Příjezd do západních fjordů

Přípravy na velký výlet probíhaly v plném proudu. Vyráželi jsme do západních fjordů, kam zavítá jen každý desátý turista. Ono je to totiž dost odlehlé místo, kde skoro nikdo nežije. Počasí je tam nejhorší z celého pobřeží Islandu. Fjordy jsou ostré, takže se zde nedá pořádně hospodařit. Ale tyto ostré fjordy a nezkrotná příroda nás sem lákaly nejvíce. Bohužel jsme měli jen pár dní, a tak jsme se rozhodli pro auto výlet. Hned po práci jsme naházeli věci do auta a vyrazili.

Byl už podzim. Dny měly sotva pár hodin dobrého světla. Museli jsme je tedy využít naplno a cestovat i v noci. Naštěstí je to tu mnohem bezpečnější než v Austrálii, tady vám pod kola klokan nevběhne. Všechny hospodářská zvířata už byla ustájena v teple, takže jsme mohli jet s větrem o závod. Hned při prvním stoupání jsem musel skoro zastavit. Mlha byla tak hustá, že jsem neviděl na další patník, který by mi napověděl kudy vede cesta. Naštěstí jsme projeli skrz náš poloostrov Trollů bez problémů. Mířili jsme dál na západ po hlavní až k fjordu Hrútafjörður, který odděluje severní Island od západních fjordů. Tam jsme se oddělili od hlavní a u vesnice Borðeyri jsme zamířili po štěrkové cestě 59 na protější stranu pohoří. Doufali jsme, že nám zde bude tepleji. Dorazili jsme totiž do oblasti, kde má golfský proud mnohem větší sílu než u nás na severu. Zajeli jsme kousek od silnice a šli spát. Ustlali jsme si v autě, protože byla venku dost kosa. Ale i tak nám byla v noci zima. V západních fjordech byly už všechny kempy zavřené. Otevřeno mělo jen pár hotelů. Za to se nám nechtělo utrácet naše poctivě vydělané penízky.

Ráno jsme vylezli z auta. Oba jsme byli promrzlí a rozlámaní. Naše auto rozhodně není jedno z nejpohodlnějších. Vyrazili jsme ještě za tmy. Slunce vycházelo někdy v 10 ráno a zapadalo před 4 odpoledne. Jeli jsme na sever, po chvilce se začalo rozednívat a my jsme konečně mohly obdivovat krajinu. Fjordy a údolí tu ještě nebyla strmá, vždyť jsme ještě nebyli v západních fjordech.

Jen co jsme přejeli přes most překlenujíc fjord Gilsfjörður, zajeli jsme do centra pro orly mořské (Haliaeetus albicilla). Západní fjordy jsou totiž jediné místo, kde bychom je mohly najít. Centrum bylo zavřené jako všechno kolem v tuto roční dobu. Projížděli jsme fjordy a měli oči na stopkách. Stále bylo šero, měsíc nám svítil a asfalt klouzal pod nohama. Auto jelo naprosto v pohodě s hřeby na pneumatikách. Takže jsme projížděli jedním fjordem za druhým. Bylo nám líto, že jsme nezahlédli jediného orla. Rozeklané fjordy přímo vybízely k hostině. Říčky ústily od mělkého fjordu plného řas a určitě i ryb. Hledali jsme na vystouplých kamenech siluety orlů nebo tuleňů. Ale nic jsme neviděli.

Pomalu jsme odjížděli od oblasti rozeklaných fjordů na jižní části západních fjordů. S Ladou jsme se vystřídali v řízení a po necelých dvou kilometrech jsem vyjekl „Zastav!“ Před námi seděl majestátní orel mořský. Pozoroval krajinu z malého kamene v oblasti s malinkými jezírky. Pomalu jsme vystoupili z auta a šli k němu blíže. Jako obvykle tato ostražitá zvířata mávla párkrát křídly a byla pryč. Naštěstí po odletěl jen kousek, a tak jsme mohli pozorovat jeho noblesní let. Odjížděli jsme z fjordu Kerlingarfjörður naprosto spokojeni.

Pokračovali jsme dál na západ až k jezeru Vatnsdalsvatn, které je obklopené starým islandským křivolesem. Toto místo je i rezervací, ale na částečně zamrzlé hladině, jsme mnoho života neviděli. Možná se sem zajedeme kouknout v létě.

