Tasman National Park

Čekal nás jeden z posledních výletů na Tasmánii, poloostrov Tasman. Branou pro tento poloostrov je úžina Eaglehawk Neck, která kdysi sloužila jako strážní oblast. Občas to bylo potřeba, když trestanci utekly z nedaleké věznice Port Arthur. Jeli jsme dále na jih na začátek národního parku Tasman. Vyrazili jsme poměrně brzo, ale docela nám trvalo se zabalit. Začátek našeho dvoudenního dobrodružství nebyl náročný. Vyšli jsme tedy z Fortescue Bay, byla to velice příjemná procházka. Většinou tu byl dry sclerophyll forest nebo planiny s button grass. Naštěstí jsme potkali jen ještěrku, ale jinak by to tu bylo v létě plné hadů.

Zanedlouho jsme dorazili k části, která byla nově zrekonstruovaná. Byl to chodníček ze dřeva nebo schodiště z kamenů. Nám to moc nevyhovovalo, protože to byl tvrdý povrch a ještě k tomu byly úplně všude schody. Cesta nás dovedla do turistického sídla u útesu. Opravdu jsme nečekali něco tak velkolepě pojatého. Radši jsme se ani neptali na cenu ubytování a šli dál. Ona nám totiž stačila informace, že celý treck na 3 dny stojí „jen“ 500 dolarů. Nicméně jsme dorazili na konec poloostrova, kde byl náš cíl. Útesy čnící do výše 300 metrů. Útesy sami o sobě byly neuvěřitelné, byly to doleritové kvádry čnící do neuvěřitelné výšky. Šli jsme okolo okraje útesů několik kilometrů a stále jsme se nemohli vynadívat. Od pohledu na útesy nás vytrhli až papoušci sedící na Banksijích. Byli to ti největší, které tu můžete potkat Yellow-tailed black cockatoo (Calyptorhynchus funereus xanthanotus). Pochutnávali si na kvetoucích dřevinách a díky tomu jsme se k nim mohli přiblížit poměrně blízko.

Když jsme se blížili na konec poloostrova k Cape Pillar, tak jsme měli dobrý výhled na ostrov Tasman, který se jak hradby vynořoval z moře do neuvěřitelné výšky. Nedivím se, že jediným přístupem je přílet helikoptérou. Zlatým hřebem byl výstup na výběžek The Blade neboli břit. Na úplném konci byla část pro odvážlivce. Jen dojít úplně na vrchol byl pro nás zážitek. Na úplném konci byl poslední veliký schod. Jak na pravé, tak na levé straně byl sešup přímo dolů oněch 300 metrů do moře. Já jsem měl s tím trochu problém a tak jsem se nedivil, že Lada nakonec ten poslední krok neudělala. Pro mne to byla úžasná výzva.

Už se stmívalo a my jsme měli před sebou ještě dvě hodiny svižné chůze. Byli jsme ale rádi, že jsme si užili tento den za příjemného počasí. Šli jsme po chodníčku zase zpátky okolo turistického sídla až k údolí na jehož konci byl kemp Wughalee Falls. Byla to odbočka od hlavní turistické trasy a tak jsme z chodníku sešli přímo do bahna. Po kořenech to klouzalo a byly špatně vidět. Byla už úplná tma. Když jsme sešli dolů do údolí byli jsme hodně unaveni .Těch pár set metrů nám trvalo víc jak půl hodiny. Postavili jsme stan a šli vařit. Nejdříve jsem chvilku hledal zdroj vody v které bychom si uvařili těstoviny. Sud který sbíral dešťovou vodu z kadibudky mě neoslovil a tak jsme se vydal hledat vodu do potoka. Naštěstí jsem našel úžasné místo pro nabírání křišťálově čisté vody. Lada už začala vařit a já zalezl do stanu. Našel jsem první pijavici na oblečení a hned druhou na karimatce. Prohledal jsem radši všechno dvakrát. Protože tohle stvoření opravdu není dobrý partner do postele.

Ráno jsme vyrazili brzo, jelikož se mělo odpoledne kazit počasí. Prodírali jsme se buší okolo. Všude byly stromové kapradiny, jelikož v údolí byl Wet sclerophyll forest. Šlo nám to hodně pomalu, ale na rozdíl od chodníku na který jsme se zanedlouho dostali nás to bavilo. Když jsme vyšli na chodníček, tak Lada ucítila něco chladného na noze. Našla tam první pijavici. Pak našla další chystající se vylézt po botě. Já jsem našel na botě dokonce dvě, ale i tak jsem neměl na Ladu. Ta jich na botě našla dokonce sedm. Šli jsme dál okolo útesů a pravidelně kontrolovali, jestli nás něco nesaje. Dostali jsme se na konec k Cape Hauy, byl to opět úchvatný pohled na útesy. Byl tu jeden speciální z moře vystupoval kvádr do výšky 60 metrů a šířky jen pár metrů bylo to neuvěřitelné.

Tento sloup zvaný Totem Pole, je oblíbený u lezců. Musí to být opravdu výzva vylézt něco takového, protože na vrcholu prý cítíte, jak se sloup pod náporem vln a větru hýbe ze strany na stranu. Šli jsme rychlím tempem zpátky, abychom stihli dojít na parkoviště za sucha. Skoro se nám to povedlo naštěstí pořádně začalo pršet až poté, co jsme se přesunuli dále od národního parku Tasman. Dojeli jsme do nedalekého Port Arthur, kde bývala věznice. Když jsme viděli obří parkoviště, množství turistů a především cenu, tak jsme se otočili a jeli pryč. Zas taková historie to pro nás není. Našli jsme si kemp na začátku poloostrova a šli si zaslouženě odpočinout.

28. 6. - 29. 6. 2017