutečně pomalu a za námi rostla a rostla.  Po čtvrthodince čekání jsme za námi uviděli vykukující bílé tváře českého osazenstva. Oba jsme si oddechli, že nejsme poslední.

 Kontrola byla rozdělena dle pohlaví. Ženy postupovaly mnohem rychleji, a proto jsme se rozdělili. Ladu kontrolovaly za plentou, ručním scenerem. Jelikož na mě čekala, všimla si, že na každé zavazadlo, které projelo rentgenem, jeden voják umisťuje speciální cedulku s razítkem, že zavazadlo je nezávadné. Já jsem málem vrostl do zemně, protože mně předběhlo několik zaměstnanců letiště a důchodců na vozíku, které museli zvednout a také důkladně prověřit. Po přežití kontrol jsme vystoupili do druhého patra a spatřili rozsah obří fronty. Při nastupování do letadla jsem si z Lady udělal srandu „Támhle leží nějaká eura. Vezmeš je?“ Lada moc dlouho nečekala a strašně nenápadně upustila pas a zvedla kupičku papírků. Ještě že fronta postupovala velice rychle, protože si to k nám mířil místní ozbrojenec s automatem a povídal „Hey woman hey woman“ naštěstí jsme rychle zmizeli a nechal nás být. Nemohl jsem uvěřit, že to opravdu udělala. Tak jsem se zeptal, jestli tam něco bylo ale ani mi neodpověděla, jak byla vytočená do ruda, že jsem si z ní udělal takovou blbou srandu. Při vstupu do letadla si mě vybral malý Ind a ještě naposled mi prohrábnul koule a vpustil mě do letadla.

Lada tentokrát schytala rodinu s malou holčičkou a v okolí s dalšími 3 řvoucími ratolestmi. Tak si zobla další dávku kinedrylu, aby to všechno zaspala. Což nebyl zas takový problém, protože většina cesty byla v noci. Ale ze snění jí vytrhla sprška vody, kterou na ní svrhla zadnice indické maminky. Lada stále pociťovala turbulence nad Indií. Já naštěstí v klidu spal. V Thchj-pej jsme pro z mněnu přijeli k odletové hale vlakem bez řidiče. Zde byla kontrola naštěstí rychlá a klidná. A v odletovém prostoru jsme se natáhli na pohodlné lehátko z černé kůže, kde jsme málem usnuli. Následující mezipřistání jsme měli v Malbourne. Nemohli jsme uvěřit, že v letadle máme pro sebe 4 sedadla uprostřed. Což bylo na spaní skvělé, ale o to jsme měli horší výhled z letadla. Ale za to letadlo bylo o poznání lepší nežli předchozí. Zjevně China Aerlines nasazuje novější letadla pro bohatší klientelu. Tedy lidí v letadle výrazně ubylo, ale za to byly skoro všichni „bílí“. Během letu jsme skoukli pár filmečků. Nejdelší přelet uběhl poměrně rychle. Austrálie nás přivítala slunečným počasím a krásným výhledem na město. Pilot nám zpestřil výhled nahýbáním letadla, takže jsme pozorovali krajinu z obou stran. Na letišti probíhala skoro vše v klidu. Z prosklené odletové haly jsme pozorovali, jak cvičili u letiště hasiči na starém trupu letadla, a jak se prohání mezi letadly zaměstnanci letiště na vozítkách. A teď k tomu „ skoro“ Lada ztratila místenku do letadla. Naštěstí jsme to začali řešit před odletem, tak Ladě napsali na kus lístku novou.

Během posledního letu bylo už i mě trochu divně, ale ve srovnání s Ladou jsem se cítil skvěle. Raději jsem zůstal s ní a neodešel k prázdnému místu u okénka natáčet hory. Pilot jako obvykle s námi mával ze strany na stranu tak jsme měli krásný pohled na hory. Ale na natáčení to nebylo. Vzápětí nám rozdali příletovou kartičku, kde se vyplňovalo všechno možné a nervozita se dala krájet. Proto sem vyplňování samozřejmě hned na začátku podělal a musel sem si dojít pro novou kartičku. Myslím, že v téhle chvíli sem předehnal Ladu v tom komu je víc blbě. Vyplnění katry je první část imigračního co nás mohla poslat obratem zpátky domů a náš sen by se během chvilky rozplynul.

Když jsme přistáli tak Lada musela z nervozity na toaletu. Jedni Češi na poslední chvíli vyhazovali jídlo z batohu, jelikož na Novém Zélandu jsou přísná pravidla pro převážení potravin, aby cestující nezavlekli další nepůvodní druhy rostlin, hmyzu, choroby plodin, plísně atd... První kontrola! Nervozita už se nedala ani krájet a já se jako obvykle z nervozity málem poblil, což by nebylo nic nového. Naštěstí jsme viděli, že jdou před námi lidé i ve skupinách, a proto jsme šli také spolu. Přišli jsme k okénku, kde seděl postarší pán, který se nás zeptal,  jak se vede a co budeme dělat. My mu odpověděli, že máme working holiday viza. Něco si tam chvilku dělal a brblal pod vousy. Na příletový lístek napsal písmeno H a vpustil nás dál.

Už z dálky jsme viděli světle zelené zářící zavazadla, prohánějící se na páse. Lada se chopila vozíku a já začal shromažďovat naše zelené monstra. Dokonce se mi podařilo je naskládat na jeden vozík. V tom k nám přiběhl pejsek. Jedné slečně před námi objevil jídlo v batohu a Lada se začala strachovat, jestli pejsek nevyčenichá hruškovici s hruškami ze Zahrad. Naštěstí se tomu tak nestalo. S úlevou jsme dorazili se všemi zavazadly k další kontrole. Pán se nás dotázal na trekingové boty, zda je máme čisté. Šel na jistotu, protože jsme se na příletovém lístku raději přiznali. Chtěl vidět moje podrážky, jelikož jsem měl také trekingové boty na cestu. Naštěstí mi je Lada pečlivě umyla před letem a já je ošoupal na kobercích 3 kontinentů. Následovala kontrola zavazadel pod rentgenem. Co by jste čekali, že se stalo? 

21. - 22. 2. 2016