Pokračovali jsme na západ, krajinou velice se podobající poloostrovu Snæfellsnes, který leží jen 60 kilometrů jižně. Ploché pobřeží střídaly majestátní útesy, z kterých padaly vodopády. Nastal čas a museli jsme překonat hřeben. Krajina byla ponurá se zbytky sněhu. Když jsem šel něco vyfotit, tak jsem sebou pořádně sekl. Naštěstí to foťák vydržel. Jen sem ho trochu očistil a doklouzal se zpátky k autu. Díky bohu za hřeby na pneumatikách.

Zamířili jsme na západní výběžek, kde jsou štěrkové cesty, o které se v zimně nikdo nestará. Trochu jsme se obávali, zda to zvládneme, ale zbytečně. Cestou jsme potkali vrak lodi Garðar, která zde permanentně zakotvila v osmdesátých letech.

Mířili jsme k unikátním plážím, které se v tomto koutu Islandu nachází. Před námi se rozkládaly obyčejné pláže se žlutým pískem. Pro Island je to unikát, ostatní pláže na Islandu jsou totiž černé. Přijížděli jsme k ní blíže a vychutnávali si onu deltu vinoucí se písky. Bylo nám líto, že nesvítí slunce, to je totiž o mnoho barevnější podívaná.

Sjeli jsme ze strmých útesů a projížděli okolo pláže. Mezi strmými útesy a pláží bičovanou neustálím větrem, bylo pár farem. Stále zde vzdorovali nevlídné krajině. My jsme popojeli ještě na druhou stranu pláže, kde jsme si udělali procházku. Byla to trošku mrazivá procházka. Žlutý písek se mísil s černým a příležitostně na něm byla i krusta ledu. Chvilku jsme i stopovali. Bohužel jsme polární lišku nezahlédly, pokud to byly její stopy. 

Dorazili jsme k autu a dali si svačinku. Před námi zrovna farmář pohřbíval ovci. Houpala se zavěšená na traktoru. Byla dosti nadmutá, a tak jsme svačinu radši zkrátili. Vyjeli jsme zpátky na útesy, abychom popojeli po druhé straně poloostrova až k nejzápadnějšímu bodu Islandu. Cestou jsme míjeli „letiště“ vyhrabané v písku, až jsme dorazili na místo, kde byla víc jak jedna farma. Zde jsme si prohlédli zbytek letadla, pár starých rybářských lodí a uháněli na západ. Již tak krátký den byl u konce, a ještě jsme nebyli v cíli. Snažili jsme se jet co nejrychleji, abychom stihli západ slunce na nejzápadnějším části Islandu. Bohužel, jsem to nestihli.

Prošli jsme se po okolí a začali si dělat večeři. Potom co jsme se trošku více zamysleli nad spaním v autě, se nám leželo dobře. Já jsem ale nemohl usnout, stále jsem pozoroval hvězdy a měsíc v úplňku. S akustikou vln narážejících na několikasetmetrové útesy a řevem racků, to byl zážitek k nezaplacení. Něco mě periferně vyrušilo. Zahlédl jsem světlo. Pak jsem si myslel, že se mi to jen zdálo. Následně sem myslel, že k nám jede nějaké auto. Potom sem probudil Ladu a zjistili jsme, že nám občas svítí parkovací světla. Báli jsme se, aby se nám nevybila baterka. Naštěstí jsme zjistili, že za noční pozdvižení může taková blbost jako je karimatka. Tlačila na pedál od brzdy, když se Lada občas převalovala. Konečně jsme mohli v klidu usnout na nejzápadnějším bodu Evropy.

23. 11. 2018

Když napadne sníh

Jen co jsme přijeli z výletu okolo fjordů, zima přebrala zcela nadvládu nad severním Islandem. Ze severu se přihnala sněhová bouře. Nic takového jsme v životě nezažili. Silný vítr vál a metal sníh neuvěřitelnou rychlostí. Místní chodili venku s lyžařskými brýlemi a všude jezdila těžká technika a odhrnovala sníh. Sotva pluh projel vítr znovu zavál silnici. 

Byli jsme rádi, že známe cestu z práce a do práce nazpaměť. Mnoho jsme toho neviděli, jelikož nás vítr se sněhem oslepoval. Koukali jsme se tedy jen pod nohy a občas zkontrolovali, kde jsme. Cesty se změnily k nepoznání, někde nebyl ani sníh vůbec, jinde vítr navál několikametrovou závěj. Sem tam ze sněhu vystopovaly nenápadné bochánky, kterým jsme se snažili vyhýbat. Byly pod nimi totiž ukrytá auta.

