Prví výlet a práce

Hned druhý den po práci jsme měli připravený oběd v kuchyni s lístečkem „help you self“. Opravdu nás překvapilo nechat cizí lidi, které znám jen pár hodin samotné ve svém domě. Po obědě jsme šli prozkoumávat okolí farmy. Rozhodli jsme se vydat po stezkách pro horská kola, které protínaly kopec nad farmou. Na vrcholu na nás čekal výhled na vrcholky hor, které byly kdysi součástí velké sopky, a tyčili se nad městem Christchurch.

Také se nám otevřel výhled na jezero Elesmere za nímž byly v oparu vidět Alpy.

Pozorovali jsme krajinu a uvědomili si ten obrovský rozdíl. Byl jako den a noc, takový rozdíl byl mezi oběma částmi téhož kopce, jedna byla zcela vyprahlá se zbytky suché trávy a na druhé straně byla krásná zelená, svěží buš. Dělicí čarou mezi těmito naprosto odlišnými světy byl ohradník pro dobytek. A tak tomu bylo v mnoha případech ve východní části jižního ostrova. Jedna z cest nás dovedla nad farmu, mohli jsme pozorovat stejný případ vyprahlého kopce, ale ne zcela. Ve třech údolích bylo něco jinak, již zde byla zřetelná změna. Mladé stromky a keře rozbily monotónní žluť pastviny. Ale stále působily jako kapka v moři v suché krajině. V duchu jsme si říkali, že to co našihostitelé dělají je obdivuhodné, ale v porovnání s okolím skoro neznatelné.

Bude trvat mnoho let, než se jejich farma promění do malé oázy, kde i původní druhy mají své místo. A vrátí aspoň do malinké části vláhu, kterou tato oblast tak potřebuje. Několik dní na to jsme sledovali zprávy a místní zemědělci si ztěžovali, jaké je sucho a že jim už teď v létě rychle ubývají zásoby sena na zimu. Ale nikdo ve zprávách neřekne, že svými obrovskými pastvinami narušují malý koloběh vody a vlastně si za to můžou sami. Bude potřeba mnoho osvícených lidí, jako jsou Lou a David po mnoho generací, aby napravili, co udělali předci. A aby zastavili rychlou degeneraci půdy, která díky masivní erozi odplouvá zbytečně do moře.  

Jednou z prací, se kterou jsme pomáhali, bylo kácení zhruba 50 let starých borovic, které si předchozí majitel vysázel zřejmě jako větrolam. David nám řekl, že má se synem dohodu, že když bude Jack úspěšný v prodeji dřeva, tak může mít za koníčka jachtaření, což je drahý koníček. Zajímavé na kácení bylo to, že se nekácelo na pařez, ale ve třech metrech. Důvod byl ten, že mezi jednotlivými kmeny byl postavený stromový domek, který si děti zjevně prosadily, že musí přežít. Bylo to docela nebezpečné, protože jeden strom David kácel ze žebříku a kmen mu skřípl motorovku. Káceli jsme vedle stáje pro koně, takže jsme měli za kmen přivázané lano, za které jsme tahali, aby strom spadl na přesné místo. Po padnutí kmenu skoro na centimetr přesně se Lou také chopila pily a začala řezat větve a kmen na špalky. My jsme tahali větve na hromadu. Při dalším pádu stromu se stala malinká nehoda. Jelikož jsme tahali strom ve špatném terénu tak Marek zahučel z kopečka ve chvíli, kdy lano povolilo, a strom začal padat, ale naštěstí se nic nestalo. Lada když viděla ty obří několikametrové hromady větví, které se v zimě jen zapálí a přijdou vniveč, tak si říkala jak by je doma naštěpkovali a měli topeního nejméně na čtyři zimy. Po práci Lou připravila svojí vynikající citronovou limonádu a byli jsme připraveni na další činnosti. Marka čekala práce neustálého tahání hadic a zalévání jednotlivých rostlinek, které byly letos vysázeni za pomocí woofrů jako jsme my dva. Každá se musela zalít, až čtyři krát, protože po vyprahlé půdě voda akorát stékala a nevsakovala se.

Jednou po práci nás Lou vzala se zchladit do bazénu k sousedům, což byla krásná osvěžující chvilka. Odpoledne nás také čekalo BBQ u sousedů přes kopec. Cítili jsme se trochu nesví, přeci jenom jsme byli na Zélandu chvilku a tolik nových lidí. Tak nás Jack vzal stranou a hráli jsme si karty, než se připravilo jídlo. Jack byl nakonec rád, že už nastal čas večeře, protože Lada ho neustále porážela v jeho oblíbené hře, která spočívala v dělání postupek s jednou rukou za zády. Během našeho hraního se jídelní stůl proměnil ve švédský, který byl plný dobrot. Od steaků z Aberdeen Angus přes párečky z jehňat až po placičky z malinkých rybiček, které byly místní velice drahou specialitou. Vše bylo doplněno velkým množstvím zeleniny. McKenzie měla v oblibě vařenou kukuřici a snědla jí jak 5 lidí dohromady. Po večeři jsme od hostitele dostali pár typů kam se vydat na výlety a také nám řekl něco o historii oblasti, kde nás tak srdečně přijali. Po návratu od sousedů to McKenzie pěkně schytala, protože špatně zavřela ohradu s koňmi a oni se vydali očesat jablečný sad.

 V dalších dnech práce probíhala v podobném duchu. Jednou v noci Lada trošku procitla a říkala co na té Zárubce (kamenolom na žulu) blbnou a dělají odstřely v noci. Pak si ale uvědomila, že není doma ve své posteli ale 18000 km daleko. V tu ránu jsem stal z postele a běžel zavřít okno, protože jsem si myslel, že vítr odnáší náš přístřešek. A toto byl náš první zážitek se zemětřesením. Ráno jsme se Lou zeptali, jestli se nám to nezdálo. Řekla nám, že jí to neprobudilo, ale babičku ano a ta odhadovala sílu na 4,3 Rychterovy stupnice. 

25. 2. - 3. 3. 2016