Poslední dny v Tasmánii

Po velice pozdním probuzení jsme se přesunuli blíže hlavnímu městu Hobartu, kde sídlí Bonorong Wildlife Sanctuary. Tato organizace se zabývá ošetřováním zraněných nebo nemocných divokých zvířat. Také spolupracuje s univerzitou na výzkumech nemocí, jak Tasmánských čertů, ale i Wombatů. U vstupu jsme dostali balíček s dobrotama pro klokany. Byla to docela zábava je krmit a sledovat, co jsou ochotni udělat pro trochu žrádla. Někteří z krmení byli pořádně vzrušení.

Našli jsme tu tedy mnoho Tasmánských Čertů. Většina těchto predátorů vymřela. Podlehla rakovině tváře, která se v 90. letech dvacátého století rozšířila po celé populaci. Vymřelo 80 % Ďáblů medvědovitý (Sarcophilus harrisii). Dnes se populaci daří o něco lépe. Snad tohoto malého predátora nestihne stejný osud jako Tasmánského tygra, kterému bílí osadníci zpečetili osud. U Tasmánských čertů nás zaujalo, jak mají tlustý a opelichaný ocas. Dozvěděli jsme se, že starší jedinci si tam ukládají tuk. Takže někteří starší jedinci byli opelichaní, jak kvůli nemoci, tak kvůli svému věku a vydatné stravě. Vypadali opravdu nechutně. Ale mladí jedinci nezasažení nemocí měli krásnou černou srst a jsou to velice pěkní malí predátoři. Až do doby než jim ošetřovatelka dala kus nohy nějakého zvířete. Když se prali o potravu a následně drtili kosti svým silným skusem, tak už tak roztomilý nebyli. A když se prali o kus nohy, tak vydávali opravdu děsivý zvuk. Během trhání potravy právě dochází k přenosu nádorového onemocnění, protože se šíří slinami.

Potkali jsme tu mnoho živočichů z Tasmánie i z pevninské Austrálie. Poprvé jsme zde viděli velké Emu či Koaly, které jsme si i pohladili. Maji opravdu jemnou srst. Roztomilé zvířátko. Procházeli jsme se zde několik hodin a viděli znovu Echidnu, Wombata či Forester kangaroo. Wombata jsme sei také mohli pohladit a poklepat na jeho záda, kterými může o strop nory rozdrtit i dobře stavěného psa.

Už se nám blížil odjezd z Tasmánie a tak jsme se po ránu pustili do nezbytných příprav. Odpoledne jsme měli sraz s Jonem a jeho rodinou. Po prvním setkání jsme se vydali s Jonem na procházku pod horu Mt.Wellington. Zašli jsme do stinného údolí, které nás překvapilo množstvím sněhu. Byla to pohádka bylo tam úplně bílo. Prošli jsme se údolím na jehož konci byl malý vodopád. Cesta nám trvala déle než Jon plánoval, jelikož to po klouzavém sněhu nešlo tak rychle. Dorazili jsme na večeři a povídali si o mnoha věcech. Byl to velice příjemný večer s Jonem jeho manželkou a dětmi. Lada učila Gorgianu pexeso, ale pravidla jí moc nešla. Chtěla hrát několikrát za sebou, ale bylo vidět, že jí to baví. Na večer jsme spali opět u strejdy Harryho.

Další den jsme neměli nic v plánu a tak Harry a Maree nás vzali na společný oběd se strejdou Nickem a jeho manželkou. Bylo to opět vynikající, já jsem se přejedl jehněcím a Lada vepřovou pečení. Strejda nás pak vzal na projížďku okolo Hobartu a vyprávěl nám o mnohých místech. Museli jsme vynaložit hodně energie, abychom udrželi pozornost. Protože po vydatném obědě jsme byli velice unavení. Když jsme dorazili zpátky k Harrymu tak jsme si šli na chvilku lehnout. Já se pustil do psaní a Lada taky. Následující den jsme skoro celý věnovali přípravě na odjezd. Lada balila a já jsem jí jen trochu pomáhal. Spíš jsem psal blog. Večer jsme měli pečené jehněčí to byla zase bašta! Setkali jsme se s Mikem a rozloučili jsme se sním.