 Bohužel před našimi dveřmi domů a dveřmi do kavárny a samozřejmě také dveřmi do hostelu byly závěje. Nejhorší to bylo před kavárnou, ta měla přes dva metry. V tyto dny jsme v podstatě jenom odhazoval sníh. Prokopat se do kavárny mi trvalo tři hodiny. Pak tu byl hostel a další místa. Na závěr po práci jsem se musel prokopat domů. Trvalo to skoro tři dny, než bouře ustala.

Všude ve fjordu byla kalamita, městečka byla zavalená sněhem a na horských svazích byl jen poprašek sněhu. Vítr z nich všechen odvál. O to víc ho bylo mezi domy. Naštěstí v Dalvíku je spousta míst kam odhrnout sníh. Z počátku jsme si mysleli, že je to škoda mít ve městečku tolik prázdných pozemků. Ale po tom, co jsme na těchto místech viděli všude šestimetrové hromady sněhu, jsme pochopili. Ale ani tyhle rozsáhlé prostory nestačily. Městem začaly jezdit kamiony. Každý z nich měl stejný náklad a stejný cíl. Přístavní molo, kde vysypaly korbu plnou sněhu. Stále jezdily den za dnem a odvážely sníh.

Trvalo to přes týden, než se dostali k vedlejší silnici, v které bydlíme. Do té doby se nedalo přijet do naší ulice normálním autem. Mě trvalo čtyři hodiny vyprostit ze sněhu našeho mazlíka. A jen tak tak jsem sním dojel k hlavní silnici, která byla odklizená. V prvních dnech byla všude zapadlá auta, snažící se někam dojet v hlubokém sněhu. Na tyto dny na přelomu listopadu a prosince nikdy nezapomeneme. Byl to opravdu zážitek. Dokonce jsem se dostal i do místních novin.  

Prosinec je nejtemnější měsíc. Denně bylo sotva pár hodin světla. Slunce už vůbec nevycházelo, bylo kdesi za horami. Dopoledne jsme si užívali dvě hodiny svítání a červánků. Pak bylo hodinu víceméně normální světlo a následoval dvouhodinový západ slunce. Mnoho světla jsme si tedy neužili a poctivě zobali vitamín D, který se vytváří při pobytu na slunci. Někteří lidé tu jezdí v zimě na dovolenou, nebo chodí na světelné terapie. Stále je tu hodně sebevražd, které mají, co dočinění s nedostatkem světla.

Zimní klidné měsíce jsou na Islandu plné rodinných i veřejných tradic. My jsme byli k jedné pozvání. Jednalo se o pečení místních chlebových placek. Jelikož tu obilí nedozraje byla zde mouka velice cenná a drahá komodita. Proto ony tradiční placky jsou tenké jako papír. Do placek se vykrajují roztodivné tvary a pak se hodí do oleje.

Náš domácí, který je i otcem šéfové nás pozval i na večeři. Měli jsme hříbátko. Byla to opravdu bašta oba jsme si pochutnali.

Než jsme odjeli na Vánoce do Čech, tak jsme se pokusili několikrát vyfotit auroru. Zjistili jsme, že bez stativu to nepůjde. Jednoho dne nám zavolal šéf ať vyjdeme ven. Celá obloha tančila. Bylo to neuvěřitelné a těžko popsatelné. Na každém kousku oblohy byla ladně se pohybující zelená záře. Kolem nás bylo neustále se proměňující panorama, kdy v jedné části Aurora pohasínala a v druhé se naplno rozzářila. Nevěděli jsme kam se dřív podívat. Lada se pokoušela zachytit svůj první snímek, ale bez stativu jí to moc nešlo. Aspoň jsme věděli, co si v Čechách pořídíme.

27.11. - 16. 12. 2018

Ach ta karma

Jako každou noc nám byla zima. Tentokrát jsme si každonoční probuzení, kvůli zapnutí topení, užili. Mraky odpluly a na obloze tancovala polární záře. Ráno jsme měli krásný výhled na ledovec Drangajökull, který se rozkládal na druhé straně fjordu. Rozhodl jsem se tedy, že ho navštívíme. To Ladu naštvalo, protože chtěla stihnout nákupy vánočních dárků, které jsem jí slíbil.

