Pod rentgenem uvízla naše 20
kilová taška s botami a 3 krát se projela tam a zpět. Zavolala si nás k
sobě paní, která se opět ptala, jaký je obsah tašky. Začali jsme vysvětlovat,
že v ní máme umyté boty. Jako odpověď ji nestačilo vysvětlení, jak jsme je
zevrubně myli a jak jsme je drhli mýdlem. Museli jsme tašku rozbalit. Dokážete
si představit, jak to bylo napěchované, když jsme tašku z části vyvrhli a
vybalili jedny boty s podrážkou čistou, že by se z ní dalo jist.
Udiveně se na nás koukala a ptala se, proč jsou čisté. Lada jí vysvětlila, že
se špinavé boty přece nebalí. Nastal čas vyvrhnutou tašku opět zabalit. Lehko
to pravdu nešlo… Po zabalení mi Lada přiznala, že měla málem infarkt. V rámci
šetření místa byly některé boty nadívané plastovými flaškami s tvrdým
alkoholem. Samozřejmě i ta s hruškami. Měli jsme velké štěstí, že nešáhla
o jeden pár bot vedle, to by bylo další zdlouhavé vysvětlování. Holčina za námi
vezla příbuzným specialitky z Česka. Jako olomoucké tvarůžky 4kg, několik
litrů vína, což bylo nad rámec možného. Kontrolorka zrudla a optala se, čí je
ten batoh a holčina začala trošku panikařit. Naštěstí jí pomohl klučina ze
Skutče a řekl, že je batoh jich obou což kontrolorka okomentovala „dobrá
odpověď“ a pustila jí.
Po odchodu z imigračního
jsme si sednuli do letištní haly a začali rozdýchávat, že jsme konečně tady bez
větších problémů. Což neplatilo pro všechny. Kluci co po příletu vyhazovali
z batohů nějaké jídlo, vyšli z imigračního s batohy rozhrabanými
až na dno. Ještě že jsme se na to připravili. Lada nemohla uvěřit, že je
to všechno imigrační zabralo sotva dvacet minut. S porovnání
s Kanadou to byla procházka růžovým sadem. Lada byla jak kolovrátek „To
jako bylo všechno?“ „To jako bylo všechno?“ „To jako
bylo všechno?“ „To jako bylo všechno?“…. Lada rozměnila
australské dolary a šli jsme hledat taxík. Jelikož jsme se shodli, že jízda
busem a následná 30 minutová procházka se všemi zavazadly by nezabrala 30 min
ale 2 hodiny.
Naposledy jsme se rozhlédli po
hale a říkali jsme si, jestli někoho z Čechů uvidíme. Nástup do taxíku byl
zajímavý. Byly seřazení tak, že bylo zřejmé, že se musí jít k tomu co je
na řadě. A zrovna takový prťavý auto. Málem jsme vysklili zadního okénko, ale
narvali jsme vše do kufru. Vezl nás nějaký přičmoudlík, kterému nebylo moc
rozumět. A on nám zjevně také moc nerozuměl, protože jsem se ho ptal asi 3
krát, co vidíme před námi za hory, ale bez výsledku. Přesto nás během chvilky
dostal na požadovanou adresu. Lada se opotila, když na taxametru uviděla 50
dolarů.
Byli jsme před naším prvním
ubytováním. Co se nám honilo hlavou? Tahle prkenná chalupa je ten hostel na
obrázku? No, zjevně jo. Při ubytování nás zarazilo, že pokoj nemáme zaplacený a
že ho musíme zaplatit ještě jednou. Bohudík jsme zjistili, že platba kartou
přes internet neproběhla. Dostali jsme se do našeho pidi pokojíku
se dvojicí oddělených postelí, ale daly se dát k sobě J (tím pádem
jsme ušetřili několik desítek dolarů). Když jsme naskládali všechna zavazadla
do pokoje, stěží jsme zavřeli dveře. A ty postele něco tak měkkého a pružného,
což jsem nezažil a málem jsem z nich sletěl, když jsem si sedl. S odstupem
času jsme rádi za spaní v Bongu, které je tvrdé akorát. Ale zpátky k těm
postelím. Spát se na nich nedalo, ale vy víte, co šlo dobře.
Po příletu
jsme si chtěli vyvětrat hlavu, proto jsem chtěl zamknout dveře od pokoje. Jak
točím s tím klíčem v zámku doprava, doleva tak se nic nedělo. Lada
přivolala klučinu z recepce, a ptala se, proč dveře nejdou zavřít. No a
byl sem za debila stačilo zevnitř zmáčknout čudlík a dveře se sami zamkly. Je
to tu poměrně dost časté, že klíč je jen k odemykání. Po šťastném uzamčení
pokoje jsme se šli projít do nedalekého Hagley park. Tento park se
nachází uprostřed Christchurch a kdysi odděloval anglikánskou komunitu od
presbyteriánských předměstí. Po jeho obvodu jsou vysázeny převážně dřeviny
z Evropy, jako jsou duby, buky se stářím maximálně 200 let. Jsou tu i
borovice asi z Ameriky, které dosahují až do 30 metrů. Borovice mají šišky
těsně přisedlé k větvím a jsou velice velké a těžké. S nimi si šiškovou
válku představit nedovedeme. Po návratu do hostelu jsme se malinko vybalili a
Lada zjistila, že jí nepřežil v kosmetické taštičce odličovač. Naštěstí se
vsáknul pouze do pár kusů oblečení a hezky provoněl celí pokoj. Po zasloužené
koupeli Lada přeci jen přišla na to, co jsme doma zapomněli. Byl to hřeben.
22. 2. 2016
Žádné komentáře:
Okomentovat