Christchurch

Tak to nebyl sen, opravdu jsme v pořádku přežili cestu a jsme na druhém konci světa. Ráno jsme prokličkovali labyrintem, který jsme z malého pokojíčku vytvořili vybalením pár věcí. Naše první cesta vedla do centra. Všímali jsme si stále více neobvyklých jevů, jako byly kresby na zdech domů, spousta volných míst k zastavění, která byla využita jako parkovací místa. Také stále přibývalo domů, které byly zakonzervovány, a byl k nim zamezen přístup plotem s výraznými nápisy „Zákaz vstupu hrozí nebezpečí úrazu“. Byly to jak rodinné domy, ale také několika poschoďové hotely, bytové komplexy a kancelářské budovy či divadla.

Cesty byly vyčištěné a vinuli se kolem prázdných míst po budovách. Pouze pár dobře stavěných domů přežilo tu zkázu do dnešních chvil. Na okamžik jsme se zastavili u zhruba 25 poschoďové budovy, kterou dělníci odstrojovali od spodu až na betonové základy. Jedna její část byla zbourána a zbyla po ní pouze suť. Po pár metrech jsme dorazili ke katedrále, která kdysi bývala chloubou města. Přední část chyběla úplně a bylo znát, že bytelné podpěry nesplnili svou funkci a jako památník se tyčili do prázdna, podpírajíc pouze imaginární zeď.  Rozpadlá katedrála byla živým odkazem sil dřímajících pod našima nohama. Ale také vystihovala nezodpovězenou otázkou. Co sní? Jeden proud ji chce zrekonstruovat a druhý zbourat a vystavět ji znovu. Jsem sám zvědav, kdy tuto otázku vyřeší. Doufáme, že rychle protože za chvilku nebude dobrá ani pro ty holuby, kteří v ní pět let hnízdí. 

Trasou k nákupnímu centru jsme viděli nově se stavějící čtvrtě. Nic takového v Evropě nikde nespatříte. Masivní železné montované konstrukce jsem na pár poschoďových domech neviděl. Nikde ani známka po cihle či betonu, jen železo a sklo. Došli jsme do nákupáku, kde jsme si zařídili mobil a vydali jsme se směrem k bance. V tom jsme narazili na spolucestující z Česka a z rozhovoru vyplynulo, že za MHD utratili jako my za taxík. Byl to dobrý impulz rychle schránět vlastní autíčko.

Když jsme dorazili do banky, nastal první problém. Neměli jsme podepsaný dokument o místě pobytu. A další nepříjemné zjištění bylo, že je nutné si sjednat schůzku. Otočili jsme se na patě a šli jsme raději do parku u botanické zahrady. Cestou jsme se zastavili na kafíčko v RE:START CITY MALL. Byl to vytvořený blok uliček ze stavebních kontejnerů, ve kterých sídlily butiky s oblečením, restaurace, kadeřnictví či informační centrum. Vše bylo doprovázeno stavebním hlukem od utahovaček, jeřábů, pípajících plošin a dalších stavebních nástrojů v doprovodu místního kytarového virtuóze. Výhled lemovaly vysoké jeřáby tyčící se nad městem jak supi nad zdechlinou. Z celého prostoru byla cítit myšlenka, že se lidé chtějí zapojit do výstavby nového města. Mezitím na volných plochách byly streetartová díla, která byla vytvořena, aby prozatím sloužila lidem.

Chytré knížky mi napověděli, že vstup do botanické zahrady je placený a proto jsme se rozhodli jít po druhém břehu řeky Avon. Jen s obdivem jsme na zahradu koukali. Po patnácti minutách jsme narazili na most, který vedl do zahrady. Nejen že jsme zjistili, že vstup je zdarma, ale také jsme viděli Novozélandského vzácného holuba Kereru.

S radostí jsme šli prozkoumávat krásy botanické zahrady, kde bylo mnoho Evropských i původních dřevin a rostlin. V botanické zahradě jsme objevili raritku, která byla darem Australské vlády. Wolemie vznešená (Wollemia nobilis) byla v kleci, za kterou by se nestyděla kdejaká banka. Jednalo se o endemický druh, který byl objeven roku 1994 v jednom pískovcovém údolí nedaleko Sydney. Celkový počet jedinců na světě je okolo 150. Jedná se o živoucí fosilii z dávných dob před 200 miliony lety.

 

Velice nás zaujalo i to, že některé druhy evropských rostlin za 200 let stihly vyrůst do rozměrů, do kterých v našich podmínkách můžeme leda snít. 

V hostelu jsme obdrželi potřebné dokumenty požadované bankou. A zamířili jsme k bance. Ale na netu jsme si nevyhledali banku, ale bankomat. Na což jsme přišli po několika desítkách minut běhání a kroužení okolo kasina, kde měla „banka“ adresu. Nakonec se Lada odhodlala a vstoupila do kasina, kde ji bylo vysvětleno, že tam opravdu banka není, ale jestli chce utratit nějaké peníze, tak klidně může pokračovat do útrob budovy.

Následující den jsme si chtěli zařídit banku a tak jsme do ní zašli. Paní nám řekla, že potřebné dokumenty máme, ale že vytvořit účet si můžeme až za dva dny protože nemají volného pracovníka. Tak jsme se usmáli, poděkovali a šli jinam. Přes ulici nás v jiné bance nasměrovali do jiné banky a po dvou hodinách jsme trochu připálení dorazili do Barrington mall. V přejemně klimatizovaném obchoďáku jsme zašli do Kiwi bank, kde nás bez problémů přijali a začali jsme s formalitami. Byla to hodinu a půl dlouhá procedura plná otázek a vyplňování. Dostali jsme i pár rad co za opalovací krém či na co si dát pozor při koupi auta. Sranda začala, když jsme vkládali peníze na účet.  Lada si vložila australské dolary na účet a mě také 500 obdařila. Jenže na konci jsem zjistil, že mám na účtu jen 100 dolarů a tak jsme šli zpátky. Pokladní zprvu nevěřila, ale pak chybu uznala a na účet mi doplatila zbývající peníze. Což se nám dost ulevilo. Následovala cesta na úřad, kde jsme si potřebovali zařídit IRD číslo, které musí mít každý, kdo chce pracovat.  Hned u vstupu se nás ujmul člověk, který po nás chtěl pasy a otázal se, co potřebujeme zařídit. Obratem nás navedl ke stolečku, kde si nás převzala paní úřednice a vyplnili jsme dokumenty jedna dvě. Akorát já jsem to zase psal do jiných kolonek, ale naštěstí to prošlo. Spokojeni že se nám podařilo si vše důležité zařídit během dvou dnů, jsme se šli projít opět do botanické zahrady. V zahradě jsme narazili na památník, který byl obsypán květinami z ambasád z celého světa. Bylo pár dní po pětiletém výročí ničivého zemětřesení.

23. - 24. 2. 2016