Pomalu jsme projížděli spletitým fjordem a pozorovali svítání nad ledovcem. Byla to nádhera. Blížili jsme se ke konci fjordu, který byl zcela zamrzlý. Jen kousíček u silnice byl rozmrzlý. Pára vystupující z místa nám dávala vědět, že jsme v aktivní oblasti. Cestou jsme potkali hned několik termálních míst.

Čím jsme byli blíže ledovci, tím byla Lada naštvanější. Nic jí nepřesvědčilo o tom, že to stihneme i s nákupy. Aspoň já jsem si užíval jízdu po štěrkové cestě k ledovci. Pomalu se nám otvíral výhled na rozeklané pobřeží, jímž jsme tak dlouho projížděli. Jeden fjord střídal další a další.

Původně jsem měl v plánu udělat tříhodinový výšlap k ledovci. Ale při pohledu na Ladu jsem tušil, že bych měl hodně dlouho tichou domácnost. Spokojil jsem se tedy s výhledem z dálky. I tak byl ledovec krásný. Drangajökull je pátý největší ledovec na Islandu s rozlohou 145 km ². Přitom jeho nejvyšší bod má pouhých 925 metrů nad mořem. Tak nízko je díky studenému severovýchodnímu proudění vzduchu.

Chvilku trvalo, než jsme se vrátili a překonali hřeben hor. Čímž jsme se dostali zpátky na východní stranu západních fjordů. Na onom hřebeni, což byla spíše pustá vrchovina, se nám líbila chatička poslední nouze. Skvěle dotvářela onu surovost místní krajiny. Zasněženou krajinu na vrcholcích vystřídalo příjemné pobřeží.

Předal jsem řízení Ladě, ať si uhání do obchodu. Jeli jsme okolo pobřeží, kde bylo jen několik farem. Každá z nich ale měla jedno společné. Všichni místní obyvatelé sbírali driftové dřevo. Dělali z něj velké úhledné hromady okolo pobřeží. Tato oblast je totiž proslulá naplaveným dřevem. Mořské proudy odnášení dřevo až ze Sibiře. V minulosti bylo toto dřevo velice cenné. Jelikož to bylo jediné dřevo na ostrově, poté co si všechno vykáceli. Ale ani původní březové křivolesy nebyly tak vzrostlé a kvalitní, aby dosáhly hodnoty těchto velkých kulatin.  

Fjordy okolo nás už nebyly tak příkré. Krajina začínala mít vlídnější podobu. To už jsme se pomalu blížili k hlavní okružní silnici. Začalo se mi zdát, že auto jede nějak divně. Pokaždé když jsme najeli do díry, tak se ozval neobvyklý zvuk. Lada tvrdila, že se jí v řízení nic divného nezdá. Jeli jsme tedy dál.

Na hlavní silnici Lada rychle objela havárku, přičemž se něco s autem stalo. Slyšeli jsme plejádu zvuků, ale stále to jelo. Řekl sem Ladě, ať to těch pár kilometrů k benzínce pomalu dojede. U benzínky jsme zjistili, že máme jednu pneumatiku prázdnou. Vyměnil sem pneumatiku za náhradní, která neměla hřeby. Takže jsme byli trošku nervózní, protože jsme měli před sebou ještě několik přejezdů zledovatělých horských silnic. S úplně zmrzlýma rukama jsme si dali kávu. Pomalu jsem rozmrzl, a ještě jsme stihli nákupy na Vánoce. Od té doby říkám Ladě, ať na mě není neoprávněně naštvaná, nebo jí dožene karma a zase se něco stane. Nakonec jsme dojeli v noci domů a ukončili náš auto výlet, v kterém jsme po silnicích vinoucích se fjordy najeli přes 1800 kilometrů za 4 dny.

26. 11. 2018

Největší město západních fjordů

Probudili jsme se v údolí Haukadalur, které je opředeno mnoha vikinskými ságami. Oba jsme byli rozlámaní po noci strávené v autě. Zajeli jsme si proto do bazénu v městečku Þingeyri. Horká voda ve vířivce mě probrala. Ladě z toho naběhla kocovina po včerejším přípitku na dobrou noc. A tak jsem byl celý den za volantem jenom já.