Čas neúprosně plynul a museli jsme se ráno rozloučit. Lada se rozbrečela a nechtělo se jí vůbec odjet. Ani mě se nechtělo s Harrym a Maree jsme zažili opravdovou rodinnou pohodu. Bude se nám moc stýskat. Vydali jsme se na sever do Laucestonu tam jsme navštívili dceru Nicka Emili a její malou Elisabeth, která byla velice čiperná. Chvilku jsme si povídali a vyrazili za Vaškem a Juli. Probrali jsme co jsme navštívili a viděli.  

Zažili jsme neuvěřitelné ráno. Strejda nás vzal do voliéry, kde byl Orel klínoocasý (Aquila audax). Lada byla vystrašená z pomyšlení, že bude držet divokého orla, který měl poraněné křídlo. Poté, co ho Vašek chytil ho chtěl předat Ladě. Ta trošku s panikařila a chtěla tu čest přenechat mě a prchnout. Netrvalo to ani dvě minuty a Lada svírala prsty mocné pařáty orla. Cítila, jak je orel také nervozní a jak mu silně tluče srdce. Byla to nádhera pozorovat tohoto vznešeného tvora z bezprostřední blízkosti. Vypadal klidně. Vašek si orla vzal a přišla řada na mě. Byl jsem také velice nervozní. Nevěděl jsem jak správně orla držet, ale strejda mi vše přesně řekl. Je to nepopsatelná chvíle, když se vaše oči setkají zatímco ho držíte v náručí. Ty hnědé oči v životě nezapomenu.

Rozloučili jsme se a jeli jsme do přístavu Devonport, odkud nám jela loď Spirit of Tasmania. Trajektem jsme už jeli mnohokrát, ale já jsem poprvé řídil manuál. Takže jsem nebyl rád, když jsme zajeli s autem úplně na dno lodi. Přeci jenom rozjezdy do příkrého kopce nebyla moje silná stránka. Jeli jsme přes noc takže jsme nic neviděli. Psal jsem chvilku blog před tím než jsme šli spát. Komfortu jsme si moc neužili, křesla nebyla pohodlná a byla tam i docela zima. Lada radši spala na zemi. Zabalená v spacáku. Ještě, že jsme si je vzali, jinak by jsem snad umrznul. Všechno bylo placené wifi i kino. S láskou jsme vzpomínali na trajekt na Novém Zélandu. Ráno jsem se proklínal, že jsem si také nelehl na zem, byl jsem celý rozlámaný a nevyspalí. Doprava v Melbourne mě ráno probrala. To nesčetné množství semaforů a kruhových objezdů bylo zarážející. Vyvalil jsem oči na tříproudý kruhový objezd na který se v ranní špičce skoro nedalo najet. Je to opravdu obrovské město.

30. 6. - 5. 7. 2017

Tasman National Park

Čekal nás jeden z posledních výletů na Tasmánii, poloostrov Tasman. Branou pro tento poloostrov je úžina Eaglehawk Neck, která kdysi sloužila jako strážní oblast. Občas to bylo potřeba, když trestanci utekly z nedaleké věznice Port Arthur. Jeli jsme dále na jih na začátek národního parku Tasman. Vyrazili jsme poměrně brzo, ale docela nám trvalo se zabalit. Začátek našeho dvoudenního dobrodružství nebyl náročný. Vyšli jsme tedy z Fortescue Bay, byla to velice příjemná procházka. Většinou tu byl dry sclerophyll forest nebo planiny s button grass. Naštěstí jsme potkali jen ještěrku, ale jinak by to tu bylo v létě plné hadů.

Zanedlouho jsme dorazili k části, která byla nově zrekonstruovaná. Byl to chodníček ze dřeva nebo schodiště z kamenů. Nám to moc nevyhovovalo, protože to byl tvrdý povrch a ještě k tomu byly úplně všude schody. Cesta nás dovedla do turistického sídla u útesu. Opravdu jsme nečekali něco tak velkolepě pojatého. Radši jsme se ani neptali na cenu ubytování a šli dál. Ona nám totiž stačila informace, že celý treck na 3 dny stojí „jen“ 500 dolarů. Nicméně jsme dorazili na konec poloostrova, kde byl náš cíl. Útesy čnící do výše 300 metrů. Útesy sami o sobě byly neuvěřitelné, byly to doleritové kvádry čnící do neuvěřitelné výšky. Šli jsme okolo okraje útesů několik kilometrů a stále jsme se nemohli vynadívat. Od pohledu na útesy nás vytrhli až papoušci sedící na Banksijích. Byli to ti největší, které tu můžete potkat Yellow-tailed black cockatoo (Calyptorhynchus funereus xanthanotus). Pochutnávali si na kvetoucích dřevinách a díky tomu jsme se k nim mohli přiblížit poměrně blízko.

