Začátek naší roční cesty na Nový Zéland

Týden před odletem byl hektický, snažili jsme se všechno stihnout, aby po nás nezůstalo nic rozdělaného. Nejhorší bylo balení. Roztřídit, co si budeme sebou brát, co si Lada odveze do Leštinky a zbytek dát do krabic. Byli jsme rádi, že jich Lada vzala dostatek z práce. Ještě že jsme byly v bytě sami, protože v kuchyni byla jen ulička k lednici a v pokoji k posteli. Další level byl balení do krosen. Byli jsme rádi za dobrou radu si koupit vakuové pytle, protože absolutně netuším, jak bychom se jinak zabalili. Lada chtěla před odjezdem vše vycídit, aby po ní zůstal uklizený byt. Asi nemusím říkat, že jsem byl z toho trochu nervní, když jsme i tak nestíhali si vše pořádně uspořádat.

V den odletu pro nás přijela Lady mamka s bráchou a jeho kamarádem. Před odletem jsme si dali poslední české jídlo a k tomu i pivečko u Karla IV. Cesta na letiště z bytu byla poměrně rychlá, protože jsme se projeli tunelem Blanka. Na letišti na nás už čekala Adélka, aby se s námi mohla po několikáté rozloučit. Jelikož ještě na odletové tabuli nebyl náš let, tak jsme využili služby obalení zavazadel se svítivě zelenou folií. Klučina, který obsluhoval přístroj, se na nás díval trochu zděšeně, jestli jsou to jen naše zavazadla. My jsme začali být zděšeni, když jsme dávali naše zavazadla na odbavovací pás. A poprvé jsme si uvědomily, že jsme si je nevážili. A že je velice nepravděpodobné, že jsme si zapomněli něco zabalit. Já jsem měl povolených 40 kg a Lada 30kg. Součet byl nakonec 86kg! Naštěstí paní u odletu byla velice hodná a přimhouřila obě oči. Mezi řečí prohodila, že neslyšela, že máme povoleno méně kg na osobu. Oddechli jsme si, že nemusíme nic doplácet. Hlavou nám začínali proletovat myšlenky, jestli jsme si vytiskli všechny potřebné dokumenty, jestli máme udělané kopie od všech důležitých dokumentů. Při odletu jsme potkali spoustu Čechů se stejnou cílovou destinací. Dokonce Lady maminka potkala kluka ze Skutče (jeho sestry chodí do ZUŠ, kde Lady mamka pracuje). Po odbavení jsme zamířili ke gateu. V terminálu dva jsou na podlaze zobrazeny mapy světa, na kterých Lada odborně předvedla let z Prahy do Říma, z Říma do New Delhi poté do Thchj-pej následně do Melbourne a s konečnou zastávkou v Christchurch na jižním ostrově Nového Zélandu. Nastalo loučení, dámské osazenstvo uronilo pár slziček. Bylo dobře, že loučení proběhlo rychle, protože se dámy nestačily rozbrečet do plného proudu. Po kontrole pasů nastala první z mnoho kontrol příručních zavazadel. Čili vydělat elektroniku a tekutiny z příručního zavazadla a pak se je pokusit naskládat zpět do batohu (ještě že ty nám nikdo nevážil, určitě neměly 7kg).  Byli jsme docela nervózní s hlavou plnou chmurných myšlenek, aby let proběhl v pořádku, aby nás nezastihla bouřka či psychický kolaps pilota, který by to chtěl někam napálit a hlavně, aby nám dorazilo všech 86 kilo zaručeně nepostradatelných věcí. Než jsme nastoupili do prvního letadla, tak jsme rozeslali poslední sms z českých čísel.

První komplikace nastala již v Praze. Měli jsme už být ve vzduchu, ale letadlo stále nebylo přistaveno. Tak sem to okomentoval slovy „To nám to pěkně začíná“. Nakonec z toho vzniklo jen 30 minutové zpoždění. Z Prahy jsme měli jen palubní lístky do Itálie a tak v Ladě začala narůstat nervozita, aby se jí neopakovala cesta do Kanady. V letadle do Říma jsme seděli spolu. Když jsme vzlétali tak jsme se oba zhluboka nadechli, že konečně letíme na vysněnou pracovní dovolenou. Z počátku jsme z letadla nic neviděli kvůli oblačnosti. Při letu okolo Alp jsme zahlédli krásný západ slunce hrající všemi barvami od žluté po fialovou.  Nad Itálií se začala protrhávat mračna a vykoukl na nás Řím s pobřežím, které osvětlovalo tisíce světel. Na Italském letišti panoval čilý ruch, ve kterém jsme tápali, kam máme vlastně jít. Trochu jsme bloudili, než jsme dorazili k autobusu, který nás dopravil na místo odletu. Při vyzvedávání palubních lístků jsme se dozvěděli, že letí celkem 11 Čechů, a proto se máme domluvit mezi sebou, jak si sedneme. Když jsme se dali do řeči tak jsme zjistili, že máme letenky do stejného člověka. 

 

Z Itálie jsme nakonec seděli odděleně, protože jediná Lada seděla úplně mimo celou skupinu. Chudák, schytala sedadlo mezi Indy a jeden z nich si sundal boty, což Ladu málem porazilo. Jediné pozitivum bylo, že měla sedadlo do uličky tak se chodila často nadechnout vzduch s vůní kávy k letuškám. První naše dojmy z China Aerlines nebyly nic moc. Já jsem měl před sebou obrazovku, která nefungovala. Ladě vadil špinavý povlak na polštáři, také ji scházel kartáček na zuby a klapky na oči aby neviděla Indy. Já jsem si většinu cesty říkal, co budu dělat, až to ten chlápek v turbanu odpálí. No nakonec musím říct, že jsem xenofob, protože byl asi nejmilejší ze všech. Dokonce pomáhal letuškám sbírat špinavé nádobí (to by mě nikdy nenapadlo). Jídlo bylo vynikající, pokaždé jsme si vybrali něco dobrého z rozmanité nabídky.  Z letadla jsem zahlédl Afgánské a Pakistánské hory. Bylo to neuvěřitelně obří pohoří s mnoha skrytými údolími. Vůbec se nedivím, že se tam tak dobře daří teroristům s jejich stylem boje.

15. -21. 2. 2016