Cestou okolo fjordu Dýrafjörður jsme zahlédli několik boudiček na sušení ryb. I nyní je pro místní rybolov hlavní obživou. Nádherné strmé fjordy byly všude okolo nás. V mrazivém ránu jsme pomalu projížděli fjordem, když nám přes cestu přeběhla polární liška. Vyskočili jsme z auta a snažili jsme jí znovu zahlédnout. Bohužel nám v mžiku oka zmizela, a tak si Lada aspoň vyfotila ledovou krásu okolo fjordů.

Chvilku nám trvalo, než jsme přejeli do dalšího fjordu jménem Önundarfjörður. Když jsme přejížděli na druhou stranu upoutal nás tuleň odpočívající na balvanu čnícího z moře. Byl tam jak třešnička na dortu.

Zajeli jsme kousek od hlavní k městečku Flateyri, které kdysi bývalo velkou velrybářskou základnou. My jsme se sem jeli podívat na to, jak se vypořádali s tragédií. V roce 1995 zde lavina pohřbila kus městečka. Nyní se nad obydlenou oblastí tyčil obrovský val ve tvaru klínu. Odvádí laviny pryč od centra města. Jsme rádi, že u nás nad Dalvíkem není žádný lavinový svah. Asi bychom klidně neusínali.

Vyrazili jsme do velmi specifického tunelu pod horským masivem. Měl podobu písmena „Y“. Jedna jeho větev šla do fjordu Súgandafjörður a druhá k hlavnímu městu východních fjordů. Nejdříve jsme si udělali odbočku do Súgandafjörður. Fjord byl z části zamrzlý. Tam kde se sladká voda mísila s mořskou byl led. Slunce bylo již tak nízko, že do hlubokých fjordů nesvítilo.

Vydali jsme se k rybářské vesnici, která krom nádherných scenérií na vysoké útesy neměla mnoho co nabídnout. Prohlédli jsme si místní přístav, pár starých oplechovaných domečků a jeli zpátky. Za městem byly opět budky na sušení ryb, jak tomu u vesnic na severu bývá.

Dorazili jsme zpátky k tunelu a jeli k megapoli Ísafjörður. Tunel měl dva pruhy čímž, nám dal jasně najevo k čemu se blížíme. Uprostřed fjordu na kose se rozkládalo město s 2500 obyvateli. Vydali jsme se tedy do rušných ulic velkoměsta. V mnohých místech se zdálo, jako by se zastavil čas ve zlaté éře velrybářů. Některé staré domy byly zrekonstruované, na jiných se podepisoval zub času. Prošli jsme a projeli město hned dvakrát. Objevili jsme přitom pouze jednu otevřenou restauraci, čímž se nám výběr velice usnadnil. Zašli jsme si na hamburger a vyrazili kousek severně.  

Opět jsme narazili na nový tunel, tentokrát propojoval malinkou vesnici Bolungarvík. Nechápali jsme, jak je možné, že jsou schopni při tak malém počtu obyvatel mít tak pokročilou a nákladnou infrastrukturu. Při vzpomínce na ČR, kde furt něco nejde a silnice vypadají, jak vypadají je mi z toho smutno. Z městečka jsme měli krásný výhled na druhou stanu velkého fjordu Ísafjarðardjúp. Na protější straně se rozkládal jeden z největších klenotů subarktické přírody Národní park Hornstrandir. Bohužel jsme neměli čas, ani roční dobu na to se potulovat tímto nerušeným rájem. Snad příště.

Začali jsme se stáčet na jih. Před námi byl jeden z mnoha fjordů, u jehož úpatí byla vesnička Súðavík, v které bylo centrum polárních lišek. Bohužel bylo opět zavřeno, a tak jsme nakoukli jen oknem. Ale když jsme na zahrádce uviděli klec s liškami, nedalo se odolat. Přišli jsme ke kleci a pozorovali lišky. Daly nám nahlas najevo, že je rušíme. Pochopili jsme jejich nespokojené kníkání a vyrazili dál.

Bylo už velice šero. Rozhodli jsme se projet ještě tři fjordy, abychom další den toho neměli tolik. Nejvíce nás uchvátila vyhlídka naproti městečku Súðavík, měli jsme celou oblast jako na dlani. Jen škoda, že většina hor byla zahalena v těžkých šedých mracích.

Nedaleko místa Hvítanes, kde jsme přespávali byla kolonie tuleňů. Myslím, že jedna z největších v oblasti. Prošli jsme se okolo pobřeží a přeskakovali trsy řas, jenž odhalil odliv. Před námi bylo pár jedinců, ale byli v bezpečné vzdálenosti od dychtivých turistů jako jsme my. Náš šéf nám povídal, že měli za jeho mládí tulení maso každý týden. To se pak není čemu divit, že jich tu nejsou stovky v každém fjordu.