Když jsme se blížili na konec poloostrova k Cape Pillar, tak jsme měli dobrý výhled na ostrov Tasman, který se jak hradby vynořoval z moře do neuvěřitelné výšky. Nedivím se, že jediným přístupem je přílet helikoptérou. Zlatým hřebem byl výstup na výběžek The Blade neboli břit. Na úplném konci byla část pro odvážlivce. Jen dojít úplně na vrchol byl pro nás zážitek. Na úplném konci byl poslední veliký schod. Jak na pravé, tak na levé straně byl sešup přímo dolů oněch 300 metrů do moře. Já jsem měl s tím trochu problém a tak jsem se nedivil, že Lada nakonec ten poslední krok neudělala. Pro mne to byla úžasná výzva.

Už se stmívalo a my jsme měli před sebou ještě dvě hodiny svižné chůze. Byli jsme ale rádi, že jsme si užili tento den za příjemného počasí. Šli jsme po chodníčku zase zpátky okolo turistického sídla až k údolí na jehož konci byl kemp Wughalee Falls. Byla to odbočka od hlavní turistické trasy a tak jsme z chodníku sešli přímo do bahna. Po kořenech to klouzalo a byly špatně vidět. Byla už úplná tma. Když jsme sešli dolů do údolí byli jsme hodně unaveni .Těch pár set metrů nám trvalo víc jak půl hodiny. Postavili jsme stan a šli vařit. Nejdříve jsem chvilku hledal zdroj vody v které bychom si uvařili těstoviny. Sud který sbíral dešťovou vodu z kadibudky mě neoslovil a tak jsme se vydal hledat vodu do potoka. Naštěstí jsem našel úžasné místo pro nabírání křišťálově čisté vody. Lada už začala vařit a já zalezl do stanu. Našel jsem první pijavici na oblečení a hned druhou na karimatce. Prohledal jsem radši všechno dvakrát. Protože tohle stvoření opravdu není dobrý partner do postele.

Ráno jsme vyrazili brzo, jelikož se mělo odpoledne kazit počasí. Prodírali jsme se buší okolo. Všude byly stromové kapradiny, jelikož v údolí byl Wet sclerophyll forest. Šlo nám to hodně pomalu, ale na rozdíl od chodníku na který jsme se zanedlouho dostali nás to bavilo. Když jsme vyšli na chodníček, tak Lada ucítila něco chladného na noze. Našla tam první pijavici. Pak našla další chystající se vylézt po botě. Já jsem našel na botě dokonce dvě, ale i tak jsem neměl na Ladu. Ta jich na botě našla dokonce sedm. Šli jsme dál okolo útesů a pravidelně kontrolovali, jestli nás něco nesaje. Dostali jsme se na konec k Cape Hauy, byl to opět úchvatný pohled na útesy. Byl tu jeden speciální z moře vystupoval kvádr do výšky 60 metrů a šířky jen pár metrů bylo to neuvěřitelné.

Tento sloup zvaný Totem Pole, je oblíbený u lezců. Musí to být opravdu výzva vylézt něco takového, protože na vrcholu prý cítíte, jak se sloup pod náporem vln a větru hýbe ze strany na stranu. Šli jsme rychlím tempem zpátky, abychom stihli dojít na parkoviště za sucha. Skoro se nám to povedlo naštěstí pořádně začalo pršet až poté, co jsme se přesunuli dále od národního parku Tasman. Dojeli jsme do nedalekého Port Arthur, kde bývala věznice. Když jsme viděli obří parkoviště, množství turistů a především cenu, tak jsme se otočili a jeli pryč. Zas taková historie to pro nás není. Našli jsme si kemp na začátku poloostrova a šli si zaslouženě odpočinout.

28. 6. - 29. 6. 2017