25. 11. 2018

Cesta zmrzlou krajinou

Ráno jsme se probudili odpočatí, v noci nám bylo tepleji, protože jsme si pustili na hodinku topení. Ráno na nás čekal nádherný rudý východ slunce. Nad útesy plnými života. Útes se probouzel. Z jeho 14 kilometrů dlouhých skalisek vylétal nespočet opeřenců. Hnízdí jich tu okolo milionu. V minulosti se místní spouštěli na lanech a lovili ptáky, nebo vybírali hnízda.

Když jsme opouštěli nejzápadnější místo Evropy, tak na nás z jihu svítilo teplé slunce a ze severu na nás dohlížel měsíc v úplňku. Zastavili jsme se nedaleko a pozorovali základy zaniklé vesnice. Jsme zvědaví, jestli turistický ruch opět oživí nádherná liduprázdná místa, jak je toto. Nebo všichni zmizí do hlavního města za pohodlnějším životem.

Netrvalo dlouho a už jsme projížděli po asfaltce okolo vraku lodi. Po chvilce jízdy okolo fjordu jsme zavítali do města o 600 obyvatelích. Něco málo jsme koupili a vyrazili přes hory. Naštěstí tudy vedla asfaltka až na druhou stranu, kde bylo městečko Bíldudalur. Bylo sevřené mezi horami tyčícími se kolmo vzhůru. Bylo to nádherné místo. Ale uvědomovali jsme si nebezpečnost té krásy. Nikdy nevíte, kdy se může část hory sesunout.

Popojeli jsme kousek z hlavní. Severně od městečka byla krásná písečná pláž. Měli jsme z ní nejvyšší hory západních fjordů jako na dlani. Hory byly poprášené čerstvým prašanem, který se barvil do ruda při východu slunce. My jsme se divili, jak hory na druhé straně fjordu byly úplně jiné než na naší straně. U nás se útesy tyčily kolmo na horu a naproti pozvolně stoupaly do špičky. Vychutnali jsme si další okamžik v krátkém, ale nádherném dni bez mraků a vyrazili dál.

Asfalt zmizel a před námi byl přejezd hor. Stále nás uchvacovalo pobřeží, kde tvořil led a řasy umělecká díla. Vyrazili jsme k jednomu takovému místu v malinkém fjordu Reykjarfjörður. Já jsem si hrál s tuleněm na schovávanou. Vždycky když se setkali naše pohledy, žbluňkl pod hladinu. Vydrželo nám to dobrých deset minut. Jsou to opravdu hravá stvoření. Škoda že jich na pobřeží není více.

Lada se mezitím snažila zachytit krásu ledového pobřeží západních fjordů. Jeli jsme dál, a dokonce jsme potkali i ovce. Snad je někdo na zimu dá do stáje.

Stačilo pár set výškových metrů a led pokrýval silnici. Jeli jsme proto velice opatrně. V některých místech byly srázy až dolu do moře. Obdivovali jsme hluboké fjordy a našli i pár míst, odkud by se dalo jít na krásnou procházku. Ale jedině v létě.

Jak jsme rychle vystoupali, tak jsme i sestoupili. U moře hřměl obrovský vodopád Dynjandi. Vyběhli jsme na procházku, ale po chvilce jsme se spíše klouzali. Voda tříštící se o skály udělala v širokém okolí ledovou krustu. Naštěstí jsme to zvládli a nemuseli sejít od vodopádu v ponožkách, jako jedna slečna, kterou jsme potkali.

Před námi byla poslední část štěrkové silnice protínající nejvyšší horský masiv. Naštěstí jsme projeli úplně v klidu a užívali si výhledy. Snad až na moment, kdy nás překvapil náklaďák v zatáčce. To jsem si trošku ucvrnknul. Sjeli jsme ze zasněžených hor do zmrzlého fjordu a zastavili kousek za městečkem Þingeyri, kde jsme přečkali další mrazivou noc. Před usnutím jsme pozorovali, jak se obrovský měsíc vyhupuje nad jedním kopcem a za okamžik je skrytý za druhým. Sem tam byla ještě vidět polární záře, která zbarvovala údolí do příjemně zeleného světla.

24. 11. 2018